Originální
Poslední večeře
"Poslední večeře musí být opulentní, že?" zářil ředitel Kliniky Svatého Milosrdenství. "Spolupracujeme s nejbrilantnějšími kuchaři světa! Libo klokaní ocásky nadívané žabími stehýnky? Marinované chrousty nadivoko?"
Odcházel rozezlen, Milosrdní po něm šli jak slepice po flusu. Obzor bez dědiců uchvacován Charybdím chřtánem.
"Jakákoli živá hudba? Není problém! Masáže, mrk, mrk, vítejaktomyslím? Exkluzivní celebritky!"
Obří seznamy pochoutek, hitmejkrů a jejich band i jednostejných tvářiček bez studu odmítl.
"Dám si tláču s cibulí, Psí vojáky z desky a zpovědníka!"
Dokonalý hostitel zesinal.
"Tlačenka je nezdravá," koktal, "s církvemi nespolupracujeme a ty vojáky... Myslíte jako Alexandrovce?"
"Fajn," povzdechl. "Dejte mi smrtící injekci bez večeře!"
Téma:
O původu dvou monster
Úvodní poznámka:
Poznámka pod čarou.
Z křiklavě pokřiveného zkřížení Priapa a jeho vytoužené nymfy Lotis proměněné v leknín vzešla jednovaječná dvojčata, homoflóři, a dostala jména Křivda a Úkornost. Do vínku po otci přetékající plodnost, po matce stud a umění metamorfózy. Jiný pramen shledává původ sester v incestním spojení Priapa a Afrodité: i zželelo se matce slabomyslného syna. Zapovězené souloží přineslo opičí tvář božských vlastností: z otcovy plodnosti a vzpřímenosti se stala rakovinově agresivní potřeba bujet a bobtnat, matka a babička zároveň podepřela mužův gen neústupností a iracionalitou lásky. V obou případech z kořene vyrostl strom, Héřino prokletí dítěte v Afroditině těle dalo povstat dvěma monstrům.
Téma:
Oči k vidění, uši k slyšení
Úvodní poznámka:
18+
"Zůstaneme jen kamarádi, ju?" vyprostila se z objetí.
Nepochopitelně. Po všem, co dnes spolu.
"Nechci ti ublížit, víš?"
Nevěděl, nechápal, nevšiml rosy v očích.
"To je ham-ham pahorek," olízl rty Marcel. "Užs prošťouch komín?"
"S takovou netýkavkou? Nikdy!"
"Nekecej, babo! Se moc mažeš! To je furt já ti nevím! a máš mě rád?, ale chtěj to jak prase drbání, to si piš!"
Tak pravil trofejista.
Ví víc než bezvrzák.
Počkali po večerním kroužku.
"Kluci, neblbněte, prosím vás!"
Udeřili, srazili, šel první. Cítil chroust a ham, spousta krve, ale ne její.
"Vem si ji!" zachroptěl přes bolest, aby nebyl sám, vůl.
Sveřepá řeč
Uprostřed skal žil sveřepý lid, jenž cizinců za obzorem se bál.
Ale svět okolo dorážel.
"Nechceme-li, aby svět dobyl nás, musíme my dobýt svět," dumal král.
"Jak toho chceš dosáhnout?" ptali se rytíři. "Na každého z nás deset cizích bojovníků!"
"Naší zbraní je naše řeč!"
I postavili dělo a do světa vypálili slova.
Snášela se jako sníh.
S nožičkami a tykadly, nikdo jim nerozuměl.
Jenom tři vločky zasemenily, neb bez nabodeníček.
Tolar, pistole a robot.
Rostly, rostly, až vyrostly.
Všichni za horami poznali, jaká je moc těch slov.
Kdesi kdysi žil sveřepý národ.
Svět ho respektoval, jeho jazyka se bál.
Téma:
Hra doopravdy
Úvodní poznámka:
Věnováno Richardu Weinerovi s omluvou, že jsem si vypůjčil jeho název
15+
„Smrt, smrt, smrt!“ chroptěly černé rty pestře nebarevného klauna.
Muž s puškou na balkonku, také v tmavém. Ochranné zbarvení ani nepotřeboval, kdyby se svlékl do naha, dav pod ním by si ničeho nevšiml. Vlasatci zapouzdřeni v svých orgastických sebetancích, vlasatice vzpínavé – vem si mě, ty ďáble! – k poskakujícímu idolu na pódiu.
„Nechce jenom zmrd!“
„Jsem tvůj sen,“ pomyslel si, zamířil a vystřelil.
Tlumič zbytečný, rachot bubnů nad dělovou salvu.
Hudebně němý zpěvák zachroptěl, strnul, sesul se k zemi.
Dívky šílely, chlapci vytrženi, kapela přidala.
Jekot, pískot, nadšení!
Sbalil si fidlátka, pomalu odcházel.
Než to praskne, polkne u baru ještě pivo.
Šimata se vybarvuje
Šimata chytila křídlo motýlí a vložila žluťáska do úst.
"Ó," vzdychla, "jak křehký, jemně křupavý!"
Poté se sklonila k mladé panně.
"Vše, co utkáte, se může vznést? I třeba tapír, upír nebo pírko?"
Prsty se rozkmitaly a za chvíli se nad královninou hlavou vznášel černý lichokopytník, krvavý vampýr i bílé peříčko.
"Ó, úžasné," šílela Šimata, "tu magickou tapisérii musím mít!"
"Není na prodej," pravila pokorně domorodkyně, "navíc bez mých rukou vám bude k ničemu, Královská výsosti! Můžete si ji však zasloužit!"
"Jako nějaký úkol? Za co mě máš?" ohrnula nosíkem panovnice a obrátila se ke svému hrdlořezu: "Utněte jí ruce."
Téma:
Božetěchův krvavý úkol
"Božetěchu," rozvlnila se vlákna tapisérie do úsměvu, "nemám ráda lidi a už vůbec ne zalidnění! Přines mi jednu psí a lidskou hlavu a s nimi kousek mě, nesnáším se necelá!"
Božetěch zděšeně vyskočil.
"Mám zabít Dušana a Pepu?!"
"Chceš-li ještě někdy vidět Lakmé!"
Vzdychl, chtěl. Netušil, že čas je bytostný lhář. Že jemu drahá žena už v tuto chvíli pod koly náklaďáku, který vyšinut ze své dráhy neomylně mířil k jinému naplnění svého vraždícího poslání.
Že Libuše si právě píchá svou smrtící dávku.
Že Ruda s Reném v nesmyslné hádce jeden druhého zabíjí.
Čas nezapomíná, ale krátkozraký.
Tapisérie přehlédla děti.
