Realita
Čtyřicátníci
Nad pivem, v dýmu, mlčky pokuřovali.
„Jsme zaměnitelní, Karle?“ protrhl ticho Hynek.
„Asi jo. Nevím. Můžeme to zkusit.“
„Ses ostříhal, ne?“ houkl na Karla Hynkův šéf.
„Nepřepínej mi to,“ zasyčela na Hynka Karlova žena.
„Potřebuju nový boty, tati!“ hlásily oběma kamarádovy dcery.
„Nikdo nic, Karle?“
„Ani ťuk. A ty?“
„Némlich to samý.“
„Snad jen to tvoje fáro mi úplně nerozumělo.“
„Já si zas nerozuměl s tím tvým mizerně vybaveným barem.“
„Je ti smutno, Hynku?“
„Trochu.“
„Měnil bys?“
„Ani ne.“
„Já taky ne, Karle. Nic si z toho nedělej!“
„Vždyť nedělám.“
„Ber to z té lepší stránky. Aspoň si nemusíme závidět.“
Téma:
DMD č. 3. pro 3. 4. 2015. Téma: Proměnná
Shoda generací
„Já to nechápu,“ prohlásil syn, když jsem ho chtěl pobavit fórem o zajíčkovi, co si úžasem ukroutil hlavu, když narazil na mrkev v zimě.
„Já to nechápu,“ skoro plačky při pohádce o dvanácti měsíčkách.
„Co se děje, tati?“ zvědavě na mé ustrnutí před banány bez fronty.
„Já to nechápu,“ já po hodině jeho vysvětlování, jak a proč se twituje.
„Já to nechápu,“ řval jsem ve světě, kde nedávno – to jsou tak tři roky, ne? – zakoupený výkřik techniky už byl dinosaurem.
Pak zhasla světla, došel proud, lidé hladověli, umírali, zabíjeli se. Slupka spadla.
„To asi nechápeme oba,“ řekl jsem v úkrytu.
Téma:
DMD č. 4. pro 4. 4. 2015. Téma: Mrkev v zimě
Soud
„Tohle mi nikdo neřek,“ bzučelo mi neustále v… Hm, kde?
Po vnitřnostech – nejvíce řádila játra, plíce a ledviny – nastoupil k pultíku svědků jazyk, velký, macatý, slizký.
„Špinavá ohrada, zbytky jídla, nepořádek,“ hlásil úřednicky.
„Zuby přijdou po vás…“ napomenul jen mírně soudce.
„Olizování špinavých věcí, vychlazená kola rovnou na horký čaj, každou chvíli ňáký viry!“
„Standard. Pokračujte.“
„Ubohý jídelníček, moje chuťové buňky zcela odbývány!“
„Ajajaj,“ zachmuřil se pán v taláru.
Chtělo se mi vykřiknout, že já od dětství žádnou chuť neměl, že jsem byl o tento smysl proti své vůli ochuzen…
Jenže jsem byl prázdný, dočista prázdný.
Jen taková duchovní bublina.
Téma:
DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka
Zmlátit mlátičku
Sen každého prcka.
Sen intelektuála.
Sen ochablých, nevycvičených nebo stařeckých svalů.
Zmlátit mlátičku.
„Fakt to chceš dát?“
„Musím, to nejde, jak se do mě furt naváží!“
„Ty vole, ty vypadáš…“
„To bys měl vidět toho druhého!“
„Viděl jsem.“
„No, a?!“
„Nic, kámo, vypadá úplně v pohodě, hlídá klub, jako by se nic nestalo…“
„Svědomí ho tlačí!“
„Proč?“
Sen duše.
Ale jak překonat hmotu?
Tlačí to mě. Jednou v noci vezmu pistoli a vystřelím mu mozek z hlavy.
Ve svý představě. Kterou neuskutečním. Nejsem mlátička.
Nedalo mi to. Nakonec jsem ho zmlátil, trochu podle, ale jo.
Jsem mlátička.
Kdo je víc?
Téma:
DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička
Smíření
Zatáčka, smyk, let. Svět naruby, bolest.
„Asi mám přeražený obě nohy!“
„Zkus se odpoutat, prosím!“ hlesnu, sám beznadějně uvězněn.
Mdloba, tma.
„Oba zhebneme! Jestli nevykrvácíme, zmrzneme!“
V mikroprocitnutích slyším jen útržky jeho hlasu.
„Musí nás vidět ze silnice, jezdí tady snad někdo, ne? – Bezohledný, sobecký chlap seš! – Jsem ti to říkal, ale ty ne! – Vždycky ňákej průšvih. – Námraza. – Svině! – Smíření. – Nezapomenu. Všichni mnou pohrdali, jen ty… – Nechci umřít, parde, vymysli sakra něco, nebo –“
„Pssst!“ vydechnu s proudem krve.
Křupající sníh.
„Slyšíš? Někdo jde!“
Levým, k slepotě nenateklým okem vidím v posledních zbytcích vědomí šmouhy, siluety, postavy…?
Ale nejsou to lidé.
Tajemství masožravek
Chodil jsem s býložravkou.
Jedla jen čerstvou zeleninu a ovoce, bojovala za práva velryb, nosila drahé alternativní oblečení. Chtěla žít přírodně s pračkou a myčkou.
Chodil jsem s všežravkou.
Cpala se vším, plánovala svatbu a dvě děcka, poslouchala Honzu Nedvěda.
Pak jsem potkal masožravku.
Býložravku si dala k snídani, všežravku slupla k obědu.
Mě si nechala jako hlavní chod na večer.
Ohlodán na kost, každý den pracně sháněje další maso a krev, neohlížím se zpět do vzdáleného mládí s lítostí. Chytl jsem se do pasti, ale osudný krok bych udělal znovu.
