Právo na smrt (úryvky z románu)
V noci, ve městě, ve tmě
Když, v noci, zamyšleně.
"Neruš mé kruhy, vole," houkne na něj hora masa, do které málem vrazí. "Nevidíš, že pracuju?"
Obloukem obchází, chlap uprostřed chodníku, hlavu vztyčenou vzhůru. Práci? Jako že tu ten dobytek močí?
Těžko, když pumpuje.
Nedá mu to a jde po jeho pohledu.
Naproti přes ulici ohromný osvětlený billboard s nahou roztaženou vychrtlou náctiletkou. Trubice vysavače jí sahá do půlky levého kolena tak, aby nezakrývala nic, z ústí nástavce vykukují dvě malá dětská chodidla.
VAŠE SMETÍ DO NAŠICH ÚTROB!, hlásá hrdý nápis firmy SAJEM, my jsme fakt síla.
Vymknuta z kloubů doba šílí.
"Ááách," zaříjí noční pracant.
Zbraň nejmocnější
Časoprostor tkají slova, jako mikroby poletují vzduchem a zadírají se do našich myslí, masa i kostí, tuberkulózní archaismy a plíživé novotvary, kmeti, embrya. Nedotáhneš puč bez proměny slovníku a skladby. Násilné revoluce se v civilizované společnosti nenosí, gerilové bojůvky plení a znásilňují jazyk, to stačí. Slabikář přeslabikujeme, místo Emy Eman, místo masa zelí. Sekorova Animuka zavřeme do trezoru, Defoa, Kiplinga, Conrada plevovsky převyprávíme a pohádky derridovsky dekonstruujeme. Přišli hosté i hostky, máma má vagču, táta má vagču, to se máme, to si dáme, společně si zakojíme. Rodič jedna a rodič dvě maximálně kojtuje, kojoti.
Šuká už jen babička po pokoji.
Proč já?
Vzpomněl si na čtyři kruhy pekla, jimiž jako předčasně hnětené dítě musel projít. Proč, mami?, proč, Bože?, ptal se dokola.
Možná byl trestán nechronologicky, jaksi napřed, v nepochopitelném Božím úradku, pochopitelně v Božím nadčasí.
Možná je celá představa dětských traumat a z nich plynoucích polehčujících okolností u následných zločinů z hlediska Tvůrce jeden velký nesmysl: vina je vinna, lhostejno, zda trestána před či po… Jen svině se přivine ke své vině a omlouvá ji. Ve zraku Vševidoucího je ale v lidském počínání asi nesmyslné ledacos, ne-li vše. Možná je celé hvězdné chvění a jiskření jen odrazem Božího řehotu.
Možná. Bůhví.
Polosirotek s vráskami kolem úst
Zaslepen sám sebou nepozoroval příznaky. Trestuhodně, MUDr.-vyklouz. Hubla před očima, roztěkaná, skoro chronicky nachlazená, k doktorům neposílal, jen bys tam chytila ještě něco horšího, přišla žloutenka, pane kolego, řekl vousatý lékař a on měl pocit déjà vu, snad i to pohrdání slyšel, je to hepatitida typu C. „Prohlížel jste v posledním roce fyzicky svou dceru?“ V hlase i pohledu jehly.
„Je jí šestnáct a je… stydlivá,“ vysoukal ze sebe, v zátylku mráz, ještě chvíli oddaloval docvaknutí, ne, to není přeci možné, jeho malá?!
„Na ruce jste se podívat mohl!“ seklo.
Aha. Cvak. Feťácká žloutenka. Zapotácel se.
Předtím a potom.
Neopatrné žádosti
„Nade vše váží si Stvořitel daru, jímž nás povznesl – k obrazu svému! – nad anděly: naší i své svobody! Nebudeš pokoušet Boha svého, aniž jej svážeš do kozelce…“
Nejsou ale pak všechny naše žádosti neopatrné? Smíme si vůbec něco přát? Semele nás vždy nakonec nějaký bůh jako Semelé, nebohou milenku Jupiterovu a matku Dionýsovu, jež chtěla jen zakusit, co Héra? Srazí bleskem a sfoukne jak Héliova syna Faethóna, který otcovy koně, s nimiž vezl slunce na oblohu, rozparádil tak, až se mu splašili? Nechá seschnout do hlasu jak Apollónem nadbíhanou Sibyllu Kúmskou? Je i modlitba jenom další z řady poznaných nutností?
To tré: krása
Bůh neběhá
Poslání?, nesklání se, už od časů zkurvysyna Jiftácha je Bůh ukrutník…
Nebo prostě jen není obchodník? Běhna, jíž ptáš se za kolik?