Téma:
Nespavost
Na věži kostela odbila desátá, ta hodina, mez.
Kdo ještě svítí, neváží si spánku.
Plije na strupy, oděrky a strádání rudě olysalého těla.
Zhasínám, světlo odkrývá ohyzdnou nahotu mé únavy. Hryžu a trhám, zaslepen křivdou. Skalpuji, hledaje. Rozrážím lebky a lámu žebra všem, kteří neutečou.
Usněte navěky, noční bdíči!
Kořist bídná, nic měkkého, teplého, hladkého.
Ach, musím si odpočinout, abych nebyl příště tak vzteklý, lítý, divoký.
Vstávám vpodvečer po noční šichtě nevyspalý, rozbolavělý a prochřadlý, místo polštáře scuchlé chomáče vlasů, za lože polámané kosti, přikryt jen tenkou lidskou kůží.
Když se odnepaměti pořádně nevyspíte, zezuřivíte.
Každonoční kolotoč se znovu roztáčí.
Téma:
Konečně válka!
Už to vypadalo, že po všech těch staletích zdechnu hlady. Pohřeb žehem uzákoněn jako jediný možný, z někdejších hřbitovních hodů se stalo somrácké vyhrabávání stále prošlejších a červy ohlodanějších zbytků, márnice, spolehlivé špajzy čerstvého žrasa, se proměnily v nedobytné pevnosti.
Pořádný sériový vrah řádil naposledy před třiceti lety, ubylo zločinů z vášně, neb lidi netečnější. Zimy jsem přežíval jen díky umrzlým bezďákům.
Samo peklo mi nakonec poslalo zarputilého revolucionáře, který magickou výřečností probudil zasuté křivdy a úzkosti. Na počest bych ho sežral, ale jeho tělo se ztratilo ve výbuchu násilí, který vyvolal.
Není čas odklízet mrtvoly. Čekají mě syté dny.
Téma:
Já, zloděj soukromí
Být sprchou v dívčím studentském pronájmu nebo náhrdelníkem lollobrigidky není k zahození, ale chci-li poznat i nitro lidské bytosti, stávám se zrcadlem. Povídají si se mnou, špulí rty, zatahují břicho a nadýmají hruď. Každým svým pohybem a gestem prozradí více, než samy o sobě vědí. Jsem jejich tajný intimní svěřovací přítel.
A mám je rád, snivé marnivky, u rembrandtky uberu, s prkennými čekatelkami vzedmu hladinu a přidám, samolibým zvýrazním vrásky. Ať se snažím sebevíc, stejně mi nadávají. Jsem jejich holí bitým psem.
Jen nerozumím sebetrýzni. To potom občas – ach, záhadně ztracené dívky! – odkryji ledví a polykám do světa za mnou.
Závěrečná poznámka:
Tak se mi to pomalu vyvíjí v minisérii o městských strašidlech...
Téma:
Kdo zažil, tuší
Úvodní poznámka:
15+
Až obtěžkám pannu, která nepotratí, končím. Finito, šmytec, trumpeta trubec sehrál roli, Antikrist zrozen. Nedaří se, krčím rameny na poradách, přecenili jsme čistotu Ev.
A podcenili mě, nedodávám. Za staletí jsem přišel na chuť jak šíření, tak doprovodným jevům. Jen panny vykazuji, na zteč jdu ale v nepravý čas, dnes stačí ověřit, zda dostatečně napráškovány proti životu.
Jako duch nikoli Svatý potřebuji k oplodnění těla, naštěstí Adamové moulové, jak se napijí, usínají, vniknu do nich a pak do jejich žen, ty mě dneska překvapuješ, vzdychají, a spáči druhý den zahanbeně tají, že si nic nepamatují.
Tak to je, milé dámy.
Téma:
Polykání
Úvodní poznámka:
18+
Chodím nalehko, hezky po pomyslné čáře, levá, pravá, levovýbok, pravovýbok, pozor, bulvy, nevypadněte! Občas protáhnu šíji s přenesením nátřesu dopředu, ještě to umím, ale pětatřicítka se vzdaluje za záda, rychle stárnu, protože doba se mění a já v mládí hltavá nevinnosti.
Panic ubírá tři roky, ale o třetinu zrychluje další plynutí věku. Starci vezmou měsíc, ale čas zase zpomalí. Jenže spolknout, vtáhnout celá těla do sebe mohu jen tehdy, když vojáčci v pravém prostoru opravdu v pozoru.
Kolik mi jich jen uteklo z pekáče, brzofrků a nenafuků!
Potřebuji dědka.
„Jsem celý naměkko, když ty seš naostro…“
„To snad ne,“ řekne.
Závěrečná poznámka:
Tak došlo na městskou příšerku. Rovnou předesílám, že není stopro původní, podobná postava byla minimálně v Amerických bozích. Jsem vyšťavený, prosím o shovívavost. Drabble vzniklo kvůli závěrečnému dialogu...
Téma:
Žranice
Dva kopečky pyré z batátů posypány rozmarýnem, na pláži u boloňského jezírka se nestydatě vyhřívají odhalená datlová rajčátka, nevšímajíce si plátků okurky opodál, plně zaujatých samy sebou: vybuzeny afrodisiakální mořskou solí a kajenským pepřem v půlkruhu řetězově obcují. V údolí se majetnicky rozvaluje krvavá flákota masa.
„Vypadá to lahodně!“
„A což teprve, jak bude chutnat!“ pobídne pán domu.
„A kde je vlastně vaše sličná služebná, slečna Marcelka?“
„Řekněme, že některá témata jsou u této tabule tabu.“
Konverzace pohlcena žranicí.
„Ach, přímo nepřekonatelné je maso! Z čeho je?“
„Toť druhý a poslední zakázaný předmět hovoru u našich hodů!“ usměje se hostitel.
Téma:
Hořící jako pochodeň
Úvodní poznámka:
Pozor - drastické výjevy.
„Padá hvězda!“
„Něco si přej, synku.“
Už se mu nezvedá žaludek, když prošacovává mrtvá těla, ani nekontroluje, zda v některém ještě nedříme život. Jen unaveně hledá, jako krysa šmejdí… Gangy důsledné, oddělení nápojů jsou vyrabována do poslední kapky. Dnešním úlovkem je půllitrová láhev minerálky, nalezená v převrženém kočárku pod promodralým kojencem. Večer si lokne a zbytek nechá klukovi, snad ho to postaví na nohy. Musejí pátrat jinde, město je mrtvé a dokonale dehydrované.
„Mám žízeň, tati,“ prodere se rozpraskanými rty u další vypálené pumpy.
