Pohádky pro Viktorku
Nevěš hlavu, není-li v oprátce
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla akta banánového háje.
„Ahoj, Viktorko,“ řekla.
„Ahoj,“ řekla Viktorka, „vy jste kdo?“
„Akta banánového háje!“
„Banány já nelada,“ ušklíbla se holčička.
„My taky nejsme banány,“ odvětila akta, „ale akta o jejich hájích.“
„Tomu nelozumím,“ zamračila se Viktorka.
„My taky ne,“ zamračila se akta. „Proto jsme přišla za tebou. Jsme smutná a bezradná!“
„Nebuďte smutná a bezladná!“ pohladila je Viktorka, „Když něčemu nelozumím, hlavu si s tím nedělám! Nesnáším vysvětlování.“
„To je výborná rada! Nebudeme si se svou existencí dělat hlavu! Děkujeme ti, kamarádko!“
A tak se Viktorka a akta banánového háje spřátelily.
Darované šále na barvu nekoukej!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Duben, ještě tam budem.
"Ahoj, Dubne, ještě tam buďme," pozdravila holčička. "Co ty tady?"
"Ahoj, Viktorko," pozdravil Duben, ještě tam budem, "nesu jaro."
"To je doblý nápad," řekla Viktorka, "já mám jalo láda! Do lednice se vlací nanuky!"
"Já taky," řekl Duben, ještě tam budem, "ale musím se prát se zimou. Drží se mě jak klíště a dýchá mi studeně za krk!"
"Já mám na klk lůžovou šálu, jestli chceš, tak ti ji půjčím."
"A nebudeš ji sama potřebovat?"
"Lůžovou nemám láda!"
A tak se Viktorka a Duben, ještě tam budem skamarádily.
Jsi-li příšera, aspoň nestraš!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zdivočelý Mullet.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Ahoj, divnosti," pozdravila holčička, "ty jsi stlašidlo?"
"Ne! Jenom nevolej tátu, aby mě kopl do zadku!"
"Tak co seš?"
"Zdivočelý Mullet! Normálně jsem vepředu přerostlý skin a vzadu hipík, ale jak jsem zdivočel, je všechno jinak!"
"Já ti nelozumím. Vypadáš pšíšelně."
"A proto jsem smutný. Nikomu se nelíbím."
"A nechceš učesat? Tšeba to pomůže."
Viktorka Zdivočelého Mulleta učesala, ale nepomohlo to.
"Pomohlo to?" zeptal se Zdivočelý Mullet.
"Nepomohlo," odpověděla Viktorka, "ale dobše se češeš, protože nekňouláš. Budu tvou kadežnicí!"
A tak se Viktorka a Zdivočelý Mullet skamarádily.
Když zhurta, tak jedině já!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Jasně znějící rozkaz.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, nevítaná návštěvo," pozdravila holčička, "kdo jsi?"
"Jasně znějící rozkaz," nenechal se rozhodit Jasně znějící, "a ty to moc dobře víš!"
"Jsem nějaká lozespalá a špatně lozumím," nedala se Viktorka, "kdože, cože?"
"Nebudu se představovat dvakrát!" zvýšil hlas Jasně.
"My nebudeme kamaládi," pochopila holčička, "já jsem plincezna, tatínek to žíká!"
"Mě nikdo nemá rád..." vzlykl nečekaně nezněle dosud znějící.
"Počkej," pohladila ho princezna, "když mi nebudeš lézt do uší, ale budeš vycházet z pusy, můžeme to zkusit."
A tak se Viktorka a Jasně znějící rozkaz skamarádily.
Nebrblej na jméno, když můžeš dostat jiný
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Soumrak soumarů.
"Hlom do Blestu," napodobila holčička kapitána Haddocka, "jestli ty nejsi stlašidlo, tak já jsem plažská plažma! To je stšíblná lyba, víš, z japonských pohádek!"
"Kéž bych byl strašidlo," vzdychl host, "ale to by ses mě bála. Jsem tmavý, hodně pracovitý a pořád cestuji. Kdo jsem, to nevím."
