Všehochuť
Opírá se chlap o mrakodrap
Všichni tančí, pankáči, rockeři, máničky, mladí i staří, postupně se přidávají i kulisy – domy, auta, náhrobky. Jediný, kdo na scéně stojí, je klavír. Jeho klapky se samovolně pohybují, hraje jako o život.
Byls naše pravda, Filipe. Krásná až k uzoufání, tak nepraktická k sobě.
Chlap, který uklízí
Koupelnu jsem vytíral hodinu.
„Proč, matko?“
„Víš moc dobře!“
Třináctý život fuč, ale bránil se.
„Kdy to skončí?“
„Až budeš zase hodný chlapec, Normane. Tvé ledví je přede mnou rozprostřeno jak lněné plátno. Zase jsi pohlédl se žádostivostí!“
Aby ne. V téhle díře je každá čárka můj typ. Natož když sem přijede takový kusanec, ty žárlivá bábo!
„Ano, byla půvabná. Ale to tě ještě neopravňuje.“
A tebe snad ano?!
„Mám pocit, že jsi vzpurný, synu!“
Za tolik zmařených životů bych nejraději zabil, máti, tebe, to si piš!
Kdyby to jen šlo.
Kdybys nebyla už třináct let mrtvá.
Jdu rozsvítit poutač.
Nezaručené zprávy o konci Sunkáče
... netušíce, co toto rozhodnutí přinese za zkázu.
Když po letech Butch, obklopen káčátky, vzpomínal, neubránil se dojetí.
"Vaše máma byla skvělá káčanda!"
Neměl se pustit do dobrodružství bez Sunkáče!
Kde jemu konec?
Odletěl někam k Medníku a tam si ho prý urožnila babička Mary, postrach to nejen plchů a skunků, ale i nebohých kachen.
I když Chris mu onehdá tvrdil, že ho snědl Calvera. Ale co věřit lysohlávkovi!
Třeba se zapletl s harmonikou a zamiloval do Claudie. Nebyl by sám.
Nebo si připojil k divoké bandě Pika Bishopa. Pak ale neskončil ani sněden. Příliš mnoho olova.
"Tatínku, pokračuj ve vyprávění!"
Na konci cesty
Byli jsme jako děti.
Divocí, krutí, nespoutaní.
Za námi vykradené banky, krvavé stopy.
Ale doba se změnila, stali jsme se anachronismem.
Do země přišla dospělost a s ní zákon.
Z honu na nás jsme unaveni.
Zbyli jsme čtyři. A Angel, kterého zajali Mexikánci. Žije ještě vůbec?
Jsme na konci cesty. Náš život prázdný a beznadějný. Nechtěli jsme dospět a neuměli se usadit. Ale přijde čas a muž se musí...
Ano, jsme muži, vždycky jsme byli, krutí, násilní a sveřepí.
Angela v tom nenecháme. Čtyři proti stovkám?
Musíme, je náš.
Možná to bude ta jediná správná věc v našem zpropadeném žití.
Razantní razie u Ježibabišky
"Tlačenku vyráběla, prodávala, nedanila! Ježibabiška půjde sedět, až zčerná!" nebojí se předjímat rozhodnutí soudu šéf protikorupční policie Šlichta. "Jsme borci a konečně jsme chytli velkou rybu," doplňuje ho státní zástupce Itenštve.
"Pražáci závidí, že nejlepší tláča se dělá u nás! Nitky vedou do Brusele," má jasno starosta Čápova Žravý.
"Celé je to špinavá kampaň proti mně!" prohlašuje ministr financí Mámíš.
"Slyšíte potrefenou husu, jak kejhá?" rýpe Koloušek.
"Mě politika nezajímá. Hledám Jendu s Mařkou! Pomozte!" prosí místní rodák.
Děsivá sešlost na královské svatbě!
O pořádný rozruch se na královské svatbě postarala podivná individua z okolí následníka trůnu: anorektický dlouhán, vyžraný tlouštík a hipík s šátkem přes oči. Jak odhalila investigativní novinářka Všehoschopná, šlo o princovy přátele Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého.