Nebudit!
Představa nesmrtelnosti duše děsila.
A v prach se obrátíš…
Živí musí bdít, mrtví mohou spát.
Starý zákon přesnější a věrohodnější, i krutopřísný příběh Jóba pevně usazen v naplnění dní jeho. Kristus boří a jeho argumentace má svou lingvistickou logiku: neodvrhl by Otec jako urážlivý titul Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, pokud by šlo o mrtvé, nejsoucí, hrstě hlíny? Já, Svatý silný, vlastně Bohem prachu? Neplatí-li však pro Všemohoucího kategorie času, není pro Něj každé bytí nesmrtelností, neb stále v potenci přítomnosti?
Teologické maso obalovalo kosti hrůzy vnitřní a původní – Munckův řvavý děs z nekonečnosti. Z pekla i nebe bez opony.
Když muž potká ženu
Výsadní postavení autodestrukce
Úzkostné první poprvé
Existují bezpracné koláče? Odmalička veden k nikoli, cokoli pěkného nutno vykoupit, úspěch vydřít, chorobu vypotit. První velká láska, tak přesahující dosavadní malost dní, povalila, vír, co přišel, předčil všechna očekávání… Zalykal se štěstím, vděčností i hrůzou, kolik vybírá dopředu. Bože, nech mi ji, žádej, vím, že dlužníkem.
Jemný vánek možná šelestil, ale nesrozumitelně. Spršil se studenou, doma pomáhal jak divý, kamarádi jej – ochotného a obětavého – nepoznávali, pamatuješ, brácho, vyrobil jsem ti dřevěný pořadač…
„Nechápal jsem, co ti přelítlo přes nos…“
V nozdrách strach, aby nezakolísal. Pro dívku první poslední, co na očích viděl.
„Nezahlédls v nich úzkost ze svazujícího objetí.“
Zatím malý bestiář
Ještě v polospánku cítil, že setrvalý tlak na patu polevuje, jako by někdo nadzdvihl závaží, které na ní viselo. Natahovaná noha se stáhla a roztřepené konce zlámané kosti se střetly. Zařval jako tur.
Závaží okamžitě spadlo zpátky.
To vyjekl podruhé, tělo se vymrštilo do sedu, lapá po dechu, oči vytřeštěné.
U jeho nohou se usmívají dvě nevinná dítka, roztomilý blonďáček a tmavovlasá princezna. Reakce předčila jejich očekávání. Do šedivé nudy nekonečného nemocničního bezčasí vstoupil vzruch, konečně nalezeno to správné tlačítko, které po zmáčknutí vyvolá legrační výstup.
„Neřvi tady jak kráva,“ snese se k němu z horní palandy, „nejsi tu sám!“
Malíři sami sebe
Zůstanou z celého života jen útržky vět a vzpomínek, které se nakonec stočí k nějaké nepřekonané křivdě? Je očistec vězením, z něhož nebudeme propuštěni, dokud nesmířeni se vším? Proč ale už tady na zemi? Musí ve stáří roztrhat každičký malebný mladický autoportrét?
Denní věčno
Myslíte snad, že hřích proti Duchu svatému má vést k jidášovské beznaději? Vždyť naši církev založila právě opačná větev: Petr a Pavel! V čem se lišil zbabělý zapírač a fanatický pronásledovatel od zklamaného revolucionáře? V přístupu ke své vině! Jeden zaplakal, druhý se obrátil na obrtlíku, třetí si hodil mašli.
Peklo je volba zarputilé zaslepenosti. Neochota vidět sám sebe, své bližní, svět okolo nezkresleně. Bez závojování a pokřiveného sebesvědectví. Ospalky neslepovanýma očima. Je tam nejspíše tma. Vnitřní tma. Zvolená tma. Uprostřed plamenů hemží se, kroutí a strkají vzteklí slepci. Uzavřeni do sebe, rukama netřesou. Chodí v kruzích, po bludných čarách.
Před poslední večeří
Nemusí umírat namol, bude-li narván k prasknutí. Dospívaje dychtivě zkoumal, zda vinař, pivař anebo tvrďák, ale ekonomické možnosti mokročtvrťáckých přátel nasměrovaly k pivu, moku hořkému. Zvykl si, první dva kousky pil rychle, s třetím už hnusná chuť lhostejná. Malá daň, aby nebyl sám. Zážitek s minerálkou tristní: spolustolovníci blábolí, jejich čas plyne nestejně a on jak nahluchlý v partičce šeptalů.
