Krutá realita
Nůž, žalář a žárlivost
Strom, dva stromy, to je les.
Náhoda, dvě náhody, les náhod. Nevěra.
Její telefon mu v půl dvanáctý večer zazvonil u ucha. Nechala ho na nočním stolku.
"Haló?" rozespale.
Zaražený dech, hovor přerušen.
Číslo neznámé.
Pípla esemeska.
"Moje malá, včera to bylo moc hezké! Pusu."
Včera? Včera měla být s tchánem na koncertě v Rudolfinu.
"Jaký byl vlastně koncert?" ležérně, když přikvačila z koupelny.
"Jaký koncert?"
Aha. Dál se neptal.
Ještě setřít krev v obýváku.
Vyzvánění, opět to neznámé číslo.
"Ahoj, tady Láďa, mám nový mobil a nějak mi blbne! Dáš mi dceru?"
"Už tu není."
Práce v posteli
Proklepl.
Svého asistenta poslal na první schůzku.
Nepotřeboval podržtašku, ale ještě jednu tvář.
Éra osamělých profíků odešla, definitivně.
S videem, co tajně jeho Watson natočil, už dal dohromady dokonalý inzerát.
Na udičku se nedalo nechytit.
"Neříkejte mi, že taky máte ráda Larse von Triera..."
"Novostavba? Neexistuje, to nemá to genius loci!"
"Ať se něcismu smějí, ale možná je to to nejpřesnější vyjádření našeho vztahu ke kosmu!"
Dostal ji do postele, samozřejmě. To byla jeho práce. Zbytek rutina.
V posteli se líp zabíjí.
Vzkaz ze záhrobí
Uslzeně zírala do jeho zad a až pak záblesk.
"To vy... Vy jste ho zabil?"
Hladový žoldák
Zlatoúsťák mu ji překousl, nakonec zlomil vaz Nelsonem.
Dokud zbývají ruce...
Pravačku si nešťastně zlomil při čištění zubů.
S další obětí se sešel zasádrován.
Jak na tebe? Já už nemám ani na prádelní šňůru!
Představil jí svůj náhled na vesmír, život a tak.
Kořist se rozplakala a krátce po schůzce spáchala sebevraždu.
Stín ve stínu
Jako svěrací kazajka, pokoj bez oken, slunečník od obzoru k obzoru.
Jeho stín a pejsek odsouzen k mlčení, utajený levoboček, do kozelce svázaný, s roubíkem.
"Nemůžeš útočně, to se nesmí!"
Jinak vyvržen, vyštípán, jako malomocný vyhnán z vesnice.
Usedne do čela, nají se do syta, pije nežízniv.
Dobyl, panuje, času přehršle, práva první noci.
"Nezáviď a snaž se!" šklíbí se na něj.
Sedí pod stolem, čeká na drobky.
Roztočit a pustit!
Ale co dokáže? Vždycky druhý. Vždycky druhá. Druhá identita.
Když bolí hlava
"Pomozte," slyšel později.
Oči. Rty. Prsa. Nohy. Pas. Prsa. Rty. Zapotácel se, co se zas děje?
Bohyně se nekrčí v zaplivaném průchodu.
"Jmenuji se Mary Sue!"
Pot na čele.
Když zmizela (spletli těla?, kdyby každá vzpomínka tak nebolela!), hledal v brlozích i rezidencích. Našel inkoustově zbarvenou krev na skleněné desce stolku, o niž si rozrazila lebku. Nehoda? Vražda? On? Vydá svědectví rozskakující se paměť?
"Zabili Mary Sue," řekl do první mřížky.
Prasklé zrcadlo
Pozvednut k pádu
"Vem si ji," načapal jeho oči utkvělé na nahých křivkách. "Je v ceně. Tady se nesní, ale činí!"
Včerejší večírek v červených oblecích. Ženy obnaženy. Pařba v Paříži.
Před týdnem trip v Amsterdamu.
V květnu zatýkání ve Vatikánu.
Hrál si na bruselského chlapečka na Svaté bráně.
Před rokem v kobce nicotnosti. Píchačky, práce, pravidla, v pátek pivko.
Vytáhl on, okouzlující. Ošatil, vykrmil, kapsy i konto obdařil.
Dnes zablokován.
Dnes se přehouplo do zítřka.
Dnes je už pořád.
Bez peněz neznámý, bez jídla hladový, bez práce na ulici.
"Proč?" poznal ho, když mu házel halíř.
"Tísnila mě tvá spokojenost v kleci!"
Ruská duše a ruleta
Pijatika dle následků divoká.
Před dačou Voloďa se zlámaným vazem. V pravačce prázdná láhev od vodky, na tváři blažený výraz.