„Co sis to tenkrát přál,“ snaží se odvést pozornost, „když padala ta hvězda?“
„Prázdniny, nekonečné prázdniny.“
Závěrečná poznámka:
Hvězda, která spadla, byla Pelyněk, který otráví třetinu vod...
Téma:
Starý pes se novým kouskům učit nepotřebuje
Hlasitě našlápnu na stupnici nad ním, zaječí, seběhne a noří se do útrob tmy. Snaží se rozsvítit stropní žárovku, ale zasirkoval jsem. Paprsky baterky mnou procházejí, hodím stínem na stěnu za sebou… Přepadnout je zezadu, na trase úniku, je velmi účinné a blahodárné. Rostu, mohutním.
Nechám jej zpoceného prorazit zpět.
„Žádní bubáci neexistují,“ zlobí se maminka nahoře, „jsi obyčejná bábovka!“
Škrabu zdi, roztahuji stíny, krtkuji v uhlí, lebedím si v bramborách, houpu se na drátech a občas nějaký překousnu. Starší než Metuzalém, netrvám na stravě. Živí mě strach, vědomí nesmrtelnosti. Byl jsem, jsem a budu, nejstarší z nás, Mistr, Sklepmistr.
Téma:
Strašidlo nejstrašnější
Šmejdím v postranních uličkách, putykách, polorozpadlých průjezdech mezi paneláky. Bedlivě vyhlížím beďary, raduji se z robustních hrudních rozpuků i prkenného vyčkávání, z tvrdých štětin jedináčků pod nosem, ze všech přebytků a nedostatků těl.
Miluji periferní bicáčky, ty nádherně rachitické kluky, kteří by tak rádi byli svalnatými drsňáky, ale skořápka se brání, škodolibý skelet vzdoruje. Hladím zpocená čela, líbám koktající ústa, šeptám do špičatých uší, jako kukačka kladu kameny do srdce.
Jsme jen pro sebe, oproštěni od světa, rostu a sílím v něm, jediná jeho mohutnost, hnací motor, sval.
„Ukaž jim, kdo jsi,“ zavelím, když přijde čas.
Mé jméno je Křivda.
Téma:
I jedna ruka stačí na vlka
„Jsi má princezna,“ česala před tím, než uložila k sobě do postele. Zamrkala jsem předlouhými řasami, rty našpuleny, věčně nahá. Nezahřála, ač tak blízko.
Poslušná až k smrti, nehnula jsem se, nevztáhla ruce, po celou noc hlídala její spánek, kvůli polštáři v polosedu, oči vykuleny. Stále s ní, tichá, naslouchající, oblečena, jak chtěla.
Než přišel Vlk.
Teplý, skotačivý, rvavý, neposlušný.
Šaty mi roztrhl, paži ukousl, z lože vystrnadil.
Ležím v koutě pod trumpetou.
Ani plakat nemohu.
„Já jsem tu doma,“ zašeptám mu do ouška.
Chce si hrát, dovádivec. Dovedu nás na balkón.
A pak tam stojím sama, jednoruká, zase princezna.
Téma:
Já, vzdušná stvůra
Tlačí se, nadávají, vymydlení a špinaví, mlčí, mluví, závistiví, lhostejní, vzpomínají, ukřivdění, plánují, povýšení, spí, sní, pláčí, celé lidstvo prochází denně mými střevy, pravidelní i jednosměrní, domorodci, cizinci, znám je do poslední vlásečnice jejich těl, vstřebávám rysy, gesta a změny.
Jako potulný pes značkuji plamínky v očích, věžičky a cimbuří v oblacích, dychtivost budoucího, pohled vzhůru a dopředu. Vrátí se po čase, zahleděni za záda a na špičky bot, nahrbení, slzy jim stékají po vnitřní straně tváří.
Jako vánek je poceluji do vlasů a pak volám své polibky zpět.
Vrací se na můj hřbet.
Tyčím se nad Slzavým údolím, Jamrtálem.
Závěrečná poznámka:
Jamrtál se místně říká Nuselskému údolí.
Téma:
Autodafé autodestrukce
Prolézá kolejemi železničního mostu, aby popíjel na pilíři, klátě nohama nad řekou. Vyskočí z jedoucí tramvaje, prodlužuje si tak cestu do hospody, zůstav ležet. U snoubenky seskakuje s balkónu na ten pod, ale nezachytí se… Přišlo mi to jako docela dobrý nápad, cituje Sedm statečných, ale nikdo mu nerozumí.
S dětmi přestane chodit na vnější straně mostních zábradlí, destruuje se strukturovaněji; do lecjakého pokušení strká hlavu jak do chomoutu. Přihlížím svobodě v čase, jíž sám nenadán.
Vím, že ve svém zítra klečí:
„Děkuji ti, anděli strážný, že jsi pořád se mnou a tolikrát zachránil! Odpusť, nemáš to se mnou lehké…“
Téma:
Neposedný fanfarón
Cuchám čerstvě načinčané účesy, nadzvedávám svatební šaty až po kalhotky, unáším staromódně vyšňořené klobouky, lámu deštníky nad natupírovanými. Když lije jak z konve, zaduji do klaviatury kapek a pozháším cigarety kuřáků na kryté zahrádce.
Na samolibý, dohladka oholený úsměv svůdníka nafoukám z piva pěnový vous.
U neobratně postaveného stanu stačí, když se trochu opřu zevnitř.
Můj majstrštyk byl do nebes vynesený rukopis etablovaného autora, co tak rád psával na zahrádce. Právě vedle svého psacího stroje odložil poslední stránku.
„Zatracený vítr,“ klnou mému kulimu. Do nebe vztyčené pěsti nechávám za zády, ani se neohlížím, lehkomyslný.
Plachtím na stvořitelově vlně, já, Větroplach.
Téma:
Jsem, která jsem
Jsem s tebou, když potlesk, jsem v tobě, když těhotné ticho. Jsem reflektorem, který nasvítí tvou tvář, jsem objektivem, který zachytí tvé gesto, jsem stránkou, která zachytí tvou stopu. Jsem tvé mateřství v bezdětném světě. Jsem tvůj cíl, jsem líc rubu nicotnosti.
Jsem tvá věčnost, nekonečně okamžitá.
Jsem břitva protínající oblohu, jsem výtrysk já do viditelného nebe, nejzářivější hvězda.
Jsem zapomnění, odkud a s kým. Jsem vášnivá a žárlivá milenka, požírající orgasmus.
Jsem průhledná, jsem nevinná, jsem zničující. Jsem ty.
Nejvěrněji nevěrná, ani se neohlédnu, když padáš.
Jsem výsměch, jsem nálada, jsem toužená příčina závisti, ač nezáviděníhodná.
Jsem polní tráva.