"Žral snad ještě víc než já!" nebral si servítky k apetitu Širokého hradní protokolář Uforejt. "Ten vyčáhlec nám zase ťukl do lustru! A třetí do party? Nic proti slepounům, ale zavřel bych je."
"Všechno nasvědčuje tomu," prozradila nám tajemnice protikorupčního hnutí Tam-Tam, "že pan Široký se sem dostal tlačenkou. Přes Široka!"
Dva přebývají
Vedro.
Do skřípotu lopatek větrného mlýnku cvaká telegraf. Kapka se rozplácne na lysé hlavě.
Bzučí moucha.
Čekají.
První prolamuje klouby. Druhý navždy utiší bezdrátový přenos zprávy a přivře oči.
Třetí nasadí stetson. Kap, kap, dál, do údolí klobouku.
Dlouhé kabáty.
Dotěrný hmyz nedá spát. Rychlý pohyb a zachycen do hlavně revolveru.
Vlak houká.
Vedro.
Přivedli jste mi koně?, zeptá se muž s harmonikou.
Ohlédnou se na své tři hnědáky.
Zdá se, usměje se lapač much, že nám jeden chybí.
Zavrtí hlavou.
Dva vám přebývají.
Z jeho zbraně vyšly tři kulky. Dvě zabíjely okamžitě. Ale i ta poslední smrtelná.
Odešel sám.
Odpuštění a smíření?
"Můžete všichni vypadnout z mýho příběhu?" přehlušil štěbetavé hemžení srdceryvný Sunkáčův káč. "Chtěl bych být s Butchem chvíli sám!"
Záporáci strnuli. Co si to dovoluje tenhle blonďatý kačírek s knírkem?!
"Kliďte se," kývly na souhlas modré oči Káčidyho. Vždycky byl vůdcovský typ. Scéna zkomorněla.
"Proč, Butchi? My, nerozluční přátelé?"
"Kvůli čapímu hnízdu, zloději!"
"Vždyť jsme si na něj nakradli spolu!"
"No právě!"
"Chci říct, společně jsme si nakradli, já investoval, tys svůj podíl promrhal!"
"A teď mě to štve! Ale odpouštím ti, Sunkáči, naval zlato a já odpluji o jezero dál!"
Usmíření? Jako by Butche neznal. Zase se nechal napálit!
Když bolí hlava
"Zabili Mary Sue," slyšel z mřížky domácího telefonu.
"Kdo jste?"
"Ty!"
Pot na čele. Z jehel bolesti uvnitř tupý tlak na hranice hlavy. Migrace migrény. Neznám žádnou Mary Sue!
"Pomozte," slyšel později.
Oči. Rty. Prsa. Nohy. Pas. Prsa. Rty. Zapotácel se, co se zas děje?
Bohyně se nekrčí v zaplivaném průchodu.
"Jmenuji se Mary Sue!"
Pot na čele.
Když zmizela (spletli těla?, kdyby každá vzpomínka tak nebolela!), hledal v brlozích i rezidencích. Našel inkoustově zbarvenou krev na skleněné desce stolku, o niž si rozrazila lebku. Nehoda? Vražda? On? Vydá svědectví rozskakující se paměť?
"Zabili Mary Sue," řekl do první mřížky.
Krajina před bouří
Dalekohledy odloženy, neb nebylo kam vyhlížet.
Nikdo z námořníků v zemi bez moře nespal doma.
„Musím zapít strach,“ šeptal kapitán své nemanželské milé, „máš Kapitána Morgana?“
Kormidelník v náručí plavčice, která jediná neprozradí jeho slzy.
Mateřské lodě osiřelé, v cizích přístavech chouleno.
Možná nadlouho naposledy.
Nadlouho naposledy.
Jen první důstojník, jezevec, zatčen ve své kajutě.
Při razii jediný sbalen na palubě, doma.