Ten první večer, ta noc, to ráno byly krásné.
Hranice poznání
Respektuj hranice druhého, řekla mu kdysi.
Teď kolem sebe vyzařovala tak silnou obrannou auru, že se k ní nemohl ani přiblížit.
Na mlčení si po letech manželství zvykl, ale tohle byla novinka. Snad reakce na jeho včerejší rozčilený výstup?
Nejvíc ho štvalo, že do trestu zatáhla děti. Poctivě ho ignorovaly, zazdívaly, jako by byl vzduch. Spiknutí je přitom zjevně netěšilo, každou chvíli v slzách. Můžete toho nechat!, křičel na ně, já se mamince omluvil!
Zvykne si, k tichu se prostě ještě přidá fyzická ignorace.
Jen nechápal, proč si na prádelník v obýváku vytáhli jeho fotku a zapálili před ní svíci.
Téma:
DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice
Krvavá sláma
„Musíme to pořádně rozjet, já jsem teď slaměnej!“
„Se ví, kámo, kočka není doma, myši mají pré! Strhneme náhubky a zalijem hrdla!“
Zanedlouho se ozval znovu.
„No tě pic, klikaři, na co to hodíme tentokrát? Že ten tvůj vnuk má už hnedle křtiny?“
A pak zas, týden co týden, den po dni.
„Neutekla ti nakonec?“
„Ale kdepak,“ usmíval se pod vousy.
Jenže my nebyli vdovci ani svobodní. Výmluvy došly, játra se bouřila. Na svou radost zůstal nakonec zcela sám. Do měsíce se střelil do hlavy.
Jak se zjistilo na místě činu, vdovec byl, o tom žádná, ale rozhodně ne slaměný.
O omylech a naději
Rozdávala úsměvy, které mu vzala.
Sršela energií, kterou z něho vysála.
Přislibovala, co jemu odřekla.
Není-li svět slepý a hluchý, vydá svědectví, přemýšlel v probděných nocích. Nebo ji aspoň banálně domluví.
„Nevidím zlo, neslyším zlo, nemám co napomenout,“ řekla mu rodinná známá.
Řekl mu bratr, přítel, máma.
Uvazuje si smyčku, napadlo ho, zdali to vše není jen v jeho ukřivděné, stářím pomatené hlavě.
Až v mrholení hlíny na jeho rakev zalomcován hrůzou: co když ta nenáviděná slova řekne i Bůh?
Ne, nemluvme zle. Vzkaz shůry dostal o chloupek dřív, včas. Provaz si odvázal, slezl ze židle a nazul si trepky.
Téma:
DMD č. 11. pro 11. 4. 2015. Téma: Nevidím zlo neslyším zlo nemluvím zlo
Úleva
„Ahoj, miláčku!“
Jen olíz´ rozbitý ret.
„Kolony?“
„Ráno se šoupu dvacítkou, v rachotě usmívám na všechny ty ksichty, cesta domů horor… Nahromaděná zuřivost musí ven! Tak mu doma vždycky jednu fláknu!“
„Na to bych měl jedno udělátko.“
Podal jí krabičku se dvěma tlačítky.
„Uklidňující hudba. Zapněte to vždycky po příchodu z práce.“
„Co jste mi to dal, heršvec? Skřípe to, huhlá, vypnout nejde, zapínání taky zlobí!“
Psycholog se usmál a ukázal na láhev whisky za sebou.
„To poslal pan manžel. Prý už týden mlátíte do tohohle krámu a jeho si nevšímáte!“
Jen olíz´ rozbitý ret. Ale co, chvíli si odpočinul.
Téma:
DMD č. 12. pro 12. 4. 2015. Téma: Udělátko
Pozdní poznání
Vůně vyprané kočky, napadlo ho. Ta spousta drhnutí živočišnosti, která stejně jak zažraná skvrna na stěně prosvítá i pátým nátěrem.
„Seš na mě nasazená, to vím. Musím být sakra důležitej, že vybrali takovou šťabajznu!“
„Nevím, o čem mluvíte, pane profesore!“
„Že já jsem profesor asi tolik, co ty nebohá venkovanka, co se ztratila v tomhle hříšném městě! Máme svý zadání, jasně. Splníme ho, ale předtím bychom možná…“
Podřízla ho jak podsvinče, profesionála smířeného s tím, že ho jednou dostanou na jeho slabost ke krásným liniím ženského těla.
Zaúpěl, když mu došlo, že je v nedbalkách zabíjen nikoli kočkou, ale kocourem.
Nostalgie starého havrana
Věnováno mazákům
Večeři nám dlouho nenesli, dali jsme ještě pivko, venku se mezitím zešeřilo. Než jsme došli ke skalám, padla tma.
„Veď mě,“ vsunula s důvěrou svou ruky do mé.
„Musíme vylézt nahoru a jít po hřebeni, měsíc nám to snad trochu osvítí…“
„Tady si neusteleme!“
Jenže luna se zazávojovala. Když jsme se serpentinami a po železných schůdkách vyškrabali nahoru, neviděli jsme ani na krok. Jen tušili sráz nebo propast po obou stranách stezičky z jemného písku.
„Baterku asi nemáš, co?“
„Vybitou. Zujeme se.“
„Cože?“
Chodidla zlehka našlapují, naše čidla, oči, tykadla, necítí-li písek, nedokončí krok.
Tam ve tmě jsme se vedli.
Téma:
DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě
Masakr logiky
Vzlyk nahradil zvyk a posléze rutina. Přestal počítat.
Pak potkal Ji, lovec a sběratel skalpů, nevinnou.
Zpět na start bez čtyř tisíc, vznášelo se nad ní jak muška nad jednou z trojice stejných panen.