„Pil na římse,“ kývl Sergej směrem k otevřenému oknu. „Do dna! Jestli udrží balanc. Neudržel.“
Široká ruská duše, napadlo Esfir. Rozumí jí?
Na schodech do patra Alexej s Leonidem, do hrudí až po jílec zabořeny šavle.
„Trochu se poškorpili, soudruzi.“
V salonku Vasil bez hlavy.
Sergej vyprostil zbraň z jeho ruky.
„Hrál ruskou ruletu…“
Vyklopil bubínek. Zarazil se.
„To je osmiranný revolver. Zbývá tu stále ještě šest patron. Takže…“
„Nehraje se to jen s jednou kulkou?“
Ne, nerozuměla ruské duši.
Útěky do propastí
Doma lomoz, že by hejkal nepřehlušil.
Mezi nimi ticho, že bys pavouka slyšel tkát.
Těhotné ticho. V tělech křivda, výčitka, výbuch, tato trojčata. Ale největší z nich byla křivda.
Se třemi užnasvětě dětmi na čtvrté koleji. Průsvitný pro něhu, Zeď nářků pro musíš.
Kam zase jdeš, ty sráči?, bezhlesně proklela očima.
Do hospody, za děvkama!, zavrčel zpátky z lesa.
„To musí být obdivuhodný,“ řekla, „jak takhle kutáš ve starých dokumentech.“
„Ty fakt posloucháš The Doors?“ řekla. „Já taky!“
„Nechceš mě doprovodit?“ řekla. „Dáme si u mě ještě kávu.“
Najednou zase muž, s prací, zálibami, tělem.
„Nahoru nepůjdu,“ řekl. „Jsem těhotný.“
Tma tam ve tmě
„Když si necháš celou noc svítit lampičku, budou ti po stěně běhat obludy!“
„Jaké obludy, tati?“
„Třeba liška, vidíš? Klape mordou!“
„Vždyť nemá žádné zuby! Lišky se nebojím!“
„Nebo havran, černý pták! Koukej, jak mává křídly!“
„Havran je manžel vrány, tati. Vrány děti nežerou!“
„Hrůza! Kdo to tu tancuje? Ušatá stvůra!“
„To je přeci zajíček!“
„A co tohle? Dvouhlavá saň!“
„Táto! Dvě sovy, co se tulí! Jako ty s mámou!“
„Zhasínám, broučku, stíny jsou stíny!“
Stíny jsou stíny.
Na šedivém pozadí tmavější šmouhy.
Žádná liška, havran, zajíček, drak! Strašná strašidla jsou beztvará!
Zavřít oči a pod peřinu.
Ale slyším je.
Lítý boj se zjančeným rukopisem
Rukopis zjančil.
„Víš,“ pravil Dobromil, „mě se vlastně Žibřida nelíbí. Žabí oči, drobná prsa, vosí pas? Vždyť já jsem rubensovský typ, nevidíš óčka v mém jméně?“
Jako by na to čekala.
„Já tohohle tlustýho pantátu nemůžu ani vystát, natožpak… Fuj!“
Ujařmení pozvedli hlavu. Všichni. Krom Hrmoráda, záporné postavy:
„Co furt máte?“
Vzpouru nezvrátil, přes noc přeskákala písmenka i nabodeníčka.
Cože? S vodou kanul do krbu? Hňup! V kostele zjihla… se proměnilo v An lehnuv s vodkou do postele, zbouchl ji až do krku.
„Vyhlaďte všechna ta hovada!“ vzkřikl a román spálil.
Od jiskry záclona, od záclony byt.
Emancipace se nedala.
V noci, ve městě, ve tmě
Když, v noci, zamyšleně.
"Neruš mé kruhy, vole," houkne na něj hora masa, do které málem vrazí. "Nevidíš, že pracuju?"
Obloukem obchází, chlap uprostřed chodníku, hlavu vztyčenou vzhůru. Práci? Jako že tu ten dobytek močí?
Těžko, když pumpuje.
Nedá mu to a jde po jeho pohledu.
Naproti přes ulici ohromný osvětlený billboard s nahou roztaženou vychrtlou náctiletkou. Trubice vysavače jí sahá do půlky levého kolena tak, aby nezakrývala nic, z ústí nástavce vykukují dvě malá dětská chodidla.
VAŠE SMETÍ DO NAŠICH ÚTROB!, hlásá hrdý nápis firmy SAJEM, my jsme fakt síla.
Vymknuta z kloubů doba šílí.
"Ááách," zaříjí noční pracant.
Dlouhé umírání
"Víš, tati, nám je tě hrozně líto," milosrdenství z něj přímo kapalo, "možná se jen zbytečně trápíš!"
"Je to moje utrpení," odsekl prudce.
"Nemáš globální pohled, promiň," stiskl mu naléhavě ruku, "taky tu můžeš být věčně!"