Zvykl si plakat dovnitř. A jeho druhou ženou rum.
Každodenní deprese
Jak v Zeměploše, přepluješ přes okraj, do propasti, a konec, finíto, nazdar.
Vyletěl jako Fénix, pln naděje a šťastných očekávání.
Tentokrát je to bomba, cítí v prstech, chrastí uvnitř kostí.
Připadá si jak Jan Tleskač při odlepení.
Jak Harry Potter s hrdě vztyčenou hůlkou!
Směr vzhůru se během mžiku oka láme.
Houstone, máme problém!
Big trouble!
Padá.
Do hlubin, kde vládne stín.
Zběsilí psavci nad ním mažou schody dolů.
Jak Harry Angel výtahem do pekla.
Jak beztvářné děti v The Wall směřuje do obřího mlýnku zapomnění.
Padá.
Aries, Ryo, kde jste?
Bez kachničky a bez komentáře přepadne přes okraj nejnovějších.
Samozvaní blázni
„Tos to musela podepsat zrovna teď, před státnicemi? Ty snad nemáš mozek v hlavě!“ rozčiloval se táta.
„Pořád bude nějaké před, tati.“
Raději zatajila, že i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Užší partě, která trnem v oku. Protože se starala. Protože se srdcem.
Než si byrokratický aparát všimne a zakročí, odpromuje. Doufala. Vždyť už příští měsíc!
Netušila, že v tu samou chvíli datluje mjr. Duchač:
„Navrhuji provést následující profylaktická opatření:
- cestou děkanátu FF UK Praha zabránit jmenované ukončení studia diplomovou prací;
- odebrat jmenované účastnickou linku pražské telefonní sítě v místě bydliště.“
Akademik v čele její alma mater poslušně vyhověl.
Vánek uprostřed lomozu
Eliáš byl moudrý, vážený, ale ostýchavý muž.
Přišel Učitel a pravil:
"Musíš se naučit poslouchat, abys uměl mluvit!"
"Proveď mě!" sklonil hlavu Eliáš.
Stál uprostřed skal, jež veliký a silný vítr rval.
V lomozu neslyšel nic.
Zem se zachvěla, zatřásla, hluboké burácení tepalo až ze středu země.
Ohlušen, slov nezaslechl.
Vyšlehly plameny. Žár mocný, až krev křičela, ale uprostřed všeho řevu ticho.
Halas i třas přešly. Prokmitl vánek jemný jako stín. V něm mluvil Hospodin.
Eliáš učil svůj lid, jak mluví Pán k člověku, bližní k bližnímu.
Tiše promlouval k malému národu, který slyšel.
A vydržel až do dnešních dnů.
Svatý Eliáši
v hlavě mi straší
oheň a vítr
ale Bůh není tu
Svatý Eliáši
srdce se plaší
zemětřesení
ale Bůh v něm není
Svatý Eliáši
ať nejsme hlušší
na vánek jemný jako stín
v němž mluví Hospodin
Jablko poznání
„Můžete mě zabít či udat,“ praví s úsměvem banálně všední šílenec, „ale pak se nikdy nedozvíte, čím si Saskia prošla! Nebo tady vypijete kávu s uspávacími prášky a poznáte pravdu!“
Měl Rexe v hrsti. Pět let jak zběsilý hledal svou zmizelou lásku. Nakonec oplakal, vyhaslý chtěl jen vědět, proč a jak. Když nerozlouskne, nespočine v sobě.
Napil se.
Tma. Těsno. Pach dřeva.
Nemůže se hnout.
Plamínek potvrdí děsivou předtuchu.
Leží v rakvi, bytelné, bez nástroje, s ostříhanými nehty.
Hluboko pod zemí.
Ječí do ochraptění.
Prsty rozdrásá.
Zapalovač dohoří.
Prosím tě, Pane, vezmi na konec slzavého údolí rychle.
Chci vidět Saskii.
