Utajené
Chlap, který uklízí
Koupelnu jsem vytíral hodinu.
„Proč, matko?“
„Víš moc dobře!“
Třináctý život fuč, ale bránil se.
„Kdy to skončí?“
„Až budeš zase hodný chlapec, Normane. Tvé ledví je přede mnou rozprostřeno jak lněné plátno. Zase jsi pohlédl se žádostivostí!“
Aby ne. V téhle díře je každá čárka můj typ. Natož když sem přijede takový kusanec, ty žárlivá bábo!
„Ano, byla půvabná. Ale to tě ještě neopravňuje.“
A tebe snad ano?!
„Mám pocit, že jsi vzpurný, synu!“
Za tolik zmařených životů bych nejraději zabil, máti, tebe, to si piš!
Kdyby to jen šlo.
Kdybys nebyla už třináct let mrtvá.
Jdu rozsvítit poutač.
Dva přebývají
Do skřípotu lopatek větrného mlýnku cvaká telegraf. Kapka se rozplácne na lysé hlavě.
Bzučí moucha.Čekají.
První prolamuje klouby. Druhý navždy utiší bezdrátový přenos zprávy a přivře oči.
Třetí nasadí stetson. Kap, kap, dál, do údolí klobouku.
Dlouhé kabáty.
Dotěrný hmyz nedá spát. Rychlý pohyb a zachycen do hlavně revolveru.
Vlak houká.
Vedro.
Přivedli jste mi koně?, zeptá se muž s harmonikou.
Ohlédnou se na své tři hnědáky.
Zdá se, usměje se lapač much, že nám jeden chybí.
Zavrtí hlavou.
Dva vám přebývají.
Z jeho zbraně vyšly tři kulky. Dvě zabíjely okamžitě. Ale i ta poslední smrtelná.
Odešel sám.
Když bolí hlava
"Zabili Mary Sue," slyšel z mřížky domácího telefonu.
"Kdo jste?"
"Ty!"
Pot na čele. Z jehel bolesti uvnitř tupý tlak na hranice hlavy. Migrace migrény. Neznám žádnou Mary Sue!
"Pomozte," slyšel později.
Oči. Rty. Prsa. Nohy. Pas. Prsa. Rty. Zapotácel se, co se zas děje?
Bohyně se nekrčí v zaplivaném průchodu.
"Jmenuji se Mary Sue!"
Pot na čele.
Když zmizela (spletli těla?, kdyby každá vzpomínka tak nebolela!), hledal v brlozích i rezidencích. Našel inkoustově zbarvenou krev na skleněné desce stolku, o niž si rozrazila lebku. Nehoda? Vražda? On? Vydá svědectví rozskakující se paměť?
"Zabili Mary Sue," řekl do první mřížky.
Rukavičkář Lee čeká
„Úžasné?“ usmál se trpce nad rozevřenou dlaní, z níž vzlétla jediná moucha. „Kdysi bych býval chytil všechny tři!“
Obrovsky odvážný? Tisíckrát denně si musí opakovat, že není důvod k hrůze.
Nemá nepřátele… naživu. Jen sám sebe; nespí. Příliš zkušený, aby nerozpoznal okamžik zlomu; cítí strach. Nervy vydrancovány. K smrti ospalý čeká na kulku z pistole, která rychlejší než ta jeho.
Šel se sem zašít, aby zjistil, že dezertérem uprostřed bojiště.
Nakoukne zamřížovaným okénkem.
Vykopne dveře, třikrát vystřelí.
Osvobození vesničané popadnou, co po ruce, a běží bojovat… za sebe!
Usmívá se, čeká?, když přijde kulka.
„Konečně se dosyta vyspím,“ pomyslí si.
Utíkáček, útěk
Robin vyjekl a vyskočil ze židle. V okně tříhlavé zvíře: mečí, mňouká, kokrhá!
První a poslední
Když mu v náručí zemřela žena, přepadl ho smutek.
Nebyla to dokonalá družka, to určitě ne, ba ve většinu trablů jeho života měla prsty.