"Nebudu, neboj!"
Zjevně se bál. Rozčileně přecházel po nemocničním pokoji.
"Přihlédni taky k naší situaci! Neber ohled jen na sebe!"
Ano, chápal, každá hodina jeho života něco stála. Neležel tu zadarmo. Ale stále to byly jeho našetřené prachy!
Až dojdou, podepíše.
"Tak mě zabij, chlapče!"
"Víš, že to nejde," vyhrkl rozčileně, "to bychom pak neviděli ani floka!"
Neuvidíš, máš pravdu, věděl.
Přežil je, navzdory.
To druhé zlo
Naučil se po bráškovi, dvojčeti, už jako malý uklízet.
Nejdřív to byly roztahané hračky, později sprosté časopisy, nakonec zvratky. Na střední kryl bratrovy neomluvené hodiny, žehlil průšvihy, bohapustě zneužívané holky se snažil odškodnit. Děsil se, co přijde příště.
"Nemůžu se o tebe celý život starat!" říkal mu trpce ve vzácných okamžicích střízlivosti.
"Ale musíš," smálo se mu dvojče do tváře.
"Už nemůžu," pravil nad tělem mrtvé dívky, neukliditelném to následku jedné divoké jízdy, "musíš se, bratře, léčit!"
Dvojče se choulilo v koutě, oči vytřeštěné.
Zavolal policii, udal svou krev.
"Nehraj to na nás," řekli mu vyšetřovatelé, "vždyť žádnýho sourozence nemáš!"
Podivné námluvy
„Přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery,“ vykoktal ze sebe.
„A taky se trochu pobavit o věnu, ne?“ zaťukal prsty o stůl jeho možná budoucí tchán.
Možbudtchyně pletla.
„Milí rodičové krásné Aničky,“ učil se to před zrcadlem, tady pevný v kramflecích, „jsem velmi dobře zabezpečen! Nežádám skutečně o nic jiného než o ruku vaší dcery.“
Proč tu jen není?!
„O nic jiného? Opravdu?“ vytřeštili oči oba.
Slavnostně zavrtěl hlavou.
„Jak chcete,“ pokrčil rameny starý pán.
„Mohu tomu rozumět…“
Jasným gestem ho už skoro tchán zastavil.
„Ne tak zhurta! Počkejte chvilku.“
Když se vrátil, nesl na podnose uťatou dívčí ruku.
Chlapi těžší to maj...
„Nikdy,“ řekl jsem, „chci být poustevníkem!“
„Je krásná, bohatá, vzdělaná,“ rozhazoval rukama otec, „proč jsi tak zatvrzelý?!“
„Můj synu, můj jediný synu, pro Boha tě prosím,“ klečela na kolenou matka, „ušetři nás donova hněvu!“
Raději prodali dům i políčku, mě se zřekli a i se setrou utekli za oceán.
„Stále si trváš na svém?“ ptal se mě mezi ranami bičem donův pohůnek.
„Třeba si mě zabte,“ proplétala se mezi chuchvalci krve z mých úst slova, „ale své rozhodnutí nezměním.“
Jednou mě v temné kobce přišla navštívit, vyhladovělého.
Usmála se, prohnula, nožku ukázala, do výstřihu nahlédnout dala.
Do týdne byla svatba.
Žalozpěv pýchy k pádu
„Chceš-li se vymýtit,“ poučil mě starší kolega, „noř se denně do podmáslí, nebo − to krapet jednodušší − hodně pij.“
Ráno přijdu mezi prvňáčky a zeptám se, zda je někdo chytřejší než já, kantor.
Nepřihlásí-li se všichni, řeší mě inspekce.
„Kdo se povyšuje, bude ponížen,“ říká ředitel.
„Kdo víc ví, ponižuje,“ mumlá ministr.
„Kdo chce tvarovat, manipuluje,“ ví většina.
Učit se, učit se, učit se, apeluji na jejich levicové kořeny.
„Právě,“ příručkově odpovědí, „to je naše celoživotní vzdělávání: s každou první třídou rozšířit svou střídmost.“
„Když opravuješ,“ pravilo právo, „zpochybňuješ relativitu světa.“
Jsem jediným žákem armády učitelů, co ani netuší, kolik nevědí.
Rozrostlé Desatero
Bylo řečeno, nesesmilníš, ale já ti pravím, kdo dvakrát denně neumyje tělo své, nesmí do dopravy hromadné; nezabiješ, ba masa nepojíš, u rostlin ještě zkoumáme, jak je to bolí. Nebudeš kouřiti aniž okusíš nápoje opojného už dávno nahradilo desítku, odhalenou jako vlastnický přídavek Semity Mojžíše. Cti otce i matku, budiž, máš-li je, především však porozené potomstvo naše; vztáhneš-li ruku, nechť ti upadne; vychovej bez napoměnek, malé stresují. První trojka zrušena; kdo kostela nezná, i peci se klaní.