Rukavičkář Lee čeká
„Úžasné?“ usmál se trpce nad rozevřenou dlaní, z níž vzlétla jediná moucha. „Kdysi bych býval chytil všechny tři!“
Obrovsky odvážný? Tisíckrát denně si musí opakovat, že není důvod k hrůze.
Nemá nepřátele… naživu. Jen sám sebe; nespí. Příliš zkušený, aby nerozpoznal okamžik zlomu; cítí strach. Nervy vydrancovány. K smrti ospalý čeká na kulku z pistole, která rychlejší než ta jeho.
Šel se sem zašít, aby zjistil, že dezertérem uprostřed bojiště.
Nakoukne zamřížovaným okénkem.
Vykopne dveře, třikrát vystřelí.
Osvobození vesničané popadnou, co po ruce, a běží bojovat… za sebe!
Usmívá se, čeká?, když přijde kulka.
„Konečně se dosyta vyspím,“ pomyslí si.
Julie zpovídá Spytihněva
Nemám na tebe moc času, Spytihněve, jsem dost důležitá, víš.
Tos byla vždycky, Julie.
Dělám ještě dnes rozhovor s panem Kostižerem, neuvolněným radním pro sklon okapů v Dolních Kotěhůlkách, a večer mám schůzku s dnomodelkou Vokatou.
Hm.
Co ty na to?
Dobrý. Chtěla ses na něco zeptat?
Co tví kamarádi? Taky takové nuly jako ty?
Otylka se vdala, rozvedla, vdala, rozvedla, vdala... Aktuálně nevím, v jaké je fázi. Mojmír píše básně a hladoví, Vavřinec píše hlášení a jí. Je vládním radou pro implementaci neimplementovatelných nařízení Evropské unie. Vlastně je to detektivní práce.
A co děláš ty, Spytihněve?
Já? Já zahradničím.
Humánní válka
Přičítal to uklouznutému zaklení v okamerované kanceláři, že jako válečný reprezentant byl vybrán právě on. Sousední stát se potácel v ekonomických potížích, takže jeho protivník nalezen mezi nezaměstnanými a dle všeho těžká váha.
„Přístroje měří zuřivost a vůli zvítězit,“ vysvětloval mu úředník, „takže musíš být vyadrenalinován skoro k amoku! Konvenční zbraně jsou mezistátně zakázány, na vlastních dvorečcích to naštěstí neplatí! Cvičiště by tě mělo připravit.“
Střílel ostrými, krky podřezával pravým nožem, vazy lámal vlastníma rukama. S počítáním svých obětí přestal na dvacítce, pak nestíhal.
Na bojišti jej vybičuje hlavně strach. Pochopil, že pokud nezvítězí, stane se živým terčem budoucího reprezentanta.
Jméno jejich Nezasloužení, to jest Hospodin se stará
Neustálé zatékání vody v době dešťů a svárlivá žena jsou totéž.
Uhlí do výhně a dříví na oheň – toť svárlivý muž pro vzplanutí sporu.
Zatápěl pod tekoucí vodou, až dým do nebe stoupal.
Hospodin však na jejich obětní dar neshlédl.
Vždyť oba požehnáni bezpočtem dnů svých i rozmnoženým potomstvem!
„Hospodine,“ volaly děti, „za co nás trestáš? Proč jen jsi od nás odklonil svou tvář?“
I dolehl nářek dědiců země ke sluchu Hospodinově.
„Toto praví Hospodin,“ pravil Hospodin, „rozmnožím váš pláč a zastavím ty neplodné skutky svárlivosti!“
I obtěžkána byla žena, dceru porodila. Zabalili ji do plének a dali jméno Vítězství.