Téma:
Čas na restart stylu
Úvodní poznámka:
Věnováno unaveným čtenářkám
Kopou, vrtají, hloubí a těžknou, ach, tak těžknou, železem a betonem těhotná tíha tlačí na mé prokutané tělo, až se jednou jako chřtán otevřu a polknu je dovnitř, celé ocelové město.
Stůl se zakymácí, voda z vázy vyšplíchne.
„Co to bylo, mami?“
„Propadá se země!“
Z oken sněží sklo.
„Ještě tě uzvednu!“
„Ale nech toho, sotva popadáš dech! Ztloustla jsem!“
„Ne, drahá, to já jsem zeslábl.“
„Chceš si zase ve mně číst? Ty seš praštěnej.“
„Ne, starej. Na písmenka už nevidím.“
Leží nahá na břiše a on se dotýká jejích vrásek, jak slepec čte romány o vášni, boji a smíření.
Závěrečná poznámka:
Vlastně dva, resp. čtyři mikropříběhy. Chtěl jsem nabídnout něco jiného.
Téma:
Utajené střepy
„Máš přede mnou nějaké tajnosti?“
„No jéje. A ty?“
„No jéje!“
„Jen abychom nedopadli jako ta žena na smrtelné posteli, jak přizná manželovi, že je odmala barvoslepá. Tušil jsem, on na to, já ti taky tajil, že jsem černoch…“
„To je blbost! Navíc ty seš na černocha moc plešatej!“
„Nosím brucewillisovský sestřih!“
„Pane generále, potřebujeme do nepřátelského prostředí vysadit desinformaci!“
„Přísně ji utajte a pošlete šifrou prezidentovi.“
Nejspolehlivější jsou nakonec papírky.
Trhám je na záchodě na ještě menší a menší, snášejí se jak sníh do vody, aby pak spláchnuty odnesly do neznáma rozpité vzkazy. Porada v odposlouchávané tátově pracovně skončila.
Téma:
Masa plná mého ducha
Jsem odvaha a kuráž, když v kruhu čpícího chtíče pobíhá vyplašené zvířátko s utrženým knoflíčkem, když někdo vedle v mase zvedne kámen, když zasazuji kmen do lesa zaťatých pěstí proti viníkovi společné bídy.
Jsem strach a úzkost, když v proudu neslyšících spěchám ulicí rozechvělou křikem vyplašeného zvířátka, když otěže mé žízně přebírají ze řetězu utržení psi, když stojím v klikatě se vinoucí frontě na povinný podpis archů odsuzujících neznámého nepřítele.
Jsem mráček nadnášející tvou ruku, když krasavec třídy dá aklamací potvrdit své sebeustanovení králem. Jsem hřebík v ní, když ptá se na zastání brýlaté špíny.
Jsem dav, jeho dávivý duch.
Téma:
Rozhlédni se, než poradíš
Obrázek:
Téma:
Já, jediná
Jsem ve v přepůleném srdci letu ptáka, který se mihl ráno před oknem. Jsem ve šnečích tykadlech, stáhnuvších se, když dávals krejcar na tvarůžky. Jsem v každé z pampelišek pro panenskou netrnovou korunu, v bříze s pokaňkanou řízou, ach, první pojmenovaný strom!, veverce i borovici, splývajících kamarádů. Jsem i ve shnilém pařezu, v němž jsi navzdory Sartrovi objevil hejno hříbků.
Jsem ve vlnách krajiny, moře a žen, v hranách skal, vodopádů a mužů.
Jsem ve všem stvořeném a rozmnoženém, protože nikde stejně.
Když se narodíš ty, je to událost, která se nebude opakovat ne jednou za sto let, ale nikdy.
Závěrečná poznámka:
Unavený pokus o pojmenování jedinečnosti jako vlastnosti živého i neživého v čase a prostoru. Psáno kvůli závěrečnému povzbuzení sebe i Vás.
Téma:
Když až praští
„To není naše,“ řekne dcera, když ve vyrabovaném obchodě vyloví zpod regálu láhev.
„Ta už nepatří nikomu, drahoušku!“
„Je mrtvá?“ chvějí se víčka s rampouchy na řasách.
„Už nic neví, drobečku, a kabát nepotřebuje. My ano!“
Co může hořet, přiloženo. Vesnice vypálena, nashromážděné stráveno, neseli, co sklízeli.
„Nedojdeme tam, tatínku,“ kouří ji od úst, „pojďme umřít.“
Cesta lemována zmrzlými těly. Jsou to sirény, nebo záchranné tyče horských cest?
I na dálku ucítil teplo. Ještě žila, když prořízl břicho.
„Pojď se rychle zahřát,“ pobízí stín za sebou. „Sem dej ruce!“
Opanován vůlí žít, postupně, krůček po krůčku, opouští cestu zpět; vpřed.
Závěrečná poznámka:
Opouštění ještě přípustného je rozděleno na postupné překračování, až vůle žít opanuje veškeré zbytky morálky.
Loučím se s Vámi, díky za přízeň!
Téma:
Až se čas naplní
Úvodní poznámka:
18+
Vleklou válku nakonec ukončila příroda a zaslepená krutost vrchního velitele mužských sil, armádního generála Nashe Smoola, který přes protesty hlavního štábu a řev řadových vojáků odmítl brát zajatkyně. Přející představená ženských hord, Japonka Josha Nazarku, se ukázala jako prozíravější: rituální znásilňování dobytých válečníků neslo své plody.
Každodenně vysilováni, umírali brzy.
Jednoho dne přijít muselo.
„Zemřel poslední muž,“ pravila přední víla. „Došly kolíky.“
„Snad jsme rodily i chlapce,“ zdvihla bílé obočí Josha.
„Na váš příkaz házeni po narození ze skály! Došly i kolíčky.“
„Ach,“ vzdychla vší slávou zestárnuvší tyranka, „možná se nějaký ukrývá v bubnech. Nezabíjet, vypiplat! Dáme si zatím půst.“
Téma:
Deumbraizér
Úvodní poznámka:
Na město padá déšť, / déšť a temnota." Filip Topol
„Od rána tu sedí a pozoruje mě,“ snaží se netřást, šminky rozmazané.
Ukáže na prázdnou židli.
Mám-li sejmout, musím věřit.
„Jak vypadá?“
„To ho nevidíš?!“
„Popiš mi ho!“
„Červený oči, zadírají se mi pod kůži!“
„Chlap, ženská, strašidlo?“
„Po spánku mu teče krev, úsměv roztržený do šklebu. Podobá se tomu… Tomovi…“
„Tomášovi H., oběti autonehody?“
„Ale já za to tenkrát nemohla!“
Vybavím si nešťastníka, nadechnu se a stáhnu na sebe.