Tolik snad ne!, zaúpěl.
Započti cizoložství ve svém srdci, chtivče!
Lze se vrátit k nevinnosti? Lze limitovat Boží milosrdenství?
Jen jedna síla, bratři a sestry moje, překoná vše, vykupujíc všechny vaše – a mé – skalpy. Jho nadosmrtné, pochybnost nepolevující, nádoba křehká.
Když potkáš Ji.
Když potkáváš Ji po deseti, dvaceti, třiceti letech, okoralý, seschlý, vyčerpaný.
Vzlyk nahradil zvyk a posléze rutina.
Začal počítat. Dobere se úžasu, vinný?
Spoluviníci spolu neoběšeni
„Seš teda vyhublý, čéče! Tebe kdyby si vzal do parády řezník, nadělá tak deset deka salámu a to bude hodně! I s kostičkama!“
„Nechci o tom mluvit…“
„Žena ti nevaří!“
„Jaks to poznal?!“
„Cos proved?“
„Nic. Jen potřebuje dost času na bodykér, manikúru a šoping! Víš, nějaká onadnesková propaganda. Doma jsme pro sebe.“
„A to si neumíš uvařit sám?“
„To mě vlastně ani nenapadlo.“
Pozval jsem ho na parádní večeři – připravil jsem své oblíbené srdce na smetaně s domácími knedlíčky – a pak u pivka důrazně domluvil, že vaření cti netratí.
Půlka viny potrestána.
Proti chobotnici jsem ale nešel. Nejsem sebevrah.
Téma:
DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2015. Téma: Deset deka salámu to bylo salámu!
Dávný děs
Ten pocit nespojitosti lidských vědomí, různorodosti mozků, kdy jediným vysledovatelným pojítkem byla nenávist k ní, ji dovedl k rozhodnutí.
Když strhla volant, čas se nekonečně zpomalil.
Pozdě slyšela karnevalový rej drobných starostí, malých radostí, vzpomínek, strachů, úzkostí. Stihnu to, copak asi dělá, musím koupit, včera to bylo pěkné, zase jsem zapomněla, ať se uzdraví, už nemohu odkládat, snad to tu seženu, ten si mě zase podá.
Budoucnost před nimi.
Žádná se nevztahovala k ní.
Zášti podivuhodně málo.
Dupla na brzdu, ale těla už mizela pod kapotou pragovky.
Když dobrzdila, v hlavě bylo prázdno.
Slyšela jen bolest.
Tam na Strossmayerově náměstí.
Jiný pohled
Zrcadlo vlastních omylů, nebo čas jako mstitel dávných křivd?
Z hezounků vypelichanci, z vazbičů oprsatělí sumisti. Z osmiček nakynuté hrušky, z bloncek vrásčité mumie.
Třídní Vendelín povyrostl z břicha do ramen, z šedé myšky okatá královna, z prkna srna.
Setkání po 35 letech.
Všichni ti obdivovaní frajeři, drzouni a kápové najednou trapní, rozvedení, unavení, naštvaní, číšníci, taxikáři, podržtaškové. O milovaných dávalkách ani nemluvě.
Napjatě poslouchal osudy zapomenutých tváří i jmen.
Nezměnili se vlastně vůbec, jen on se trochu zbláznil. V očích tohoto světa.
První poslední, poslední první.
Těhotná panna.
Král bez vojska.
Totální anarchie, napadlo ho. Včera, dnes i zítra.
Téma:
DMD č. 17. pro 17. 4. 2015. Téma: Totální anarchie
Zacyklená jednosměrka
Na smrčku přibyly čokoládové figurky, mističky se naplňují cukrovím. K ránu rozložím stůl a pečlivě jej zapasuju do krabice. Spíme krátce.
„Tak snad všichni měli radost,“ usměje se žena na úvod. Pak trhavě vrážíme všechna překvapení do balicích papírů a pokládáme je pod stromeček. Za chvíli na něm zapálím pár svíček, i s dcerou zazpíváme vánoční koledu a natěšeně vejdeme do zešeřelého pokoje.
„Já bych to neriskovala,“ řekne.
„Chci vzít Aničku zítra na brusle, na opravdový rybník!“
Dál nemohu, zacyklen, vracím se zpátky k praskotu.
Vepředu jen čirá bolest a prázdnota.
Beznaděj
Přál si americkou vlajku.
Doufal, očekával, věřil.
Ježíšek ne a ne splnit, a to se fakt modlil ráno i večer, uklízel hračky, mamince pomohl, poslouchal.
Normalizace dětským touhám nepřála.
Pak se dověděl.
Americkou vlajku si vyrobil sám a zabalil pod stromeček.
Byl to ten nejkrásnější dárek, co kdy dostal.
Na patře pachuť.
Sladká očekávání zavrhl.
Nikdo se nikdy netrefí.
Přehlédl, že pokud neocení přiblížení, okorá i snaha.
Neuměl přijímat dárky, a přitom si tak přál dostat ty pravé.
Z hrůzy ze zklamání se netěšil na nic.
Opatrný jak had.
Bez naděje zbyla jen smrt.
Šli si naproti, slepí, nedůvěřiví bratři.
Téma:
DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání
Podstatný věci
Věnováno Rye, aby mi odpustila pochmuřené pondělní ráno
Symfonie s podkresem
„No bylo mi to blbý, ale já se prostě nedokázal ovládnout.“
„Ti tak ňák cejtím, že už ho nemůžu.“
„Pragmatik jak sviňa, vidí slabost, dere se…“
„Kdyby aspoň dokázal cokoli uznat!!“
„Noc je ještě mladá, snad…“
„Von ho tam normálně vyndal.“
„Já ti nevím s tou barvou.“
„Samozřejmě si hrábnou, bastardi úřednický, a jak!“
„Neser bohy!“
„To když jsme tenkrát…“
„Existenciálně to celkem vymazlil.“
„Co vlastně chce, když ho…“
Jsem nočňotramvajácký, ne taxíkový.