Bylo nebylo
Za devatero horami a devatero řekami, kdysi dávno a předávno komolil král a jeho dvořané slova a ta byla bachratá a těžkopádná a nesrozumitelná, neb se vůbec nevztahovala k ničemu, co v onom království bylo. A poddaní proto neposlouchali a bavili se o úplně jiných věcech, ale to se nelíbilo biřicům, a tak se vůbec nemluvilo. A všichni zapomínali vlastní řeč a byli celí mátožní z těžkého mraku slovního hnoje. Až se našli blázni, co propíchli mraky a z padajícíh písmenek skládali věty, kterým ostatní rozuměli. Jedině král nerozuměl, bouchl do stolu a řekl: „Připadám si jak kůl v plotě!“
Utíkáček, útěk
Much si olízl rty. Tohle smrdí, betla se dvěma spodky a esem nedá, i kdyby se rozkrájel, ale jedna červená je jedna červená a k tomu nevidí do hlášek. A navíc – ten rozechvěle lhostejný způsob, jakým se Robin zeptal na barvu, to jeho cvičené ucho nemohlo přeslechnout. Sto sedm v červenejch, jen to vyšije, přihodí deset, dvacet?, těžko říct, plus ňákou hlášku, když mu to ale vezme, jde na přímou porážku. Levnější? S flekem? Malý John by to vobít neměl, snad pochopí, že i kvůli němu utíká…
Robin vyjekl a vyskočil ze židle. V okně tříhlavé zvíře: mečí, mňouká, kokrhá!
Pro připomenutí:
Vidí, jak tam ve světnici / v karty hrají loupežníci, / bum! / Sedma k sedmě, / osma k osmě, / já teď nesu, / eso k esu, / bum, / bum, / bum!
První a poslední
Když mu v náručí zemřela žena, přepadl ho smutek.
Nebyla to dokonalá družka, to určitě ne, ba ve většinu trablů jeho života měla prsty.
Bezděky si sáhl na jizvu pod hrudí, co ho vždy při úplňku pekelně bolela.
Neposlušná a vzdorovitá, až i šéfa vytočila a on s nimi oběma - v rámci kolektivní viny - vyrazil dveře.
Povila a vychovala dva syny, ale ti po ní tak hašteřiví, až jeden druhého zabil a pak si z lítosti hodil mašli.
Od změny prostředí upejpavá.
Ale byla jediná.
A on je teď úplně sám.
Když mu v náručí zemřela Eva, přepadl ho smutek.
Abrahám přemítá, věk na to má
Slavnostní chvíli zápalné oběti narušil beran.
„Moc se tu nemotej,“ radím, „nebo to ještě odskáčeš!“
„Tahle hora patří mě,“ promluví skopově.
Pereme se, kdo koho shodí.
„Co vy dva tady?“ ptá se Vševědoucí, zjevně řečnicky.
Odskákal to, hlava zatvrzelá, já potomstva jak hvězd na nebi, taky trest.
Ale pořád lepší než.
A mí děti je mlátí, sveřepce.
Proč jim tak nakládáš?, ptám se, ale možná závidím.
A pak, samozřejmě, z rohatého přesvědčení občas vzejde pohroma, tuhle jeden věž stavěl, k větší slávě, své?, neví, když hluchý. Nenásleduje-li beran Beránka, snadno sejde.
Katarze? Ta hora mu nepatřila, nikomu nepatří, co nestvořil.
Další ráj na zemi v kopru
„Přípravek měl zpočátku své nepopiratelné výhody,“ vysvětluje mi ambasador, „naprosto vymýcen zločin znásilnění, ubylo promiskuity a cizoložství, povolání ke kněžství pocítilo v prvních letech na dvacet procent mužské populace. Nebyli už úplní.“
„Asi stále nerozumím,“ tápám, „a když jste nevstoupil s něhou, porozuměním a čestnými úmysly, tak se stalo co?“
„Tak šmik,“ nesměje se, „kastrace.“
Aha. Při prvním výkladu buď uniklo, nebo zatajil.
„A možnost zneužití?“
„Absolutně žádná,“ zavrtí hlavou, „bylo to zcela nezávislé na vůli ženy.“
Vzdychne.