„Budeš tam mít ještě další kamarády, neboj se, zapadneš!“
Klepe se, když na něj zpoza dveří vyhlédne vychrtlý Jákob a do uhlova osmahlý Tibi.
„Nebo se seber a vypadni. Navěky!“
Závěrečná poznámka:
Umbra – stín, duch mrtvého (lat.)
Téma:
Postaporetro
Na zdi klikyháky.
Hákuju od nevidim do ještě pozdějc, proklikávám klikaře, co ušli pozornosti automatů. V kuchyňce nezastihnu krafající kafařky, cestou na oběd se nesrazím se šéfem pospíchajícím domů, recepce neluští křížovky.
Na zdi klikyháky.
Hospůdka zavřena, tak jako… Potkal jsem někoho včera? Minulý týden?
Na zdi křídový paňáca.
Zdivočelo ti čelo, pomyslím si, přes oči mu padá hříva; jako živá.
Zvednu paži, abych se dotkl.
Mezi prsty vlasy, třesu se, hrabe mi?
„Návrat práskání, obušků a policejních hodin tě nevyděsil a můj malý anti-Jágr snad rozhodí?“ usměje se na mě harlekýn.
Na zdích klikyháky a mezi nimi unavení lidé.
Téma:
Chceš za chotě souchotě?
Čas tu není, ale já jo. Přilíp se na mě jak spousta dalších nectností. Než se v cibuli tvý duše doloupeme něčeho neshnilýho, řek mi Sváťa Péťa, věčnost si tu pobudeš!
Bez cigár a chlastu si tu každý den, co trvá nejmíň tisíciletí, prožívám pocity všech těch, kterým jsem zaživa ublížil. Je to na zvracení a hnus, kdybych se moh vrátit, dám si nekompro do držky. Občas povyrazí Dante s Vergiliem, ale jejich soucitně odsuzující pohledy vytáčí věk od věků čím dál víc.
Co dole zakázali augustiniány a zapomněli na svatou Getrudu, soumary duší v očistci, moje peklo se protahuje.
Téma:
Všeobecné spiknutí
„Měl by sis zajít ke cvokaři,“ nenechal se zviklat přítel, „možná ti po autonehodě zašili rány, ale zapomněli na hlavu.“
„Nech to bejt, máš pravdu,“ jestlipak je on on? Kdo všechno zasvěcen do spiknutí?
Porozumění najdu v náručí Helenky.
„To je dost běžné, že ti za pobytu v nemocnici vymění rodinu. K nerozeznání podobní, ale přece jiní, že?“
„Přesně tak! Co s tím?“
„Musíš je zabít! A najít svou původní manželku a děti.“
Zabít?! Ale mám jistotu, Helenko?
A jsi ty ty?
Potkám se u výtahu.
„Kam to bude?“
„Do trojky.“
„Trojky? Co tam?“
„Tam bydlím.“
„Tak to jsme dva.“
Téma:
Kdo se vyděluje, podráží kolektiv
Úvodní poznámka:
Jednou to přijít muselo: BJB, jsa nějaký vyhaslý...
Ustrašeně ustupují před obrazoborci posvátného.
Každý je nakonec konglomerátem sil spíše přízemních než nadpozemských. Šílená odvaha je výslednicí fanatismu, nepřiznané touhy po eutanazii nebo sníženého prahu sebezáchovy. Vůle k obětem smrdí masochismem. Dennodenní kříž na zádech se dříve nebo později stane nástrojem útlaku porobených.
Ergo světci jsou budižkničemové, až ničemové.
Upřít si je dobré leda pro upíry, řádný našinec abstinuje, nekouří a zdravě i morálně jí pořád. Kdo se postí, svědčí o zhýralosti okolo kolem.
Proud dní nechť plyne jak voda, vlna za vlnou; která se převalí příště a která už odplynula?
Jen neděle se vzpírá, hrdina týdne, den Páně.
Téma:
Nechte mě mlčet
Říkali mi Veverka, že jsem dole vyvinutý a ruce sedlácký, lebku bych rozlouskl jako oříšek. Žralo mě to, ba zatrpkl jsem. Mouše bych neublížil, knihy četl, šikanu mýtil. Vyhladil bych každou špatnost, jazykem mrskal jako chameleón, nit nenechal na ostatních suchou, až se mě všichni posměváčci uhlazení báli. Jenže pak se to nějak zvrtlo a já dostal do rukou moc, že jsem nevěděl, co s ní. Moje řeč už nebyla obranou, ale útokem, nebyl jsem žalobník, nýbrž žalobce.
Jazyk sám bezkostný láme kosti: těhotný bezprávím více než pěsti.
Zařekl jsem se, že nebudu více mluvit. Odvržen, toulám se němý světem.
Téma:
Zdání k pohledání
„Šlapky, matky, čarodějnice a víly, každá ve svém oboru mistrem! Stačí pozorovat a dobře si vybrat!“ poučoval Jarda.
„A koho?“
„Matku, seš-li přízemní, nebo vílu, když na to máš kuráž! Hlavně mít čuch! Podívej, tamhle, bába Plecháčková. Čarodějnice každým coulem. Jak si mumlá, to jsou zaklínadla! A její dcerka Róza? Šlapka jak vyšitá, vidíš, šušká si s Jonášem!“
Ohlédla se po nás, madona krev a mlíko: oči náhle, v cuku letu, jako dvě studny; s kalnou, umrlčí vodou.
„Přeci nás nemohla slyšet!“ cvakaly mi zuby.
Měly proč. Jardův nos i oči, ještě než o ně přišel, stály za starou bačkoru.
Téma:
Pře moře s řekami
Jeden utřinos vedle druhého holobrádka mydlí schody s vervou, při každodenní práci nevídanou. Žasnu nad tvůrčí kreativitou (Noe dosud maximálně poučen, co s mokrotou ve sklepě), s níž jsou schopni zabrousit i do nejzazších zákoutí, abych i při opatrném scházení zlomil vaz. V souznění s vodou tichou břehy podemílající mlčí, hřbety shrbeny. Trpělivě čekají na chybu, optimální optimisti.
Jak obránce hradu vylévám na záda hořící smolu, jak Chuck Norris lámu páteře, jak Tony Montana postřílím všechno, co se hýbe. Tupě zíráte, mlíčňáci, ani netušíte, jak a kdo s vámi zatočil!
Víš, ač mladší má větší drajv! – Jasně, šéfe, mládí vpřed.
Téma:
Malá nesnáz u Velké Hleďsebe
„To mě serpo,“ zakňučí konstábl Kňour, než tasí šavli přímo na záda mrtvoly.
