Ze života
Vyznání: zažraný kal
„Můžeš mě pasovat na rytíře, dneska už jsem rozdal čtyři!“
„Komu?“
„Mno, svým příznivcům…“
„Aha. Dostaneš, vrátíš. Sláva, jsi na úrovni pohana.“
„To mám jako číst úplně všechno?“
„Meta. Do třetího levlu ti bude stačit, když se vymaníš.“
„Z čeho?“
„Ty víš.“
„Snažím se.“
„Ukaž se.“
Jde to ztuha. Zažrané jájínkovství. Učím se. Děkuji.
Vyznání II: závislost
Sleduji úl. Nové příspěvky mají jepičí život, ale jak bohatý na kachny a komenty!
„Já nevím.“
„Tak uveřejni.“
„Do minut pryč!“
„Tak neuveřejňuj!“
Počkal jsem na půlnoc, abych se netřískal s opozdilci. Znáhleduju, uložím, vydechnu, čekám. Nic. Efpětkuju jak šílený. Vůbec nic. Hemžení ustalo. Včely šly spát.
Jen pár bláznů ještě vkládá, bez síly komentovat i klikat. Havran padá, padá. Zastaví se stopu před propadlištěm dějin.
Naděje umírá ráno, uklidňuji se, když jdu ve dvě spát.
Umřela.
Nevyzpytatelné cesty
Když byly malé dva roky, umřela matčina máma. Nečekaně, ze dne na den.
Batole nedalo prostor propadnout se do bezedna smutku.
Před třetími narozeninami nového bytí odešel tátův táta. Nečekaně, z měsíce na měsíc.
Oba ji, vnučku, zažili, odcházející.
Proto, slyšel někde v dáli, uvnitř.
Jen si tak trochu vyhrát
Ale nedalo mu to. Věděl. Zvědav. Kývl.
Pálivost s každým kolem větší, do šestého prošli tři.
Za rychlým ham hledavé cvak, cvak, aby zvěčnil ten nejlepší útrpný výraz.
Do osmého dva.
Soupeř se kroutil, svíjel, hořekoval, ale ne a ne to vzdát.
"Polejte nám to mučítem, ať krapet cejtíme!" rýpl.
Stačilo.
"Ten soudek piva si dejte na mě! Já nemám čich ani chuť!"
Odešel středem.
Věděl, co pro příhodu obětoval. Druhé pálení ucítí.
Pivo na chmelu
„Dnes to praskne!“ přitočil se k nim učitel biologie. „Už vím, kde schováváte chlast!“
Aby ne! Jediné, co se dalo na brigádnické ubytovně napěchovat, byly plechové noční stolky.
Mrkli na sebe, zapískán konec, první v řadě. Pospíšili, utrhli se.
Zamčeno, samozřejmě. Na střechu, vykopnout okno!
Lahví moc, tak šup s nimi pod peřiny a postele, dozadu ke stěně, on se tak neskloní!
Velký objevitel ale už rázuje se suitou po chodbě, co teď?
Finta stará jako lidstvo samo.
Dveře se rozrazily, oni za nimi.
Noční stolky prázdné.
Přimíchali se do davu.
Učitel se sklonil, ale na kolena nešel. Nenašel nic.
V nás, s poskvrnou počatých
Definičním znakem netrpělivě vyhlížených slov bylo, že vždycky – ráno, dopoledne i večer – nejhorší. V propuknuvším zoufalství zároveň špetička bezprostřední naděje: může být hůř, neboť zítra bude.
Když ale v půli hrůza, co na konci?
A tak to přišlo, slovo zlé, špatně uchopitelné, podlost skrývající.
Je čas vzepřít se diktátu, osamostatnit do bezkachní samoty, napadlo ho.
Co nepomine
Vyplíží se, potichoučku, strachy sevřený. Schody vržou, jedno patro jde věky. Tady bydlí holky. Neslyšně otevřít, rozsvítit, pomalu zavřít. Bůhví, jestli se vůbec probudí. Žádný úprk, do postele svižněji, ale neprozradit se.
Nikdy se neodhalit, nikdy neodhalen.
Proč to vlastně dělal?
Chtěl zanechat stopu ve svých vzpomínkách.
Učení pomine, strach ne.
Otče, někdo tu pláče
Co byl můj otec? Borůvka?
Je čas, napsal, k hledání konzervativně radikální politiky.
Spojit vášnivost s řádem, víno se střízlivostí.
Když pět sourozenců
Když složité hovory
"Myslíš si, že tu svoji taky občas nechci zabít?"
"Nevypadáte na to! Zuzka si nedá pokoj ani na veřejnosti!"
"Aspoň ti ostatní neklepou na rameno, jaks to vyhrál!"
"Ale představ si, že..."
"To já mám pořád!"
"Fakt?"
"I horší věci, kámo."
Přibarvoval? Trochu.
Vratil jsem se, pípla mu druhý den esemeska.
Vyhrál bitvu, nikoli válku.
Ale tomu klukovi, svému kmotřenci, o pět let prodloužil dětství.