„Nakonec jsme ale povinné očkování zrušili. Nerodily se děti. Vymírali jsme. Chlapi se začali strašně bát. Prostě to počítalo s dokonalejšími bytostmi.“
Zpochybníš-li dané, neutajíš šílenství
Odhoďme plášť pláče, vždyť žijí!
Harry umíral šťastný, protože přece jen šlo o zlato, pro co jiného by tak riskovali?
Lee si pro smrt šel, protože nešlo utíkat věčně, zvláště když ze tří much chytíte jednu.
Skon Bernarda O'Reillyho spoluzpůsobili ti, které tak miloval, děti.
Britt – na mou zbraň mi nikdo sahat nebude, nikdo! – zastřelen poslední padnuvší kulkou, náhodně, nesmyslně, na samém sklonku vítězné bitvy.
Chris, Vin, Chico, šest očí, co dál vidí.
Já pro slzy ne.
Přetáčím zpátky, kdy ještě všichni živi, sedm kurážných se zrakem nevyhaslým, před řádění Zubaté.
Otče, strýčku, Filipe, dokud paměť bude sloužit, žijete.
Vracím vás zpět do plné síly!
Vzkaz vzhůru
„Kolik nás zbylo?“ zeptá se unaveně svého pobočníka, nejvyšší šarže pod sebou.
„Pozor!“ zavelí nadporučík, přepočítá vyhublé otrhance a hlásí: „Pane, šestadvacet i s námi, pane!“
Na obzoru stoupá kouř, práskání výbuchů doléhá až sem.
„Sedm napíše pé, sedm ó, na dvojité vé nás bude deset.“
„Slyšeli jste, rozdělte se!“ činí se pravá ruka.
„Počkej,“ zadrží jej kapitán, „ještě musíme najít plochu na naši… reklamu, řekněme. Seshora dobře viditelnou!“
Nakonec tu nešťastnou zemi vybombardují celou, pomyslí si, ať užijí vycházejícího slunce pěkně zblízka.
Asi marná, ale poslední naděje.
Na poli skládají svá těla do tří písmen: POW. Prisoners of War.
Spráskaný práskač
Nasazený donašeč byl nutkavý čórkař. Jeho smůla byla, že kubánské Ligeros, cigarety bez filtru s extrémně silným doutníkovým tabákem, kouřil jen můj otec.
„Krást se mezi spoluvězni nemá,“ usoudil místní kápo, který politické bral, neb se jim podařilo zašít ty prachy ze Západu (nadto ho táta obehrál v pokeru), nařídil razii a zloděje odhalil. Bicí komando zapracovalo, přičemž se zoufalec provalil. Dostal dvojitý nášup.
„Milujeme zradu, nenávidíme provalené zrádce,“ usoudili bachaři, když trosku našli - a pochopili. Dostal potřetí.
Jak práskače v nosítkách vynášeli z vězení, z přilehlé kriminálnické stavby přilétla na jeho hlavu cihla.
V celé cele už nikdo nezpíval.
Cílová páska v nedohlednu
Ministryně vnitra a všech ostatních věcí se obrátila na premiérku.
„Tak už i Ústecký a Moravskoslezský kraj můžeme odepsat. Tamní borce zabilo splynutí uší…“
„Kdo zbývá?“
„Praha a Středočeský kraj, konkrétně Budeč se drží…“
„Jakou máme sekyru v pokladně?“
„Dubnový výpadek zalátují Jihočeši a Brňáci, jako obvykle. Ale chtěli jsme ten pomník věncoviru, co nás dostal k moci.“
„Nebude levný, zvláště když ho chceme od Kaplického…“
„Kterýho ještě musíme vzkřísit, nezapomeň, Ká!“
„Výborně, Nifredil, tím odrovnáme Budeč! Téma Vzkříšení Kaplického!“
„A Prahu?“
„Tu vycukáme na závěr, vejtahy! Nasadím na ně smrtící rurálno, ještě vymyslím. Teď dej něco lehkého, třeba sušenku!“
Temné odhalení
Matka i dítě zemřely ve stejnou chvíli. Jeho potomek, neznámá žena.