Protože vím, že tramvaje zpívají, fakt jo.
Jen se zaposlouchat.
Komparzisti dodávají útržky opery.
Netuší, v jaké hrají symfonii.
Nebo ukolébavce?
„Zase jsi usnul a přejel, co?“
Chladnokrevné stopy
„Pan choť neskočil dobrovolně. Někdo mu pomohl!“
„Bože! Vždyť nechal dopis na rozloučenou…“
„Grafolog potvrdil, že ten psal váš milenec!“
„Milenec?!“
Ukáže fotky. Jsem na nich s Hynkem, v objetí, to bylo na nějaké párty? Ne a ne se mi rozbřesknout.
„Ale to je Karlův nejlepší kamarád!“
„Taky rád, vážená paní, taky rád. Přiznal se!“
K čemu?!
„Pak je tu ta pojistka…“
„Jaká pojistka?“
„A konečně váš podpatek, co jsme našli na střeše, kde jste údajně nikdy nebyla!“
Drží ho v ruce. Je z boty, která se mi tak záhadně ztratila.
Břesk!
Z nehynoucí lásky zbyla nenávist až za hrob.
Prázdnota přehršle
„Sháním Pána much.“
„To je jako něco přírodopisného?“
Vypušovaná ňadra, stehna stažená. Nedivil bych se, kdyby se do svlékání přímo hrnula. Ta úleva.
„Ne, beletrie! Jestli se můžete podívat do počítače…?“
Drápoidní nehty s černým lakem ladí s bolševickými rtíky a barbieovskými řasami jako beranice s lenonkami.
„Tak bohužel Pána much nemáme ve třetím patře.“
„A bude… někdy?“
„Tohle vyšlo už dávno, stará kniha je bez šance!“
„A třeba Dumase nebo Stendhala? Tři mušketýry, Kartouzu parmskou?“
„Počkejte, pěkně popořadě, jak jste říkal ten první titul? Dým... co?“
Tentokrát neměli v prvním.
Večer jsem jí pomohl z kazajky.
Chlapi jsou hrozní.
Až za hrob
Odhrnul těžkou záclonu. Malý hotelový pokojík osvítil na okamžik paprsek slunce.
„Vystopoval nás,“ řekl pochmurně.
Vycházela právě z koupelny, jen v kalhotkách, hlavu si utírala ručníkem.
„Kdo zase?“
„Magor, co nám zabil psa.“
„Miláčku, přejelo ho auto! Jenom náhoda, blbá, já vím… Vyjeli jsme si spolu, abychom se z toho oklepali!“
Ztrhaný pohled štvaného zvířete.
„Náhoda?“
Přitiskla se k němu.
„Tobě z té smrti hrabe, chudáčku. Kdo to podle tebe je?“
„Říká si Billy the Kid. Prý jsem ho zastřelil z hnusné zálohy!“
„Jako nějaká reinkarnace? Proboha snad si nemyslíš, že seš převtělený Patt Garret?“
„Já ne, ale on jo.“
Jak to vidí hyena
Kdybych věřila v reinkarnaci, dalo by se ledacos vysvětlit.
Svět kolem mě je plný predátorů, pávů, bratrů šakalů a zmijí.
Vždycky byl, je a bude.
Jenže teď jsme svědky povstávání podivných zombies, někdy i v témže těle. Gottwaldů, Fierlingerů, Grebeníčků, Dubčeků, Jakešů, Biľaků, Štěpánů, Kojzarů, Lorenců… Větších a menších sviní.
A my se opět měníme v ovce, krávy a voli, chameleony, hady, lišky, supy.
V reinkarnaci nevěříme, ona se ale děje. Navzdory naší naivitě.
Ale pst, není na místě nějak plašit.
Já samozřejmě v reinkarnaci nevěřím.
Jen je třeba být připraven.
Jdu si načechrat skvrny.
Mrtvého masa bude myslím dost.
Jiný mrav
„Jestli nás nepustíte dovnitř, vyrazíme dveře!“ křiklo venku.
„Na to nemáte právo! Zavolejte sanitku a policii!“
Signál chytal pouze ve větvích jabloně.
„Tady je nade vším právo silnějšího!“ doprovázelo řinčení skla. „Jdeme si pro něj!“
Přišel zubožený, krvavý, klepal se, než se zhroutil.
„Já nechtěl. Ona tak provokovala! Co jsem to jen udělal?“
Útok přišel ze všech stran. Soustředil se na jediné: je to zločinec, ale nevydá ho lynči. Vřící voda do obličeje, struna kolem krku, nůž zabodnutý do ruky na parapetu. Elektrický proud, jehlice na šití. Krev, výkřiky, škubání těl.
Začínám respektovat místní práva, napadlo ho, když obcházel vychladliny.
Téma:
DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura
Předsevzetí, popichovači a rána
„Bez změny beznaděj,“ houklo pivo po pravici.
„Pravdu díš,“ mžoural, „fakt že jo! Ráno jí všechno vytmavim.“
„Tos říkal už včera,“ zahučel fernet.
„Tento-tentokrát je to jiný…! Ráno!“
„Co to kecáš, voe…“ probral se mokročtvrťácký kámo. „Jaký rááno? Noc je ještě mladá…!“
„To už bych si nenechala líbit!“
„Já nevím…“
„Jaký nevim?! Do latě s nim, jestli se mu něco nezdá, ať táhne!“ popichovala další.
Když přišel, spala. Chvíli na ni hleděl.