Nakonec společnost k pití nepotřeboval. Zapomenout! Vytrhnout se z šílené změti kdesestalachybamyšlenek.
Až teď klidný a smířený. Kdeže loňské sněhy jsou! Všechnu bolest nechává za sebou, starosti ať si dělají jiní. Dobojoval. Vrací se do klučičího chtění, bezohledného, nezodpovědného, svého.
Až do smrti ať mi dopomáhá Bůh
Jak se dobrat pokoje, když nemůže odprosit ji? Pobít hlavou o zem za každou vyčpělou výčitku, hnisavou sebezahleděnost, příkoří příkrosti?
Pozemská věčnost skončila dříve, než se vykuklil, z plánovaného maratonu krátký sprint. U nohy dělová koule, uřvaná Zuzanka, vymodlené miminko.
Z mečů pluhy a orat a sít, od rána do soumraku, zapomenout.
Potápěje se ve sklence, uslyšel klapnutí. Jako veřej do pantu, soulož železných robotů. Klesal ke dnu, sevřen obručí pátého kruhu pekla. Víno trhalo plíce, na svou hruď přivinula Vina. Těsné objetí, držela se jak Káča čerta.
„Chceš přijít i o dítě, pitomče?“ vzbudila máma uprostřed zvratků v kuchyni.
Popelím šedivou hlavu: oslava ošklivosti
Nepočatí synové, sejměte poslední klapky z uší! Všechny obliny, vlny, zákoutí táhnou do objetí, v němž prostor divů divoucích: je-li v hloubce krajiny schopnost dávat. Není-li, jste navěky obráni o jedinou, protože skutečnou metafyziku.
Počatelní vnuci, oslňující krása neznačí zlé srdce, ale zkoušce vystavené: slintající rodiče, o přízeň se rvoucí kamarádky i mužští protínači cest pokřivují vnímání světa, neučí vděku a úžasu, ale já jako cíli a středu všeho. Jistě, fyzická ošklivost nezaručuje dobrotivost, pulsující krev otravuje závist, ale vytažena ze svého ponížení dokáže vracet, vzpínat se k ty a prozářit se půvabem, o kterém se zlatovlasým mizerům ani nezdá!
Tři početí, tři pohřby
Svatopluk světlo světa nespatřil.
Uhynul uvnitř, ve tmě, v šestém měsíci.
Evin kalich pit do dna, jistě, rodit budu v bolesti, tratit však? Ztrhanou tváří rodičky prokmitává úsměv. Utahaný, vydřený, hluboký.
On viděl škleb. Výsměch do těla vcuclé cukrovky.
Do roka samodruhá.
Do roka a šesti měsíců samojediná, vyždímaná mana, v bezedné propasti za pokrajem sil, jichž nezbylo ani na úsměv či škleb. Dítě! Dcera!
Měl vše, ale chtěl víc. Kdo chce víc, nedostane nic. Přijde o vše.
I s plodem v pátém měsíci.
Nemělo cenu pátrat po pohlaví.
Nic už nemělo cenu.
Kde je maminka?
Zabil jsem ji, dcero.
V kostele pod klenbou
Z nebes, které těžké, až nepochopitelno, jak je hubené zdi udrží, shlíží svatý Petr s klíči a rozevřenou knihou, čtenář našich životů, vybrán dobře dveřník, stačí zvednou tři prsty a mrknout, nech na hlavě, zapírači, Pavel má meč a Písmo, Boží nevlažný, horký i studený, milosrdný drtič, pod řízou kameny s krví prvokřesťanů, nevyzpytatelné jsou úradky Hospodina a ještě nevyzpytatelnější cesty Páně, založit církev na Přizdikáliči a Kabátopřevlíkači chce věru nebeské sebevědomí, jeden by až uvěřil. Vytrvalost Kristovy revoluce spočívá patrně v tom, že zaseté nekropeno krví odpůrců, ale po pelikánovsku vlastní: rané mučednické doby plny umlčených, nikoli němých svědků.
Královna cest sebepoznání?
I vede bratr bratra do chrámu v chrámě, boční lodě s klekátky propojeny s prostřední velikýma ušima, zpovědní mřížky jak padlé ženy, bez hlesu podrží hříšníku, kdykoli se mu zamane, kolik jen smilstva prošlo jejich štěrbinami, kolik hněvu, lenosti a nestřídmosti vyslechly, kolik pýchy, lakoty a závisti jim zatajeno! Stálé zákaznice s malými peříčky doplní jednou za rok velikonočňáci s rozkošatělými kládami, včera mi při modlitbě utekly myšlenky, kaje se klevetnice, šestka není má silná stránka, eufemizuje zhýralec, mollové drmolení, altové vzdechy a tak zřídka bas, dřevěné kosočtverce jak beránek vedený na porážku, nekřičí, nesoudí, nerozetne skrumáž skrupulí a skrytosti.