"Ty neznáš svoje jméno? A co když zabloudíš?"
"Znám. Soumrak soumarů. Líbí se ti?"
"Nelíbí. Z mlaků plší a to dluhý slovo vůbec neznám. Budu ti žíkat Malek."
"A kdo je Malek?"
"Můj nový kamalád."
A tak se Viktorka a Soumrak soumarů spřátelily.
Nekaboň se, princezno, na princeznu!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji bylo Jako Vejce Vejci.
"Ahoj, Viktorko," pozdravilo.
"Ahoj," řekla holčička stísněně, "ty seš já?"
"Když si mě natočíš," vysvětloval host, "jsem okno, palanda nebo knihovna. Jen když se mi díváš z očí do očí, jsem ty."
"Já chci být jedna!" rozhodla Viktorka.
"Ale beze mě nevidíš, jak jsi hezká!"
"Já to vím, žíká to táta! Ale nesmím to o sobě žíkat sama, abych nebyla pyšná. Když není táta doma, tak to občas zašeptám."
"Můžeš to šeptat mě do ucha!"
"Ale ne aby ses na mě mlačilo!"
A tak se Viktorka a zrcadlo skamarádily.
Chceš-li vavřín, aspoň zvedni hlavu!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Jednodenní Hrdina.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, ty," pozdravila holčička, "co umíš?"
"Právě že nic," sklesle řekl host.
"Ani kleslit?"
"Jen čmáranice."
"A létající kobelec máš?"
"Ani náhodou."
"Doblé sldce taky ne?"
"Spíš mrzuté."
"Takže jsi lakomý!"
"To snad ani ne."
"Vidíš! Můžeš se se mnou o něco lozdělit!"
"Já nic nemám!"
"Ty seš blambolák. A pohádky neumíš?"
"Jenom tu, tu... Vlastně žádnou."
"Tak mě můžeš česat! Ale jemně, jako táta, odbolník!"
"A proč bych to dělal?"
"Chceš snad být hldina, ne? Nějak začít musíš!"
A tak se Viktorka a Jednodenní Hrdina spřátelili.
Vodnář nepochopí raka
A tak se Viktorka s nikým skamarádila.
"Ne, plincezna!"
"Asi myslíš kompletář! Ty jsi poděs, holka!"
"Já se vždycky modlím s někým! A děti, když se modlí kompostáž, tak jsou taky spolu!"
"Je to blízko."
"To jako modlí?"
"Se mnou se dobře medituje!"
"S tebou bude asi pěkná nuda, když neumíš ani pozdlavit!"
"Nikdo," pípl host.
"Je tu někdo?" zeptala se holčička.
"Ahoj, Viktorko," nepozdravil.
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl nikdo.
"To je divná pohádka, táto!"
"Víš, Viktorko, když máš nějakou koncepci, je dobré ji občas oživit anti-koncepcí!"
"A k čemu je to doblý?!"
"Třeba... pro veverku!"
Neztrácej naději, dokud neoslovíš každého!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly staré mistryně.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, babičky," pozdravila holčička, "co vy tady?"
"Já jsem Šeherezáda," odpověděla první, "umím vyprávět příběhy! Dlouhé, poučné a bez obrázků, tak dnes nikoho nezajímají!"
"A pohádky taky?"
"Taky!"
"Belu! A co ty?"
"Já jsem Pýthia! Věštím, ale vidím to dost bledě a nadto mluvím v hádankách... Mě už vůbec nikdo neposlouchá!"
"A znáš stalá slovíčka? Tšeba taškáž, mošna nebo palankýn?"
"Jémináčku, spousty spoust!"
"Táta žíká, že s každým se mi otevžou v hlavě dvížka!"
"Otevřu ti jich třeba kopu!"
A tak se Viktorka a staré mistryně skamarádily.
I kamarádství má své meze!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Čekatel Optimista.
"Ahoj, zářná královno," zvolal, "nechceš mě jmenovat svým komořím?"
"Nejsem klálovna," zarazila se Viktorka, "to je máma. Já jsem plincezna!"
"A ctěná paní maminka je kde?" dál šveholil host.