„Do háje, ty seš tak krásná!“
Prostřel, vypravil děti. Po ránu její pleť ještě hebčí.
K vajíčku nahniličko a rajčatům sypaným kozím sýrem přikusovala topinku.
„Děkuji za snídani.“
Všechnokontexty
Bože, to sucho! Aspoň kapku!
Romantický večer?
O čem přemýšlíš?, zeptal se po hodině mlčení.
Jak s tebou vydržet.
Když uživil, s dětmi vstával, uklízel, myl, vařil, nakupoval.
Lásku si nemůžeš vysloužit!
Zapomněla, že mu lásku už jednou slíbila nadosmrti.
Tichl, až utichl.
Všechna slova, co měla jít ven, zamrzla před dásněmi.
V těle se nahromadilo mračno.
Pak otevřel ústa a vydechl naposledy.
Proč je obloha tak černá, mami?
To jsou mraky, drahoušku! Bude pořádná bouřka, musíme se jít schovat!
Vezmeš mě na ramena?
Ne, vezmem nohy na ramena!
Děkuji, Bože. Kde se vzal, tu se vzal, takový deště příval!
Něha spoluviny
Pera skřípala o papír.
Rodná světnice Klementa Gottwalda (popis).
Odkaz Vítězného února (úvaha).
Moje město zachránila Rudá armáda (vypravování).
Většina nás psala Klému. Exkurze „náhodou“ týden před svaťákem.
Jindra koukal z okna. Děda se z kriminálu nevrátil.
Nenapsal ani řádek. K maturitě nepřipuštěn, rovnou na vojnu, pak do pracovního procesu.
Sešli jsme se až po sametovce.
Zešedivěl, vyhasl, najednou hloupý mezi doktory a inženýry.
Vždyť to byla fraška, řekl mu Tomáš.
Zbytečné gesto, promiň!, hulákala Pavlína.
Svrbění.
Víš ty co?, řekl mu nakonec Vašek. My jsme to vodesrali víc. To by uměl každej, takhle se distancovat!
Líp to říct nemoh.
Návrat nežádoucí
Dobří holubi se vracejí.
Vracejí se i zvony, po dvou dnech a jedné tiché bohoslužbě.
Vrací se raci? Racci? Vrazi?
Vracejí se smutní havrani?
Vítej v protialkoholní, říkají holubům.
Pozdrav z Říma vítán pípáním esemesek: "U nás taky vzkříšen! Aleluja!"
Raci přirozeně pořád pozpátku, resentimentální.
Racci nikdy dodaleka, jejich odlet kroužením.
Vrazi na místo činu.
Havrani? Ustrnuti, splývají s hlínou. Havrani jsou letící prach jsi a v prach se obrátíš.
Jako okřídlená marnost světa zakrývají výhled na slunce.
Marnost návratů. Marnost až.
Vracím se, děti moje, a se mnou škleb místo úsměvu.
Vítej, realito!, nezazní v ústrety.
Havran miluje anděly.
Lepší pozdě
Visím hlavou dolů.
"Nejsi na to už starej?"
Jsem.
Ale jak předat stopu: netopejr je netopejr!
A co tady, na vrcholu světa?
Stojíme na Sněžce.
Kolem spousta.
Já ti nevím.
Stejně bychom nebyli první.
A co teď?
Ve vodě, poprvé u moře.
Já ti nevím.
Táto, mámo, máte se rádi?
Ale dej pokoj!
Tak máte, nebo ne?
Na to už jsme moc staří!
Drahá.
Drahý.
Propletené ruce.
Že bychom?
To je ta vhodná chvíle!
Nakonec polibek.
Ty brďo!, vzdychají děti!
Já, X, odevzdávám se Tobě, Y...
A já Tobě, X!
Konečně jste svoji! kvitují potomci.
Na věky věkův, drahá?
Ano.
Lepkavě
Někde v dálce ticho plyne.
"Chceš to rozčísnout?"
Chci, nechci, ticho tlačí.
Ale listí a ježek, asi.
"Slyšíš to?"
"Musí být blízko!"
"Na to už jsme moc staří, abychom se báli, ne?"
Jsme, samolitr.
Ale že po tobě nejdou, ještě neznamená...
"Něco mě štíplo!"
"Cože?"
Někde blízko ticho plyne.
"Kde?"
Hej, odpověz mi, tohle není sranda.
Na takovéhle vtípky už jsme trochu staří, ne?
Neodpověď mučí, šmátrám.
"To už trochu přeháníš!"
Lepkavé dotyky.
Ty vole, krev! Ne, to je blbost! Konec srandy!
Někde uvnitř ticho plane.
Dotáhnutý fór je dotáhnutý fór, jasně.
Ale já neslyším ani tvůj dech.
Něco slyším.
Šťastné náhody, nehody a nedorozumění
"Jak jsem přišla na svět, tati?"
Žena po mně mrskla okem, naštěstí ne doslova. Už je to tady!
"Víš, já byl rozbolavělý z jednoho rozchodu... Tak jsem hledal někoho, s kým si určitě nic nezačnu!"
"A tos byla ty, mami?"
"Jo, já, tátova náhoda. Že s ním chodím, jsem se dověděla od rodičů!"
"Nerozumím."
"My jsme si s mámou ani nedávali pusu, protože jsme byli jenom kamarádi. Pořád spolu!"
"Líbilo se mi, že nic nechce! Vlastně jsi na světě shodou náhod."
"A pak jsem se objevila u tebe v bříšku?"
"Trochu později. To už jsme se s tátou políbili, zlatíčko."
Nabíledni
"Ty sobeckej parchante!" řekla mu, když chtěl odejít dřív z mejdanu, protože neudržel víčka.
Čas na výměnu, napadlo.