Zdvořile: zpověď
Autodafé autodestrukce
Utajené střepy
„Máš přede mnou nějaké tajnosti?“
„No jéje. A ty?“
„No jéje!“
„Jen abychom nedopadli jako ta žena na smrtelné posteli, jak přizná manželovi, že je odmala barvoslepá. Tušil jsem, on na to, já ti taky tajil, že jsem černoch…“
„To je blbost! Navíc ty seš na černocha moc plešatej!“
„Nosím brucewillisovský sestřih!“
„Pane generále, potřebujeme do nepřátelského prostředí vysadit desinformaci!“
„Přísně ji utajte a pošlete šifrou prezidentovi.“
Nejspolehlivější jsou nakonec papírky.
Trhám je na záchodě na ještě menší a menší, snášejí se jak sníh do vody, aby pak spláchnuty odnesly do neznáma rozpité vzkazy. Porada v odposlouchávané tátově pracovně skončila.
Odhoďme plášť pláče, vždyť žijí!
Harry umíral šťastný, protože přece jen šlo o zlato, pro co jiného by tak riskovali?
Lee si pro smrt šel, protože nešlo utíkat věčně, zvláště když ze tří much chytíte jednu.
Skon Bernarda O'Reillyho spoluzpůsobili ti, které tak miloval, děti.
Britt – na mou zbraň mi nikdo sahat nebude, nikdo! – zastřelen poslední padnuvší kulkou, náhodně, nesmyslně, na samém sklonku vítězné bitvy.
Chris, Vin, Chico, šest očí, co dál vidí.
Já pro slzy ne.
Přetáčím zpátky, kdy ještě všichni živi, sedm kurážných se zrakem nevyhaslým, před řádění Zubaté.
Otče, strýčku, Filipe, dokud paměť bude sloužit, žijete.
Vracím vás zpět do plné síly!
Spráskaný práskač
Nasazený donašeč byl nutkavý čórkař. Jeho smůla byla, že kubánské Ligeros, cigarety bez filtru s extrémně silným doutníkovým tabákem, kouřil jen můj otec.
„Krást se mezi spoluvězni nemá,“ usoudil místní kápo, který politické bral, neb se jim podařilo zašít ty prachy ze Západu (nadto ho táta obehrál v pokeru), nařídil razii a zloděje odhalil. Bicí komando zapracovalo, přičemž se zoufalec provalil. Dostal dvojitý nášup.
„Milujeme zradu, nenávidíme provalené zrádce,“ usoudili bachaři, když trosku našli - a pochopili. Dostal potřetí.
Jak práskače v nosítkách vynášeli z vězení, z přilehlé kriminálnické stavby přilétla na jeho hlavu cihla.
V celé cele už nikdo nezpíval.
Nezdárné potomstvo
Milý potomci! Není to s vámi k vydržeňí! Žadná úcta, na čtvrté přikázání svysoka dlabete. Já na vás taky kašlu, ale za to si múžete sami!
Kdo si chtěl se mnou stavět pazzle? Kdo s vás poslouchal, když jsem začal kázat? Kdo byl ochoten poslouchat se mnou metalovou hudpu nebo koukat na horory? Kdo se aspoň snažil tvářit, že nepatřím do hrobu? Kdypak jste naposledy tatínka nevytočili?
Už ani nepomatujete, co? Ale já jo pacholci! Než sjte se narodili! Takže zkrátga: odjíždím do Ameriky, už se nikdy nerátím, bude mi tam lýp. Kdo mě najde první dostane čokoládu.
Váš taťka
Dobuď cti si sám, ošperkovaný!
Absolvent filosofie a bohemistiky na Fildě a teoretické kybernetiky na Matfyzu.
Nikdy neodevzdal žádný text bez jeho kontroly. Dodnes schovaný koncept projevu na úvod maturit s rukou psanými opravami. Náhradu nenašel.
Topič, třídič sběrného papíru, nezaměstnaný, muž v domácnosti.
Všichni bratři vaří, to přece klučičí práce!
Mluvčí, obránce stíhaných, vězeň, politik.
Kýmkoli pohrdáš, zrazuješ odkaz.
Karbaník, esejista, sova.
Děsil se tmavého proužku pode dveřmi, táta dohrál pasiáns a on s noční můrou sám, bez objetí!
Katolík, konzervativec.
Je na světě.
Máš kliku!; mám, ale zavazuje, potomci. A vy prosím nesuďte z veřejných obrazů.
Ani ty, kterým nerozumíte. Vlastně vůbec nikoho.
Bolí to, když blízko
Nejvznešenější je vědět, kdo jsou ti nejposlednější z posledních. Žízniví, hladoví, nemocní, kterým jsme dali napít, najíst, navštívili jsme. Nejstrašnější je zjistit, že jsou to lidé kolem nás.
Ani slovo nepříteli
Seděli v autě před domem, připraveni vyskočit, avšak vycházel jen třináctiletý kluk s odpadkovým košem. Cestou zpátky vidím, že jeden z nich vysedá. Zrychlím krok, ale nesmím utíkat, aby si nemysleli, že se jich bojíme. Doběhne na schodech, do své profese dobře vybraný, nevýrazně vyblitá tvář nejde zapamatovat.
„Hele, počkej! Je neděle, jaktože nejdete do kostela?“
Asi nováček, špatně instruován, chodíme k Jiljímu až na půl sedmou večer.
„Nezlobte se, ale já mám zakázáno bavit se s cizími lidmi!“
„Neblbni,“ rozhodí překvapeně rukama, „já chci jen vědět, co se děje…“
„Nesmím!“
Táta se v těch časech musel poslouchat na slovo.
Komentáře
Okomentovat