Už se připozdívá
Zavyjí, když zahlédnou původce pádu zátarasu. Spíše menší, střídmá postava Karla, s brokovnicí přes pravé rameno, výškou připomíná Pittova Achilla před Trójou, postojem Holdenova Pike Bishopa, šéfa to divoké bandy, rysy Eastwoodova nesmiřitelného Williama Munnyho, jenže obecenstvo bez fantazie i znalostí dobrých filmů, takže nic, krvavýma očima vidí jen lidskou skvrnu ve výhledu vpřed.
Tváří v tvář všem viditelné hrozbě není protipohybů, ale jeden směr: zděšený ústup, další pády a šlapání po.
Karel zavírá bránu a uvězňuje se v kruhu, jeho armádou lebky a kosti předků, jeho hradem barokní kostel, jeho výhledem umrlčí kaple.
Jsem poslední akční hrdina?, napadne ho.
Drak proti přesile
Na kopci kostel, nad kostelem věž, ve věži zvon, pod zvonem oči zaslepené.
Nad městem spící drak.
V žaludku hoří guerillové plameny.
Probuď se, spáči!
Otevře jedno oko, druhé, třetí, z nebes se snáší dřevění rejnoci, tři třísky zpovzdálí.
U jižní hradby spartakiádní pyramida s vrhačem na vrcholku, u západní povalený kříž jako ztékací žebřík, na severu Macbethův les s lidskými šiškami.
Na východ dychtivá armáda nestačila doputovat, od časů Napoleona má tato světová strana svůj respekt.
A drak se rozhlíží, pohledem blýská.
I marnost může být impozantní, chtěl bych říci „impotenti“, ale scéna skrývá příliš tak či onak nadržených.
Ztraceni v heslech
„Právo na smrt!“ dáví se dav. „Dejte smrti šanci!“
„Nedám,“ řekne Karel. „Vyřiďte jim, důstojný otče, ať se rozejdou, do dvou dnů svého nešťastného bratra propustím.“
„Služebník Boží jde ven!“ rozezní se tlampač do zkřehlé únavy: dav je mustang, netrpělivé, nezkrotné zvíře, bez akce rozpadá se jak leprou prolezlý.
Mesianisté bez víry v Mesiáše, sekularizovaní chiliasté, páchači dobra, v jedno spojeni leskem v očích, kdo z nich je vinný, když pravda je jejich, mrtvá, držitelná entita? Neváhal první, kdo hodil kamenem, nezapochybovali další, hříchem už jen nedržet krok s pokrokem.
Je čas hesel i čas kamení, krve-li lačno, jedno čí.
Má Bůh slabý žaludek?
Dav (skanduje): Svobodu smrti!
Karel: Kde jsou dva nebo tři s planoucíma očima, tam jsem já – Kmotřička s kosou – uprostřed nich.
Kněz: Příliš skepticky hledíte na zanícenou vášnivost! Svatý Pavel byl také horkokrevný, blázen pro Krista! Vlažnost ostatně plije Hospodin ze svých úst.
Hynek: Pantáta má slabý žaludek a zvrací vše, syna přibil na dřevo, svaté vrhá do tmy tmoucí pochyb a pokušení, koho miluje, křížkem navštěvuje! Raději odstup a slabá šedá zóna, zaset na skále nebo v trní, než se zamotat do nikdy nekončící spirály nahoty: čím výš vystoupáš, tím hlouběji poznáš svou nedokonalost!
Karel: Flegmatici se nevěší, bráško.
To se mi nemůže stát náhle doma
Vymknuta z kloubů
„Můžete si vybrat,“ řekne Karel s namířenou zbraní číšníkovi, „buď pořádnou nakládačku a pak vás svážu, nebo vás svážu rovnou.“
Před ním osika, mlčící, vidí otevřená ústa svého šéfa, obchodníka se smrtí, z nichž se jak z přeplněného kanálu vylévá stoka nadávek, výhružek a vydírání, která jej zalije, dusí, lepkavě mačká, skloní se, samozřejmě, musíte mi to strhnout z platu, co strhnout, dva měsíce budu makat zadara.
„Snad radši přesdržku!“
„Nemám na tebe čas!“
Amok dobře nenaloženého tučňáka.
I zželelo se matce milých dítek…
Zlomený nos a přeražená čelist.
Karel má tak nějak kliku na lanty – simu, flage i automuti.