Čas na výměnu, drnčelo mu v hlavě druhý den. Třetí a čtvrtý a celý týden.
Rozhlédl se.
Kolem emocionální poušť.
Z deště pod okap?
Tak to prubnul. Anonymně.
"Unavený. Vyprahlý. Bez iluzí a nároků. Musíme dožít v dvaceti nalinkované lajně?"
Levné a trapné, ale kdo nepochopí popsanou bolest, ať neodpovídá.
Odpověď přišla. Budu v zeleném sáčku, vlasy krátké, až to bolí.
Nabíledni.
Do práce odcházela střapatá, málem ji v baru nepoznal.
Jeho žena.
"Co tu děláš?"
"A co ty?" odpovědělo zelené sáčko.
Básnické figury a ňadra
"Co je s Jackem?" zvedla uslzené oči.
"Oděl se do oceli," děl hlas mimo obraz.
Titulky. Závěrečné.
"To nechápu!"
"No asi že je mrtvej..."
"Jak jako? Co to je za kravinu?"
"Prostě ho rozstříleli. Nehledej v tom žádnou vědu."
"Ocelovými nábojnicemi?! Je v něm maximálně spousta olova, ale zevnitř! Tomu se neříká odít se!"
"Básnická figura... Nebo ta - licence!"
"Počkej, básníci musejí být především přesní! Už Gebauer nadával Nerudovi, že z křemene se nedělají kvádry!"
"Vidíš, a stejně mu to prošlo!"
"Mně se to nelíbilo. Nevím, jak to dopadlo."
"Mně jo. Ukázala tam prsa, ta, víš... Za mě dobrej biják."
Proč? Pro oči.
Hlasoval proti.
Co blbneš?, ptala se bezeslovně devítihlavá porota.
"O co ti jde?" řekl ředitel. "Fakt myslíš, že je nevinný? Sám se přiznal!"
"Že ji má rád. Nic víc. Ale o to nejde."
Nejdřív jenom zakázali doprovázet na mimoškolní akce. Odešel sám.
"Tak je to nejlepší," pravila pravda prevence viny.
Před očima jen věty a gesta.
"Hele, pokud jde o ubytování," postavil se kápovsky před zchátralou brigádnickou noclehárnou třídní blonďáček, "já nebudu na pokoji tady se Samem. A to nejsem sám!"
Sklopené oči, nikdo se nevzepřel.
"Ty nejsi zván," jinde, jindy.
Podlaha provrtaná upřenými pohledy ostatních.
Hlasoval proti. Hlavu nahoru.
Kořeny řádu
"Běž uvařit čaj, já zatím přestěhuji."
Letní pobyt tehdy znamenal tři měsíce. Adekvátně nabaleno.
Kapka přelévající pohár.
"Nejsem žádná květinka!"
Jak by ne. Babička sto sedmdesát pět, děda o deset méně.
Kila se tehdy neměřila, řekněme kyprá, on houžvička.
Něco podráždilo.
"Já tě přeperu!"
"O tom nepochybuji, miláčku!"
"Jenže já chci, aby to všichni věděli!"
"Neblázni, drahá!"
"Ty se bojíš!"
O hlavu vyšší, o třicet kilo těžší. Nelze nevyjít.
Sezvala. Mohutná ve své pravdě.
"Já ti nevím," snažil se.
Dalo to všeho všudy třicet sekund.
Prostě ji vzal a položil.
Snaha byla.
Ale ona - matka, on - zastřený - válečník.
Milovala ho.
Navzdory náladám
"Je to na dvacet let," řekl v září po Srpnu.
"Pesimisto! Co to je za poraženecké kecy?" zlobili se. "Tohle už nejde zvrátit!"
Než se rok s rokem sešel, krajina k nepoznání. Není-li naděje, zbude přežití. Na peklo je třeba si zvyknout.
Věčné časy přinesly bezčasí.
Své vize se nevzdal. Nepočítal prohrané bitvy, ale zabrané zákopy. Každou píď spálené země, kterou se dařilo znovu zúrodnit.
"Měli bychom být připraveni," hlásal o dvacet let později. "Čas se vrací."
"Snílku a blázne!" vrčeli. "Netahej nás do svých tažení, nikdy se nic nezmění!"
"O rok jsem se sekl," usmál se pod vousy, když.
Kdo položí ruku na pluh
Návraty. Zpět. Ke křižovatkám, kdy.
Pravou, levou, prostřední. Vydal se jednou, která vyústila.
Vaře se v kotli, vzpomínal.
Ale kde první chyba, fatální omyl?
Rozpraskané rty. Chtěl je políbit, jizvy zacelit svými slinami.
Je hříchem povznesený, ješitný soucit?
Nejdete dohromady, děly růží nezastřené brýle přítele.
Je zločinem slepota?
Nesnáším omezení, pravila, když přespala u spolužáka.
Nebo hluchota?
Hluchý, slepý, pyšný?
Není teď?
Zajat v minulém, svou potencí dalšího vyčerpaném?
Ale poručte Rakovi.
Stopy korýšů nevymýtíš myšlenkou.
Kdo se ohlíží, není způsobilý, pravil plod dávného tudy, a ne tudy.
Spásná to idea nácků a estébáků!, oponoval.
To je z Bible, otče.
Studované ženy kazí hovory
"Podali mu na kříž houbu - houby po staru - s octem, na utišení žízně docela naprd, nám to do češtiny zůstalo jako nic... Žádné nakládané hříbky!"
"Ty krávo, dobrý!"
"Nedoloženo! Ouředníkova spekulace..." houkla.
"Píšťala nám zase založila dvě sprostý slovíčka - první půlka pipinu a druhá čůrání, jako vulgárně myslím."
"Jako..."
"Přede mnou se kroťte, hoši. To je úplně za vlasy přitažené!"