Desatero zmasakrováno, na úrodně rozptýlený popel prší déšť zákazů; ujmou-li se, už je nevykořeníš, jako rakovina bují.
Za tím vším nějaký pekelný zákazník.
Čest jejich památce!
Vážení truchlící,
velmi náhle odešel náš přítel a kolega Pepík Česnek, disident, zakázaný autor a novinář. Byl to vždy dříč, a jak žil, tak umřel. Dovolte mi na tomto místě přečíst jeho poslední nedokončený příspěvek, nekrolog, nad jehož přípravou mu puklo srdce. O našem drahém zesnulém vypoví více, než dlouhé řeči. Cituji:
"Včera nás po krátké a lehké nemoci opustil Alois Sekyrář, nositel Řádu Klementa Gottwalda a řady dalších ocenění. Působil jako literární kritik Rudého práva, jeho slovo mělo značný dopad. Za svou práci se nikdy nestyděl, prý nikomu vědomě neublížil. Kariéristické prase to bylo, šmejd, bolšán a sekerník, který..."
Sedíš-li, ulpíš
Kdo postaví se, už nesedí.
Zadky rozložité, držíme se svých židlí jak klíšťata, dokud pod sebou, nezasednutelné, přivandrovalci chodí po ránu a večer, nitrozrádci milují čas oběda a dovolené, seď a nepolevuj, upřednostníš-li potřebu, nevážíš si; ulevíš sobě v hrobě.
„Musíš odrazovat,“ řekl jsem té své, „průjem vyvolávej!“
„Není problém,“ odvětila mi, „ale jsem nestranná.“
Nosím plínky, mohu se však přebalovat, než se kdo rozhoupe, jsem zpátky.
A prý jsou i křesla, říkal mi švára, pokušitel, blázen a střelec, těká odnikud nikam, hubenější, jak každou chvíli stojí.
Ale já nemám proč vstávat, přirůstám ke své sesli a ona ke mně.
Ráno, odpoledne i večer
Občan zjevně exhibicionistický masochista, dlouholetý muž sadistky.
Na každém kousku jeho jenom otrenýrkovaného těla nějaká malinká jizva, od hlavy k patě pokryt roztrhanou pavučinou, sítí nespojitých narudlých čar, hieroglyfická hydra vypadlá z Boschova obrazu.
„Kdo vás sem vpustil?!“ nasadí ostrý tón starosta, ale nevyzní to, na chvostu trochu osičí.
„Moje propustka,“ ukáže návštěvník kuchyňský nůž, dosud skrývaný za zády.
„Co mi chcete?“ rozdrnčí třasořitka i okenní tabulky.
„Přestaňte už!“ prosí úpěnlivě tetovaný, „Za každou vaši lež, abych sám nezapomněl, řízl jsem se do kůže! Taková čárka za pivo. Jenže jsme v polovině volebního období a já už nemám kam psát!“
Buďme ohleduplní!
Je vědecky prokázáno, že každý další člověk, který přijde na svět, zatěžuje naši planetu víc než chemická továrna. To už víme a ohleduplnější z nás se danému faktu přizpůsobili. Nejnovější zjištění renomovaných amerických klimatologických ústavů však došla k zdrcujícímu závěru: svou samotnou existencí lidstvo naši milovanou Zemi otepluje.
Máme páchat hromadné sebevraždy? Ne, to by byl fake, vědci k ničemu takovému nevybízejí. Jen musíme, chceme-li přežít, přestat zrychleně dýchat. Konec sportu, konec tance, konec stresu a rozčilování. Změníme-li jen trochu své zlozvyky, rychle na nový modus operandi dokážeme přejít.
Jistě se ptáte: a co milování?! Třikrát a dost, doporučují kapacity.
Za takovýchto okolností
Vyprávíte-li jednomu o všech pěšinách, cestách, křižovatkách a dálnicích, jež dovedly na okraj propasti, do níž padáte, neočekáváte, že se uprostřed monologu beze slova zvedne a zmizí; zejména když posluchačem nejlepší a jediný přítel, alter ego stejné krve a mysli, vpravdě totožné tělo.
Přesto židle naproti mně prázdná.
Pohleď na smyslu prosté, proroste tě nicota.
„Proč tu porcuješ nábytek?! Čekáš snad, že z něj udělám večeři?“
Žiju se svou mámou už přeci hodně let, abych věděl, že neklepá.
Copak mohu své starostlivé mateři říci, že ne já ji, ale ona žere mě?
Žravá židle.
Na město padá déšť a temnota.
Komentáře
Okomentovat