„Si děláš řiť,“ chytá se za hlavu nadporučík Vilný, „takhle vojet místo činu!“
Chytne kolegu kolem pivního břicha, aby ho odmrštil, ale jak sevře ruce, jako by odšpuntoval napěněné šampáňo: gejzír krmení pro rybičky dokončí dílo zkázy.
„A jsme v kelu,“ drtí mezi zuby, když se posadí a pootočí oči směrem ke smrti.
„To ta rakvička na utopence,“ kaje se ležící Kňour, „dávivá kombinace!“
„Když se přiznáme, zjebou nás na tři doby, když ne, stejně na to přijdou…“
„Šach mat pat,“ zhodnotí provinilec, „já bych to oddálil.“
Téma:
Poslední okamžiky před kartáčem
Úvodní poznámka:
Navazuje na Malá nesnáz u Velké Hleďsebe
„Na temeno si nenabliješ, že?“ pookřeje komisař Masařka, „Zdá se, že náš sériový vrah konečně udělal chybu! Znechucen vlastním dílem dávil! To bude déenáčka, jejdamanko!“
„To ja-ko-ko,“ zakoktá za zády zvířete z Prahy, „že z piko-ko-zbytečků, co-co jsme neumyli, vykou-kou-máte, kdo vr-vr-vrhnul?!“
Masařka se otočí, blesky v očích.
„To tys ho našel, ty brepto? A proč jste ho proboha mrtvýho myli?!“
„Ono jaksi,“ spěchá na pomoc kolegu balbutikovi nadporučík Vilný, „my tady nejsme zvyklí na tyhlety vaše masakrální mezinárodní mordy!“
„Co mi to, vy okresní póvle, vlastně chcete říct?“ nekrotí se komisařka.
„To já ho,“ kroutí se konstábl Kňour, „poblil!“
Téma:
Vždycky dobré trochu zestárnout
Na vrcholu sil i věku ponížen a zesměšněn cápkem, co mu nesahal ani po dobře podkopnuté kotníky. „Teprve vychladlá pomsta chutná jako kaviár!“ připomněl si, stáhl do ústraní a střádal plány, snoval pletichy, kul pikle. Ambiciózní rychlokvaška stoupala na společenském žebříčku zoufale pomalu, aby ji dobře mířenou intrikou podrobil dostatečně hlubokému pádu.
Seschl, když mu konečně vydán do rukou.
„Žádný zločin nezůstane bez následků,“ pravil pateticky.
„A který z nespočtu myslíte?“ děl odevzdaně premiér.
„Zapomněl jsem! Ale škody rány, která padne vedle.“
Umlátil jej baseballovou pálkou? Uvrhl do věčné hanby?
Zaboha si nevzpomínám, co mi nakonec udělal. Nebo já jemu?
Téma:
Po přečtení spalte!
Vážený pane řediteli,
dovoluji si v interním podání ulehčit Vaše rozhodování, koho pověřit uvolněnou funkcí
vedoucího odboru kontroly a dozoru etického kodexu (budiž společnému příteli vězeňská cela prostorná!). Myslím, že jsem ideálním kandidátem na předmětný post: v problematice mám letité zkušenosti, jako referent a posléze vedoucí oddělení disponuji potřebnými konexemi, vím, komu nešlápnout na kuří oko i jak se vypořádat s nepřizpůsobivými.
V úctě Vyvítekdo
P. S. Ze spisu, který jste mi dal neformálně prověřit, jednoznačně vyplývá podezření na závažnou, patrně trestní odpovědnost Heleny K., t. č. Vaší milenky. V případě kladného vyřízení podání učiním příslušná opatření eliminující danou nepříjemnost.
Téma:
Vytrvalá nápadnice
„Než to uzavřeme,“ pravil Pravomil Nekonečný na konci sil, „potřebuji vědět.“
Urostlý a ošlehaný mládenec, aktuálně sinalý a pohublý, zlatokopem, který své postarší squaw účastně doprovázel do posledních lovišť; protahovala-li se cesta, vzal to zkratkou. Po každé rýžovací horečce jak marnotratný syn hýřil, a tak se musel pokorně vracet do náručí babiček s vlasy prokvetlými stříbrem. Od smrti Alžběty Faustové však pronásledován lovcem, z kladenské Koreje utekl do brněnské Šanghaje, ukrýval se na Moravské Sahaře, v Srbsku, Benátkách, ale vždy vystopován. Promrzlý dopaden na České Sibiři.
„Kdo si vás najal? Bětka potomky neměla!“
„Mou klientkou Smrt,“ pravil muž v kápi.
Téma:
Černá díra aneb konec Tomáše Koukala
Úvodní poznámka:
Široká zadání jsou mor, v sednici bolavé nitě, v očích linie všech ženských zadečků světa, v mysli Mojžíše s umdlévajícíma rukama nad válečnou vřavou Izraelitů s Amálekem nebo Normana Batese šmírujícího sprchující se Marion (Psycho), fakt netuším, co vybrat.
V úžasu před realitou se jako Wolker cítil menší a menší: žena rostla. Přikovaně zíral na její pozadí, dva svažující se oblouky obráceného srdce. Kdyby se Šmudla rozeběhl, prokmitl by mezi stehny Sněhurky, zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená.
Otočila se, ohromná, a přitiskla rukama sukni k tělu. Klenula se nad ním, že musel zvrátit hlavu, aby dohlédl do tváře. A z nebe se ozval hlas:
„Vím o tobě, červe, a vím, co chceš.“
S pusou otevřenou, napnutý až k smrti.
Svalila se na mýtinu u odpočívadla, rukama vzepřela, kolena zvedla.
„Pojď!“ přikázala.
Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde.
Téma:
Zrádné spolehy
Když z mraků vylezl sinalý měsíc, v dálce zahromovalo a okolní lesy spustily drásavě zlověstnou hudbu, nebylo pochyb: chata v horách a její živočišně říjné mladistvé osazenstvo potká mord, ba spíše genocida. Eliška Naránová nemusela mít patent na rozum, aby se dramaticky zneklidňovala: jako brunetka mezi plavým stádem byla rozhodně kandidátkou na přežití, nadto s tichým, neexplicitním poprsím, jehož pevnost i tvary docenitelné až s druhým, soustředěnějším pokocháním. Především ale byla pannou, nepočítá-li trapný pokus olezly Vykostěje.
Její jek, když podřezávána v koupelně, víc překvapený než bolestný.
Nečekanou tóninu zaznamenal i vrah, znejistěn nadmíru: co já zase, barvoslepý patamaták, poplet?
Téma:
Nevezmeš cizí boty nadarmo!