"Aha, tys nepšišel za mnou," rychle se zorientovala holčička, jak jen děti umí, "ale za někým, kdo má lád pochlebování! Táta na na tebe nemá čas!"
"Stačí mi jenom malilinká chvilička!"
"Jako tatínkův komoží ti žíkám, že možná když mi budeš sloužit..."
"Ó jistěže, vidím to nadmíru růžově!"
"Já jsem ale diktátolka, pane."
A tak se Viktorka a Čekatel Optimista neskamarádili.
Kdo nevypráví, jako by nežil
Táto, to byl výlet, úplná túla! Nejdžív jsme se s létajícím kobelcem podívali na sevelní pól, tam ti byla zima, bll!, pak do Afliky, stlašný vedlo, uf, ale viděla jsem pylamidu, jak si na ni sedl Bobík! A tu můj kamalád povídá, kam to bude, madam?, to myslel mě!, a já, na Měsíc, jako Tintin! Pžedstav si, nenašli jsme žádné stopy, jen nějakou vlajku s hvězdičkami, tam není co jiného kleslit, plostě nuda! A to už se mi stýskalo, zatvážila jsem se pšísně a velím:
"Foflem domů, už se těším, jak se bude tatínek tvážit, až mu to budu vyplávět!"
Šach mat patové situaci
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Patová situace.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Patová situace," pozdravila holčička, "vypadáš ustalaně. Ploč?"
"Lidé rádi vyhrávají, a proto se mě bojí!"
"Já stlašně nesnáším plohlávání! Nebudeme kamaládky!"
"Se mnou úplně neprohraješ... Představ si bílého nanuka vlevo, hnědého vpravo, jak si jeden vezmeš, druhý zmizí!"
"Vzala bych si bílého!"
"A kdyby oba bílé?"
"Zavolala bych tátu!"
"Ani ten by neuměl pomoci..."
"Počkej, můžeme to vyzkoušet?"
Patová situace vykouzlí dva nanuky, Viktorka jde bez rozmýšlení pro jeden z nich. Druhý zmizí.
"Lepší jeden nanuk než žádný!"
A tak se Viktorka a Patová situace skamarádily.
Když chceš zaujmout, nechoď s dřívím do lesa
Jednom se Viktorka probudila a v pokoji byl Brepta.
"Hojvik," pozdravil.
"Ahoj, Blepto," pozdravila Viktorka. "Nehlaj si na Jáchyma a mluv zžetelně! Co tě sem pšivádí?"
"Jsi prý hodně přátelská! Už tu za tebou byly banánoháje, dubenbudem, zdimu´et, jasněroz, sousoumaři, jakovejvej, jednohrd, antiprove, stamisky, čekaop a pasi a..."
"Pomaleji, Blepto," přerušila jej holčička, "život není závod!"
"A skoro s každým ses skamarádila! Já jsem bezvakuk, všechno´mím, jesmnou srandypec..."
"Blepto, Blepto, víš, v čem je ploblém? Že u nás doma je mluvení už tak dost! Vždyť já musím kšičet, abych se dostala ke slovu!"
A tak se Viktorka a Brepta neskamarádily.
Nezávoď s fantazií, kdyžs poddaným
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zázrak Moderní Techniky.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Zázlaku," pozdravila holčička, "jsem zvědavá, čím mě oslníš!"
"Neboj se," pravil sebevědomě host, "já totiž imituji létání! Se mnou se můžeš podívat na pyramidy, Kilimandžáro, Čínskou zeď nebo Niagarské vodopády, a když si připlatíš, i na Měsíc tě dopravím!"
"Za pšíplatek?" zvedne obočí Viktorka, "Můj kamalád létající kobelec mě vozí zadalmo!"
"Určitě nemá," zarazí se Zázrak, "tak vysoké HD rozlišení!"
"Nevím, my nelozlišujeme, ale díváme se! A on není oplavdový, víš?"
"Tak vidíš!"
"Ty taky ne."
A tak se Viktorka a Zázrak Moderní Techniky neskamarádily.
Omotaný tatínek
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla tma.