Bezděky si sáhl na jizvu pod hrudí, co ho vždy při úplňku pekelně bolela.
Neposlušná a vzdorovitá, až i šéfa vytočila a on s nimi oběma - v rámci kolektivní viny - vyrazil dveře.
Povila a vychovala dva syny, ale ti po ní tak hašteřiví, až jeden druhého zabil a pak si z lítosti hodil mašli.
Od změny prostředí upejpavá.
Ale byla jediná.
A on je teď úplně sám.
Když mu v náručí zemřela Eva, přepadl ho smutek.
Hořící jako pochodeň
Už se mu nezvedá žaludek, když prošacovává mrtvá těla, ani nekontroluje, zda v některém ještě nedříme život. Jen unaveně hledá, jako krysa šmejdí… Gangy důsledné, oddělení nápojů jsou vyrabována do poslední kapky. Dnešním úlovkem je půllitrová láhev minerálky, nalezená v převrženém kočárku pod promodralým kojencem. Večer si lokne a zbytek nechá klukovi, snad ho to postaví na nohy. Musejí pátrat jinde, město je mrtvé a dokonale dehydrované.
„Mám žízeň, tati,“ prodere se rozpraskanými rty u další vypálené pumpy.
„Co sis to tenkrát přál,“ snaží se odvést pozornost, „když padala ta hvězda?“
„Prázdniny, nekonečné prázdniny.“
Hvězda, která spadla, byla Pelyněk, který otráví třetinu vod...
Cílová páska v nedohlednu
Ministryně vnitra a všech ostatních věcí se obrátila na premiérku.
„Tak už i Ústecký a Moravskoslezský kraj můžeme odepsat. Tamní borce zabilo splynutí uší…“
„Kdo zbývá?“
„Praha a Středočeský kraj, konkrétně Budeč se drží…“
„Jakou máme sekyru v pokladně?“
„Dubnový výpadek zalátují Jihočeši a Brňáci, jako obvykle. Ale chtěli jsme ten pomník věncoviru, co nás dostal k moci.“
„Nebude levný, zvláště když ho chceme od Kaplického…“
„Kterýho ještě musíme vzkřísit, nezapomeň, Ká!“
„Výborně, Nifredil, tím odrovnáme Budeč! Téma Vzkříšení Kaplického!“
„A Prahu?“
„Tu vycukáme na závěr, vejtahy! Nasadím na ně smrtící rurálno, ještě vymyslím. Teď dej něco lehkého, třeba sušenku!“
Od drabblete se důrazně distancuji, neb skutečná pravda je taková, že práci Královen naprosto obdivuji a klaním se jí!
Plná země Vodnářů
Napříč evropským kardiem, dokonce i v Brně, to otěhotnělo. Staré i mladé, prostě bům.
„Dobrá zpráva,“ dí bezdětná ministryně, „což o to, ale proč všechny tak najednou? Podle propočtů směřuje početí do jediného dne! Karanténa trvala dýl…“
„Nechci strašit,“ straší poradkyně, milovnice Johna Wyndhama, „ale jestli v tom nemají prsty ufoni!“
„Zjistili jsme,“ informuje vrchní analytik, „že dámy mají něco společného! Jsou tvořivé…“
„Nepochybně!“
„… a buď samy, nebo přes partnery spojeny s obskurní internetovou komunitou zneuznaných psavců!“
„Všichni jsme zneuznaní savci!“
„Psavců, paní ministryně! Toho jednadvacátého dubna dostali nesplnitelné zadání! Prohru šli vyplakat do náruče…“
„Najměte mi management té sekty!“
Temné odhalení
Ani proroci, natožpak
Ještě mu kapal omastek z brady, když uvedli muže plného vředů.