"Když seš tak chytrá, tak z čeho je třeba džin?"
"Přejaté slovo, z arabštiny soudím, ani lidová etymologie z toho nic nevydoluje."
"To by ses divila. Džin v lahvi, chápeš, když ho vypustíš, tak to je jako, když sundáš džíny!"
Mrtvá dospělost
"Je jen jedna cena. První. Teď už je to na vás."
Na nás třech.
"Jeden musí zemřít. To je vítěz."
Polkli jsme.
"Cenu dospělosti udělujeme pouze in memoriam. Milion připadne pozůstalým."
Mohli jsme to tušit. Vymknuta z kloubů doba šílí!
"Já to beru!" šeptla vyzobaná slunečnice.
"Proč?"
"Už mě stejně nebaví žít! A vnoučatům se peníze budou hodit."
"Neblázněte! Vezměte si mě!" chrchlal tovární komín. Já.
"Důvod?"
"Chci, aby ty dva žili! A prachy rozdělte mezi ně!"
"To je zrůdné," řekl Daniel, nejmladší z nás. Pětasedmdesát? "Překračujete všechny meze!"
Vyhrál on. Obalamutili nás. Nikdo nezemřel.
Prý nejsme dospělí, ale hloupí.
Jeden příběh
Buduj strach, posílíš moc.
První údery musí být nesmlouvavé.
Ivan šel navštívit Láďu, jenž v nemilosti.
Aniž přítele zahlédl, odvezen do lesů za Prahou, zmlácen a ponechán vlastnímu osudu.
V chartistickém prostředí brzy rozšířeno, solidarita ztroskotanců a samozvanců zároveň jistotou předání vzkazu.
Jiný je obcházel: Poslechneme-li vzkaz, prohráli jsme. Není správné totálně izolovat kohokoliv z nás. Budeme-li dva, udělají totéž?
"Já ti nevím..."
"Větší smysl má..."
"Láďovi to vlastně nevadí..."
"Jestli myslíš, jdeme do toho s tebou."
Nakonec tři, on a manželský pár.
Dlouhé telefonáty, zmatek, nepřipraveni. Co to má znamenat? Mlátit tři nebicí typy?!
Nepřipustili, ale neodvezli.
Blokáda prolomena.
Past pastelky
"Sebevražda je odmítnutím daru života! Vražda všech a všeho. Megamasakr!" ořezaný hrot, hltavě nasáklý černobílou, trhá blány vzduchu ostrými tahy. Nové pastelky kreslí bezestinné linky.
"Bůh odpouští, my ne. Ostrakizace sebevraždy je její prevencí... Je to vlastně taková přetvářka kvůli slabším jedincům," široké čáry se rozplizle roztékají na pozadí duhy. Stín a jeho vrhače už nelze bezpečně rozlišit. Po prvních pádech a zlomeninách z nitra vyvrženy kusy hrdé tuhy.
"Kde mám lano a stoličku?" Schopnost mluvit a komunikovat ukryta někde hluboko uvnitř, bolestné krouhání se dobírá jen rozmlácené dutosti.
A naděje? Až utrpení ostrouhá do špačka, možná vykoukne i barva.
Tři bratři
"Dnes budu trochu nepoužitelný..."
"Copato?" zvedne hlavu od záhonu.
"Staví se bratři. Všichni tři. Přespí v lese, ve stanu."
"Těpic, pipko! Vzbuď jenom... Ne, nebuď!"
"Zduř, holobrádku!"
Plnovous mám po břicho, ale nejmladší, takže.
Intouš Ivan vystřihne přednášku o novém románu Daniely Hodrové, sportovec Saša vykope na nepasivní fotbal, hráč Hynek obere o pár stovek v mariáši. Jedno je spojuje: Dáni, duhy, dogy proti nim chlastají druhou ligu.
"To je spíž, miláčku," hučí rozespale manželka. "Tam nespíš. Pojď ke mně, ale kopnu, jen zachrápneš!"
Když ráno v hlavě stádo slonů, úpím: Proč nemohu mít nudné příbuzné? Nebo třeba i trapné?
Paní Bovaryová jsem já!
"Už nikdy netahej do fandomu realita naši rodinu!" zavrčela dcera, když se schovávali ve spíži.
Za dveřmi Arés, tohleněkdoodskáče nálada, nepřipleť se do cesty!
"Je všechno na svém místě?" pípl šeptmo do tmy.
Milovala pořádek, jen ten ji umravňoval před něcotadyrozmlátím.
"Neboj se... Ne, ach ne, já vrátila rozteklé máslo do ledničky!"
Máslo z ledničky bude tvrdé. Nepůjde namazat.
Řinkot porcelánu, talíře vinny.
"Měli bychom si jednou pro vždycky ujasnit," začala podlesebekonstruktivně při večeři, "že takhle tedy ne!"
Svázáni zkušenostmi - do kozelce, ruce i nohy - mlčeli.
Raději mlčeníznamenásouhlas než hlavy umyté až na lebku.
"Zvláště když zaměňuješ postavy, otče drahý!"
Krajina před bouří
Bylo to ve vzduchu.
Každý vydrolený kamínek ohrožoval Zeď.
Natožpak trsy trávy: nástup nových mluvčí razantní, stále perlivější kapky potu na čelech soudců, když souzeno nikoliv v lhostejném utajení…
Dalekohledy odloženy, neb nebylo kam vyhlížet.
Nikdo z námořníků v zemi bez moře nespal doma.
„Musím zapít strach,“ šeptal kapitán své nemanželské milé, „máš Kapitána Morgana?“
Kormidelník v náručí plavčice, která jediná neprozradí jeho slzy.
Mateřské lodě osiřelé, v cizích přístavech chouleno.