Na vedlejší drážce zpívají šťastné pražce
Banalita rozkladu ubíjela, ďábel rutinně nudný, zlovolně pozvolný, Honzo vstávej!, kolik je hodin?, tři slepičí. Ach, ty trapně stejné příběhy umořených mouřenínů, sestupů do údolí, zatímco z vrcholů (už budu!) za se drolí kamínky kravin a vin do zavilých lavin, počáteční přehlédnuté prko- a kokotiny přerůstají v všeprostupující stín v a na všem, co ten druhý; k tomu vyhlížení pročnejá? terna, ještě žít a užít. Když najednou sám aktérem špatně natočeného, klišoidního, zdegenerovaného melodramatu, štípal se, aby utekl do probuzení, vystoupil z postmoderní hry. Hry doopravdy. Připadal si jak přeskakující jehla na škráblé gramofonové desce. Přidělená drážka drtila, kolovrátek kroutil.
Marné, jak marné rady
Existují na světě bezpracné koláče? Odmalička veden k nikoli, zároveň dělník má právo na svou mzdu. Cokoli víc musí být vykoupeno, úspěch vydřen, choroba vypocena, nic zadarmo. Když si to zaplatíš, smíš i níž.
Nikdy nepoznala, kudrnka od narození, hýčkej a rozmazluj!, princezna přes brod přenášená, přirozeně, tak se to má, odměnou budiž vám – vždy početnému zástupu ctitelů – líbezný úsměv. Utrpení je zlo, sebezápor bláznovství, oběť úchylnou a zjevně masochistickou zbytečností.
Chceš-li vidět po dvaceti letech, prohlédni si matku. Tušit-li chceš, proč a co, hovoř s tátou.
Nevyhneš se pozdnímu poznání, neposlouchal-li jsem já, proč by ty, syn otce svého?
Úspěch má mnoho otců, na pád jsi sám
Skloníš-li po novoluní hlavu k srdci, zříš smějící se měsíc. Když ji odkloníš, dumáš nad zakaboněnou lunou. V druhé půlce měsíčního putování je to přesně naopak. Jedině úplněk spojuje pohled poloprázdných a poloplných skleničkářů.
Jeho polosirotčí dcera viděla spíše mraky.
Máma nejsoucí, táta nevyzpytatelný.
Snad chtěla zlomit tu tíseň, utéci do odteď optimistkou.
Snažil se, věnoval, tisíckrát se zpětně ujišťoval, ale. Bolest bolela, jedy rozostřovaly vnímání, líh fragmentoval čas, práce uzurpovala energii manických fází. S telecími léty se dcera přirozeně vzdalovala, jenže předchozí roky v paměti tak zamlženy a zazávojovány, že si zaboha nemohl vzpomenout, zda vlastně někdy byla blízko.
Za mřížkou člověk
Ve zpovědnici místo oltáře trnový trůn, tvrdá lavice, z níž není úniku, chtějí po tobě, velebný otče, vesmírnou mírnost, velehorskou horlivost, upíří přísnost a nade vším soudem všímavý soucit, nepomiň, věčnému učení věrný, jediné písmenko ni jediné čárky Zákona aniž bys, prostředníče Kříže, sám sebe povýšil nad hříšníka.
A ticho po pěšině, ať slyšíš cokoli.
„Vždycky jsem si představoval,“ přistupuje starší k sedátku, „že kněz za mřížkou sedí na latríně, aby mohl všechny ty sračky, co do něj hustíme, poslat rovnou pod zem.“
Všechny naše hříchy svrhni do mořských propastí, parafrázuji v duchu proroka Micheáše, ale bratři u prozaičtějších obrazů.
Málo je malebné mluvy o mužích
Panna Marie se rozsype
Když bere si kráska zvíře
Každý příběh s dobrým koncem, pohádkový obrat, ano místo ne uráží naše vyhnání z Ráje, lkaní a pláč v slzavém údolí. Hepyend není z tohoto světa, nechť nás jako stimulátor emocionálních orgasmů šidí, těší a tiší v romantické tvorbě, ale do našeho ropušího živoření netahejte: jedno jediné líp rodí, ustanovuje, odhaluje hůř. Kdo jsi, aby ses vyvyšoval? Vystrčíš-li špičku nosu nad hladinu, najde se přehršle rukou, které stáhnou zpět na dno!
Já přes držku, ať schytá i soused. Uklovat bílou vránu. Ani paprsek do našich sraček. Provrtat obě kolena, jen ať dojde na naše slova, čerty na zdi, soudí svatebčané.
Komentáře
Okomentovat