„Nebývalá drzost, lepráku,“ začne bandursky, „vzkaz od mého bratra Betenáše? Ale ten už je mrtvý, lháři!“
„Já vím,“ odpoví příchozí, „viděl jsem ho v pekle…“
„Začínáš mě bavit,“ praví vypasený domácí a pohladí hlavu otrokyně mezi svýma nohama, „a jakou veselou historku z podsvětí mi posílá hnijící vypravěč?“
„Trpí v plamenech a chce vás varovat!“
„Hahaha, aááh,“ přeruší pupkáčův smích libý vznět, „ehm, výborná rada! Že umím být vděčný, odměním tě za ní smrtí, drzoune!“
„Já už jsem skonal, pane.“
„Jazyk ti vytrhnu, prsty zpřerážím!“
„Abrahám varoval, že neuvěříte…“
Na tržišti světů
„Je libo magii, hůlku nebo plášť?“ láká Honza Puškvorec.
„Čaj o páté, vztahovou novinku, potutelný úsměv, co byste ráčil?“ ptá se úslužně Jasněnka Almarová.
„Elektron, cytoplazmu či hypertrofii?“ narovnává si brýle Vincent von Saint-Scientimus.
„Perník, perník, prodávám perník!“ vyvolává u zaopatřovací sítě záchodové pomoci kalič Vera.
Prodírá se slovy a motivy, černá duše.
„Chtěl bych něco temnějšího,“ obrátí se na ryšavce s liščíma očima.
„Zkuste Káju Rampoucha!“ ukáže drápkem na stánek vzadu.
„Na místě vám můžu zabalit třicet deka genocidy, dvě kila katastrof nebo půl litru šikany!“ vnucuje se Karel.
„Já bych něco… romanticky krvavého…“
„Si to prodávejte sám, chytráku!“
Dokud žije, můžeš narazit
Neurvalec se obořil, trojmo, neb tříhlavý, kde velkorysost, když máte na rozdávání?!
Mám svůj věk, tak jsem se rozhlédl.
Vysportovaný mileniál nejblíž zabořil zdvižené obočí do androidu, zřejmě aby našel návod, čeho se v dané situaci vyvarovat. Dvojice pupků trochu dál příliš ponořena do sebelítostivě cyklické debaty, proč se po pivu tak tloustne, a dáma za mnou si rozčileně u dcery zjišťovala, jak natáčet blížící se trestný čin.
„Pánové, v čem je problém? Dáma snad jasně řekla, že nemá zájem!“
Podcenili mě, neb jsem se nepředstavil; zlomená ruka, přeražený nos a zbabělý útěk.
Obdivně vzhlédla, pane, jak…
„Zázrak staré techniky.“
Malá velká vina
Stojí s hlavou skloněnou před vrbami stařenami, vlasy máčí v soutoku u Vikingských Luk; v zemi svatého Patrika.
„Od věků po věky schraňujeme svěřené, nešťastná dcero, my, němé hrobky mlčenlivější mrtvých zpovědníků!“
„Do hanby haneb uvrhlas nás!“
„Každý smrtelný hřích, pomýlená, láme svět a bortí nebesa! Zví-li někdo, vesmír pohoršen, horším: již nikdo nikdy neodváží se zašeptat své tajemství.“
Když, chce se bránit, vyslyšené více komické než tragické! Smích se mi rozlil do celého těla, do poslední větvičky. A když přišel basista ze země, kde co domorodec, to muzikant…
„Bylo-li svědků tvého pádu?“
„Červíček bezpečný nýmand, ale poblíž nějaký novinář…“
Nechte chybovat maličké
prostou jen vodou! Proč, ach,
nepřizná sobě sama svou vinu?
V koupelně kdosi překročí práh.
provedla? Tolik krve! Zas!
Myje a drhne. Mladík, na líci
ruměnec. Další únik zhas.
najat, by našel Marion.
V jezeru spí. Kmen - ryby, dno - lože!
Skončí tam brzičko i on.
Do hlavy vnikla. Vládkyně
posmrtná. Zaživa věčný stín
Zavilá vina vinna.
Známý hororový příběh se snažím převyprávět stylem jiného mistra temně laděných příběhů, a to Karla Jaromíra Erbena.
Komentáře
Okomentovat