Možná nadlouho naposledy.
Nadlouho naposledy.
Jen první důstojník, jezevec, zatčen ve své kajutě.
Při razii jediný sbalen na palubě, doma.
Zvykl si plakat dovnitř. A jeho druhou ženou rum.
Příšera nad námi
Měli to s nadřízeným těžké.
V podstatě výstavní blázen.
Všichni byli jeho děti, ačkoli i starší.
Všichni byli kekomuprávěmluví?, protože si nepamatoval jména.
Všichni byli nedostatečně akční, protože pracoval jen dopoledne.
Jejich starosti banální, protože umíral.
Nebylo jasné na co, ale ultimativně.
Jejich zkušenosti nanic, protože neučdědkachrchlat.
Samozvaný kmet.
Nesnesitelnost vystupňována před Velikonocemi, kdy hubl, a v dubnu, kdy...
"Synu, dcero, když po svém vedoucím něco chceš, připrav půdu!"
"Kouzelné slovíčko?"
"Ne, kachničku!"
Jsa velký hříšník, odpouštěl.
Jsa chybující, přehlížel.
Čárky opravoval.
Terč nabíledni.
Když vítr zavál jinam, úleva nepřišla.
Alibi, intriky, podrazy.
Mříže jeho klece jiné.
Vrátili by se.
Známe kořeny?
Hříchy proti Duchu Svatému:
1. Zoufat nad Božím milosrdenstvím.
2. Opovážlivě spoléhat na Božím milosrdenství.
3. Odpírat poznané pravdě.
4. Závidět a nepřát bližnímu Boží milost.
5. Zatvrdit se proti spasitelným radám a napomenutím.
6. Odkládat až do smrti pokání a obrácení.
Skutky tělesného milosrdenství:
1. Sytit hladové.
2. Dávat pít žíznivým.
3. Odívat nahé.
4. Ujímat se pocestných.
5. Navštěvovat nemocné.
6. Navštěvovat vězně.
7. Pohřbívat zemřelé.
Skutky duchovního milosrdenství:
1. Radit pochybujícím.
2. Poučovat nevědomé.
3. Napomínat hříšníky.
4. Utěšovat zarmoucené.
5. Odpouštět urážky.
6. Trpělivě snášet obtížné.
7. Modlit se za živé i zemřelé.
Katechismus. Nevěděl jsem.
Příliš mnoho nití
„Proč mi to děláš?“
„Protože ty!“
„Takže naschvál?“
„Takže svobodně!“
„Proč se nepodřídíš?“
„Protože už dlouho!“
„Jde jen o to mě ponížit?“
„Nejde o tebe, ale o mě!“
„Potřebuje se nadechnout!“
„Utržena ze řetězu!“
„Nemůže se divit, když…!“
„Už to dost přehání!“
Když do války zavlečeni nezasvěcení.
Podívám-li se z tvého vnějšku, tak nakonec můj příběh.
V tvé bolesti čtu svou.
Když v zábalu svých strachů vidíme stíny. Tanec stínů. Naše stíny.
Zbláznil jsem se? Jsem šílená?
Zbláznil se. Je šílená.
Je šílená. Zbláznil se.
Paralelní světy klepou svou, plácajíce po ramenou.
Tati, mami, jste oba mí!, vstupuje vnitřek. Dítě.
Samozvaní blázni
„Tos to musela podepsat zrovna teď, před státnicemi? Ty snad nemáš mozek v hlavě!“ rozčiloval se táta.
„Pořád bude nějaké před, tati.“
Raději zatajila, že i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Užší partě, která trnem v oku. Protože se starala. Protože se srdcem.
Než si byrokratický aparát všimne a zakročí, odpromuje. Doufala. Vždyť už příští měsíc!
Netušila, že v tu samou chvíli datluje mjr. Duchač:
„Navrhuji provést následující profylaktická opatření:
- cestou děkanátu FF UK Praha zabránit jmenované ukončení studia diplomovou prací;
- odebrat jmenované účastnickou linku pražské telefonní sítě v místě bydliště.“
Akademik v čele její alma mater poslušně vyhověl.
Nárazy obzorů
„Spát!“ zachrula sebou do polštáře.
„Teď?!“ když krev vzbouřená, že by plakal mízu?
„Zpátky!“ zavelel pod tyčidlem. „Viděli jsme dost…“
„Nyní?“ tady?, před branami hradu, sotva si na nepohodlí výšlapu zvykla? „Zbláznil ses?!“
„Nechtěl bys už dospět?!“ zavrčela, když uprostřed polštářové bitvy i on.
„To už je zbytečný,“ plival peříčka, „vždyť to mám za pár!“
„Hodláš se zpít do němoty?!“ drtil mezi zuby k ránu.
„Jen sklííí-nku, jen oka-mžííí-ček,“ breptala.
Když muž a žena, Sovoskřivan a Medvěd, Lev a Býk.
„A teď spát!“ řekli současně, když vstoupili – každý jinými dveřmi – do dětského pokoje.
Podívali se na sebe, mrkli, usmáli se.
Odváté listy
"Vidíš, taková spousta zvířátek na obrázku! Kde je prasátko? Tadý je, ano! A jak dělá prasátko? Chlo, chlo, přesně! A kde se pase koza? Mé, mé, mé, správně! A ukaž mi, kde se schovává kravička. Ano, tady vykukuje za domečkem. A copak říká? Bú, bú, bú, výborně, drobečku! A ko, ko, ko, ty jsi šikula, já si té malé slepičky ani nevšiml! A ty čárky na obloze, to by mohly být kačenky. Kačenky nijak nedělají, tak jim aspoň zamáváme, co? Pápá, ano, Jášo!"
"Jak je na tom otec?" zeptal se sestřičky Jáchym.