„Této noci, pane Thorne,“ pravil ředitel církevní porodnice, padre Spiletto, „vám Bůh daroval syna! Vaše choť se nemusí nikdy dovědět, že není váš!“
Jenže jak Damián rostl, roztančila se kolem něho smrt. Chůva se s provazem kolem krku vrhla ze střechy rodinného sídla. Šíleného otce Brennana, účastníka narození adoptovaného sirotka, propíchl při bouři uvolněný hromosvod. Manželka Katherine bojuje o život.
Na rozpadlém hřbitově kousek od Říma teď Robert otevírá dva hroby. Jeho potomka, neznámé ženy.
V prvním je kostřička malého děcka s proraženou lebkou. Ve druhém skelet šakalí samice.
Ani proroci, natožpak
Ještě mu kapal omastek z brady, když uvedli muže plného vředů.
„Nebývalá drzost, lepráku,“ začne bandursky, „vzkaz od mého bratra Betenáše? Ale ten už je mrtvý, lháři!“
„Já vím,“ odpoví příchozí, „viděl jsem ho v pekle…“
„Začínáš mě bavit,“ praví vypasený domácí a pohladí hlavu otrokyně mezi svýma nohama, „a jakou veselou historku z podsvětí mi posílá hnijící vypravěč?“
„Trpí v plamenech a chce vás varovat!“
„Hahaha, aááh,“ přeruší pupkáčův smích libý vznět, „ehm, výborná rada! Že umím být vděčný, odměním tě za ní smrtí, drzoune!“
„Já už jsem skonal, pane.“
„Jazyk ti vytrhnu, prsty zpřerážím!“
„Abrahám varoval, že neuvěříte…“
Nekamarádství
Želva, ještěrky, had, vážky, polní myš i Kvak se smáli.
Žbluňk vypadal v plavkách opravdu legračně.
Nejhezčeji ze všech se smála polní myš.
„Směješ se nejhezčeji ze všech, polní myši,“ řekl had.
„Já vím,“ řekla polní myš.
„Mohli bychom být kamarádi,“ pokračoval had.
„Ty jsi nějak hrr,“ odpověděla polní myš, „sotva se známe!“
„Kamarádství nevzniká mezi těmi,“ řekl had, „co se znají, protože to už jsou kamarádi. Kamarádství vzniká mezi těmi, co se neznají.“
„To máš pravdu, hade,“ řekla polní myš, „ale mým nejlepším kamarádem je šnek, pošťák.“
„Takže mám smůlu?“ zeptal se had.
„Takže máš smůlu,“ odpověděla polní myš.
Dokud žije, můžeš narazit
Neurvalec se obořil, trojmo, neb tříhlavý, kde velkorysost, když máte na rozdávání?!
Mám svůj věk, tak jsem se rozhlédl.
Vysportovaný mileniál nejblíž zabořil zdvižené obočí do androidu, zřejmě aby našel návod, čeho se v dané situaci vyvarovat. Dvojice pupků trochu dál příliš ponořena do sebelítostivě cyklické debaty, proč se po pivu tak tloustne, a dáma za mnou si rozčileně u dcery zjišťovala, jak natáčet blížící se trestný čin.
„Pánové, v čem je problém? Dáma snad jasně řekla, že nemá zájem!“
Podcenili mě, neb jsem se nepředstavil; zlomená ruka, přeražený nos a zbabělý útěk.
Obdivně vzhlédla, pane, jak…
„Zázrak staré techniky.“
Malá velká vina
Stojí s hlavou skloněnou před vrbami stařenami, vlasy máčí v soutoku u Vikingských Luk; v zemi svatého Patrika.