Mastný many, ale holky při každém vrznutí schodů nebo bafnutí ječely, ba i koupelnu nechaly otevřenou, abychom když tak slyšeli křik a přiběhli na pomoc. My se kochali, nepohrdneš horním a dolním obloukem, natožpak bžundou a prčou.
V pronajaté chalupě kdysi vraždil chlap. Zničehonic mu ruplo v bedně, sekyrkou zkrátil pozemský pobyt ženušky i dětí, pak si v salaši hodil mašli.
Jediné, co jsem podcenil, byly mé noční pivní urologické potíže. Ven to blíž než na hajzlík v patře, zem studí, vklouznu do domácích křápů u dveří.
Do nirvány, když kropím, mísí se jakási zuřivost.
Jde od nohou. Chci krev.
Téma:
Dvakrát uvazuj, jednou věš
Úvodní poznámka:
Aneb když pohřbíváte sebevraha
Srazí-li se lidské boží ego s Hospodinovými záměry, padají nebesa i zábrany: horlivý Jidáš vidí rudě a nezná bratra, natož Mistra, když ten se tak nejapně upejpá ujmout svého mesiášského poslání; ruku na srdce, soudci bez viny, zjistit, že jste svou iniciační zradou nevyprovokoval Miláčka k činu, ale stal se figurkou na šachovnici vyšších zájmů, je na mašli.
Nad ničí, ani tvou věčnou spásou, příteli, nesmím zoufat, ba modlit se za tebe mám: cesty Božích příležitostí jsou zaplaťpánbu nevyzpytatelné a podivuhodné v našich očích. Připusťme, že snaha spoutat Otcovo milosrdenství Jeho spravedlností a svobodu Svrchovaného řádem Stvořitele jeví se troufalou.
Téma:
I ty, Brute?
Úvodní poznámka:
Vždy jednou za duben musím učinit jedno stařecké vyznání, že krása žen mocnější, než ony samy tuší.
Znáte to: když to na vás přijde, nezastaví vás těžká váha, natožpak nějaký špuly, špuly, prosy, prosy. Jasně, kdysi psychouš radil, ať to vysportuju, a farář cosi blábolil o modlitbě a ledový sprše, ale jednodušší nerozčilovat se a nezatrpknout; zatímco oni od té doby prdí do hlíny, já se toulám světem a uplatňuji na lesních chatách, když přijede nějaká pářivá drobotina.
Namakaný valibuk, a co? Jednou ranou. Prsa jak lolobridžita, zadek marilyn hadr, oči dcery žakelyn s pólem, přísliby, proti nimž šeron jeptiška. A já? Žádný slitování.
Jenže naposledy mě zastavil obyčejný taneček řas nad kravskýma očima!
Stáří je svině.
Závěrečná poznámka:
A kdo uhodne všechny křestní narážky, chápe i poslední větu.
Raději po prvních komentářích ještě upřesnění: příběh vypráví vraždící mašina, co přechází z jednoho slasheru do druhého. Ke stáru zesoucitněl.
Téma:
Příliš mnoho nitek
Byly časy, kdy myslela, že hrůza prší z nebe, ať se dá kamkoli.
Na krátký okamžik, když se poprvé postavila všeobecnému spiknutí pavučin, a aby zabránila prolnutí linií dvou těl, zabila nastávajícího, zatoužila uchopit otěže života do vlastních rukou. Na nárožích a v rozkopaných ulicích vzorce, geometrické vzkazy, že tudy ne: uvěřila, že vydá-li se jinudy, snižuje ohrožení.
Klikyháků a dotírajících čar a přímek přibývalo, až nahlédla, že každá křižovatka cestou k záhubě: dej se přímo, vpravo nebo vlevo, vstoupíš do sítě. Vybrala zpátečku, čtvrtou možnost.
Teď sama doma: na talíři hnije králík, ve vaně snoubenec, stěny praskají do kapradí.
Závěrečná poznámka:
Volně inspirováno filmem Hnus od Romana Polanského.
Téma:
Trochu respektu k mým stěnám!
Úvodní poznámka:
Věnováno Aries, že inspirativní a hodná
Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.
„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“
Závěrečná poznámka:
„Kolektivní hluchotou“ trpí oba hluchoněmí nájemníci naštvaného domu.
Téma:
Vejdi, kdo bez rozumu přicházíš
Mistr ležel v Letňanech nebo na Ruzyni, v márnicích zbudovaných z někdejších leteckých hangárů; zatímco soudci nestíhali a transparentně uchovávaných zesnulých přibývalo, letadla, marnivý výdobytek nejválečnějšího století evr, dolétala, neb svět zonlajnověl, zvirtuálněl, zezelenal. Míra jako neVIP zřejmě ve Státním úložišti tělesných ostatků Václava Havla (když už prezidentovi zrušili letiště, pojmenovali po něm aspoň jedno z jeho upotřebení): v katalogu SÚTO VH pak podle nálezu ÚS EU/ČR bylo lze vyhledávat dálkovým přístupem, aby se pozůstalí mohli do času pohřbu vztahovat aspoň k číslu boxu. VR prohlídka dávala bonus v podobě stanutí před příslušnými dvířky s madlem, za nimiž mrzne mrtvola.
Téma:
Příliš mnoho sprchy
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Vždycky se najde pozadí, které vytrhne.
Statisíce písmenek shrnout do pár vět, z přehršle ptydepe vydolovat hrst uchopitelného.
Večer všechny zmary zalít, aby se usnulo.
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Vytrhnou všechny.
Masakr písmenek, překlad ptydepe.
Šumí pivo.
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Já bych.
Kosočtverce písmenek, oblouky ptydepe.
Loky lok.
6/50, píp, típ, trochu čaje, rohlík, cigáro, prkýnko, zuby a sprcha; vlak.
Prase ve mně potřebuje trochu špíny.
Jdu se vyválet do bláta.
Závěrečná poznámka:
Ptydepe je termín označující jakýkoli oborový slang, okolním lidem nesrozumitelný; často se užívá ve spojení s byrokracií či státní správou, kde se významově blíží Orwellově newspeaku. Slovo vymyslel úžasný člověk a rodinný přítel Ivan Havel, budiž mu země lehká!
Téma:
Ještě mi nadávejte!
Ono se řekne, „práce šlechtí“, ale když kosíte od nevidim do nevidim, tělo kost a žádná kůže, zadře se to do morku.
Když si tenkrát poprvé hodila mašli, smyčka se stáhla, oddělila lebku od skeletu, ale konec kde nic, tu nic.
„Nevadí, zase bude hůř,“ broukla si.