„Od věků po věky schraňujeme svěřené, nešťastná dcero, my, němé hrobky mlčenlivější mrtvých zpovědníků!“
„Do hanby haneb uvrhlas nás!“
„Každý smrtelný hřích, pomýlená, láme svět a bortí nebesa! Zví-li někdo, vesmír pohoršen, horším: již nikdo nikdy neodváží se zašeptat své tajemství.“
Když, chce se bránit, vyslyšené více komické než tragické! Smích se mi rozlil do celého těla, do poslední větvičky. A když přišel basista ze země, kde co domorodec, to muzikant…
„Bylo-li svědků tvého pádu?“
„Červíček bezpečný nýmand, ale poblíž nějaký novinář…“
Nechte chybovat maličké
Marion vnadná, ještě ne vdaná,
ňader jak broskvoně plod,
ujíždí, ni v nepokradeš panna,
přivlastnit cizí do pekel schod!V motelu mešká, chtějíc smýt špínu
prostou jen vodou! Proč, ach,
nepřizná sobě sama svou vinu?
V koupelně kdosi překročí práh.Proboha, cos to, matko žárlící,
provedla? Tolik krve! Zas!
Myje a drhne. Mladík, na líci
ruměnec. Další únik zhas.Detektiv padá střemhlav pod nožem,
najat, by našel Marion.
V jezeru spí. Kmen - ryby, dno - lože!
Skončí tam brzičko i on.Kdo vinen, Bože? Matka, či syn?
Do hlavy vnikla. Vládkyně
posmrtná. Zaživa věčný stín
prohřešků jeho. Soudkyně.Zavilá vina vinna.
Ach, ta skepse mládí!
Vždycky se najde nějaký vůl, kterému rupne v kouli; a čím výš sedí, tím větší nadělá paseku. Inu, nebudu zdržovat podrobnostmi, zbyla nás hrstka, včerejší starosti passé, civilizace v troskách. Asi bychom si i vyhrnuli rukávy a vykasali podolky, města postavili a zemi zalidnili, kdyby vedlejším účinkem bionuklerárních zbraní nebylo zmutování veškerého hmyzu do olbřímích rozměrů. Zpočátku se druhy rubaly mezi sebou, ale kolektivní vůle a pilná práce mravenců nakonec slavila triumf a opanovala planetu.
„Synu, jdeme záškodničit! Dá-li pánbu, zasadíme jim citelnou ránu!“
„Já ti nevím, otče. Jestli není čas si připustit, že my už jsme svoji šanci propásli.“
Pod Sinajem
Byla-li prvním tichem módy nahota Evy, pomyslí si, klopě vší vůlí zrak, jenže víčka lehčí křídel motýlích a oči zvědavě vzhlíživé jak dav před Orlojem v pravé poledne, jsou tu ženy vyšňořené až hanba. Nedostatek studu lidského stáda tankuje zřejmě jen Tiborova chuje, vousatí snědí muži, zakaboněnější talibanských bojovníků, matky a dcery daleci milostného tokání, protkáni lepkavou tísní. Po většinu dne horko k zalknutí, tisknou se k stinnému úpatí Hory, podsvinčata u struků; pohyby i chtíč upoceně malátné; čas se vleče jak růženec vkleče. Že ses raději neuklidil na Island, připomíná zlovolná paměť, ta falešná hráčka s potencí frigidních možností.
Příliš dlouhé zásnuby
Těžká vůně stoupala do hlavy a lezla na nervy, trny bodaly jak o život. Zpočátku hnán chtíčem moci a rozkoši, jak roky plynuly, pokračoval v klestícím díle dílem ze setrvačnosti, dílem proto, že růže se věru nebály bujet a kvést jak rakovina: cesta zpátky zarůstala do vůčihledě stejné strastiplnosti jako pouť vpřed. Zešedivěl, než se prorubal do zámku, tatam satisfakce, jen vyčerpání.
Když našel spící princeznu, pokochal se, ale s polibkem otálel. Na štěbetání a cvrkot po letech samoty už zvědav nevalně. Než být anachronismem uprostřed růžolících lidiček, jak dotěrnou mouchu odhánějících jeho válečné vzpomínky, to raději poustevníkem uprostřed spáčů.
Komentáře
Okomentovat