Skok do Macochy jakože dobrý, pěkně se roztříštila, ale na rekonvalescenci asi tři sekundy, že prý v Sarajevu se střílí a šupky hupky dej tam pětku, nastává čas žní.
„Nevadí, zase bude hůř,“ broukla si.
Skok pod vlak taky marný, nějak jej to vykolejilo, a tak si ještě přidělala práci.
Propadla trudnomyslnosti, neoblíbená.
Závěrečná poznámka:
A tímto se loučím, děkuji za milé čtení a krásné komentáře, bylo mi s Vámi fajn a někdy příště...
Téma:
Chladná hlava zeď neprorazí
Úzko, úzko je v útrobách, únava v údech, ukryt čeká na úsvit, úlisnou to úlevu.
Za kuropění sebere kuráž, ale s křížkem po funuse; s každou prováhanou vteřinou vzdaluje se volbě, co víc: život, ten jediný, co má, nebo životy, které mu nepatří.
Ale – velí sebezáchova – co má dělat? Křičet, aby umlčen, bojovat, aby zabit, utíkat, aby doběhnut? Nic z toho přeci nedokáže varovat sousedy v obkličované vesnici!
Bránil by se, seč by mu síly stačily, ale ochromen hrůzou, když překvapen zezadu: krve v něm navzdory dořezáno.
Po hlavě hrneme se do slzavého údolí, zuby nehty se bráníme vydat dál.
Téma:
Ježíš těžkej chleba má
Úvodní poznámka:
Když křížový, tak křížový
Střihnout si při Pašijích Ježíše je pro exhibouše mýho typu docela psina, neb náš pan farář prásknul do stolu, že dost bylo roušek, ať už na tlamě či bedrech. Tak mě svlékli, ukřižovali a vztyčili, jak Pánbů stvořil, až matróny vydechly a dívenky pištěly. Shlížím vznešeně, šak su Bohočlověk, jenže než zvolám Bóže, Bóže můj, proč jsi mě opustil?, zazní siréna a mě tu zapomenou jak kůl v plotě.
„Průkaz totožnosti, občane!“ honí triko holobrádek.
„Co tu děláš, naháči?“ rýpe stréc.
„Neslyšels sirénu, živle?!“ zuří nejkomisnější ze strážců stanného práva.
„Nemám, visím, slyšel.“
Nechci provokovat, dává se do mě zima.
Téma:
Letitá lítá válka
Jako protřelý přidělenec Starozemšťanů mám v malíku, jak odhalit překabátěnou mladou krev, ať sebenastudovanější: když mi o céčkách vykládá, že to budou vitamíny, vitacit prý latinsky sebezáchovný pud, a co je a kam jede Zetor, nemá tucha, vsjo jasno, ke zdi, potěre. Jenže když se fronta pohnula, stihl jsem akorát hodit na sebe fyzickou podobu sebe o čtyři křížky mladšího, vlasatého, holobradého a bez pupku.
Tvářím se jako prakticky hluchoněmý mentál, když se mě ptají na svý vymoženosti, jakože ať maj soucit s opozdilým.
Asi by mi to prošlo, kdyby si nepovolali zrádce z našich řad.
Hrábl, grázl, do strun.
Téma:
Mráz přichází z jihu
„Leviatan má větry,“ ukáže Petr na bublající střed Světa.
„To je mořská obluda, pošetilče,“ ušklíbne se Jakub, „a navíc bájná!“
„Biblická,“ opraví ho Ondřej, „takže prr!“
„Řekl bych,“ přihazuje svou trošku do mlýna Tomáš, „že kdosi pozotvíral vodníkovi pukličky…“
„Žralok!“ dí svý Petr.
„Maximálně sumec,“ nezapře svou býčí povahu Jakub, „ale ten nedělá podobný šrumec.“
Strnou: voda se vaří, z rybníka se cosi noří.
„Úprkem prk, velím,“ peláší pryč Jakub.
„Zachraň se, kdo můžeš,“ hoří za patami Ondřejovi.
Petr zapře sám sebe, neb beze slova mizí po zajícovsku.
Jen Tomáš dokud neuvidí, neuvěří.
„Kraken,“ vydechne, vyvraceje hlavu vzhůru, „proč tady?!“
Téma:
Lamentace uprostřed hor
„Utečeme na jih,“ bručí Čurda, „tady se nedá žít! V zimě zima, tu nesnáším, v létě vedro, jakbysmet, no a na jaře a podzim pořád jen fouká… Český rok jsou zkrátka čtyři strofy katastrofy!“
„Dole je parno furt!“ šklíbí se Líba.
„Nahoře mrzne,“ neuklidní Lidka.
„Hele, holky,“ čílí se Čurda, „nechte si své rozumy!“
„Máme to tu,“ nedá je David, „aspoň pestré.“
Ledy tály, leviatan protáhl hřbet, měsíc změnil dráhu a příboj udeřil. Než se vykolébali ze sklepa, spláchly slané vody většinu Evropy.
„Se nějak chvěje země, ne?“ škytá Čurda.
„Jsi přebral, bráško,“ podpírá ho Líba.
„Kdybychom aspoň měli moře!“
Téma:
Vyžraná města
My čekali jsme ítýho, a zatím přišli vetřelci.
Jak zmerčili uvítací výbor i davy kolem, přetransformovali do lidské podoby, což jsme interpretovali jako velkolepé meziplanetární gesto. Imidž vyspělé pokrokové civilizace se zhroutila prakticky vzápětí, alebrž si ponechali svůj žraločí chrup a žravost. Ze stadionu se nás zachránila hrstka, jenže výpovědi očitých svědků shledány nevěrohodnými: dokud tě nesežerou, byly propagandou.
„Tobě už z věčné manipulace hrabe! Nejenže žádný UFO neexistuje, ale už vůbec ne agresivní!“
„Tati, takže se mnou neutečeš do hor?“
K otcově cti musím přiznat, že ač palice dubová, když mu alien ukousl ruku, červík pochybností v něm zahlodal.
Téma:
Prekérka
Vedl jsem kolkolem obyčejný marný život, dvě děti, tři ženy, čtyři zaměstnání, skonal ve starobinci: stál za vyližkapsu, ale ne že bych se kór snažil. Slzu nad sebou neuronil, ostatně kleplo mě to ve spánku.
Krásná smrt, řekl bych živ, žádný srdceryvný scény při přechodu do nicoty.
Že se probudím v rakvi, by mě ve snu nenapadlo.
Kýho čerta, to mě nespálili?!
Další podraz na entou, jako bych si křivd už nevyžral jak máku.
Hlad nemám, nežízním, nedýchám, údy nepohnu, hlas nevydám, jen zírám do tmy a ne a ne zabrat. Jestli je to na věky, tak to potěš pánbu.