"Ahoj, tatínku," pozdravila holčička v ložnici rodičů, "u postýlky je čelná můla!"
"Ahoj, Viktorko," pozdravil tatínek, "lehni si ke mně a ještě budeme spát..."
"To známe," pravila maminka a šla si lehnout na matraci do obýváku.
"Tatínku, až budeš zas malý..."
"Toho už se nedožiju!"
"A ploč? Vždyť se mnou je jak v nebi, kam bys pospíchal!"
"Je, miláčku, ale já už jsem starý dědek!"
"Máma žíká, že nejsi!"
"Protože je stejně stará! Ale je hrozně mladá!"
"Tak vidíš! Až budeš zase malý..."
"Tak co?!"
"Budu ti lozkazovat!"
"Žádná změna, holčičko!"
Pojmenuj a přijmi
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Sebranka.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Seblanko," pozdravila holčička, "vypadáš jako šiška!"
"Taky jsem šiška," vzdychla návštěva, "nějaký kluk mě sebral v lese a pak pohodil na chodníku. Od té doby jsem Sebranka."
"Já jsem požád Viktolka!"
"Jenže já se tady na boku lesknu, tak mě vždycky někdo sebere, obhlídne a zase zahodí!"
"A ploč si tě nenechá?"
"Protože jsem jenom šiška!"
"Mně se šišky líbí! A navíc žlutě svítíš!"
"A nechtěla by sis mě nechat?"
"Ale byla bys Nechanka!"
"S novým jménem začnu nový život!"
A tak se Viktorka a Nechanka skamarádily.
Když nepořídíš u knížete, jdi za králem
Milý Ježíšku!
K Tvým narozeninám bych si přála koně, na kterém bych mohla jezdit, ale staral by se o něj někdo jiný, a taky fialový vrtulník, nekonečné lentilky a ještě létající koberec. Rozum mi: když jsem si to přála k svátku nebo narozeninám, nedostala jsem to, že to prý nejde sehnat. To chápu, ale Ty jsi Ježíšek, takže to určitě zvládneš.
Jinak mám dobré srdce a jsem štědrá, umím se rozdělit o bonbóny. Modlím se večer a ráno zapomínám, ale když mi to seženeš, už nebudu. Abys měl taky motivaci!
Viktorka
Dopis píše starší sestra, já ještě neumím psát, víš?
V nouzi poznáš vrstevníka
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji bylo Právo Být Zapomenut.
"Ahoj, Viktorko," pozdravilo.
"Ahoj, Plávo Být Zapomenut," pozdravila holčička, "co ty tady? Já lozhodně nechci být někde zapomenuta!"
"Tak to si budeme rozumět," pravil host, "já taky ne! Ale všichni na mě zapomínají!"
"Já když zapomenu na hžišti čepičku, máma se zlobí!"
"A co teprve ta čepička!"
"Ta se taky zlobí?"
"Baže! Je z ní ztracenka! Leží někde v blátě a pláče."
"Jako ty?"
"Jako já."
"Ale vždyť jsi velký."
"Jsem spíš mládě, jako ty, proto mě nikdo nebere vážně."
A tak se Viktorka a Právo Být Zapomenut skamarádily.
Ujmi se sirotka i vdovy!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Motýlí křídla.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Motýlí kžídla," pozdravila holčička, "kde máte spojovník?"
"My jsme sirotci," odpověděli hosté smutně.
"Táta žíkal, že o silotky a vdovy se máme stalat! Někde to četl."
"Jé, to by bylo milé! Ale jak koukáme, je vás tu hodně..."
"Z toho si nedělejte hlavu, moc místa nezabelete!"
"A bojíme se, abychom nebyli jenom trpěni. Chceme být užiteční!"
"Vždyť jste barevná!"
"A to rodiče ocení?"
"Nevím. Musíme něco vymyslet. Už to mám! Mohla byste být záložky, ty táta požád hledá!"
A tak se Viktorka a Motýlí křídla skamarádily.
Nechoď se sovou do Athén!
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl lanýž.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, kamínku," pozdravila holčička, "lychle se schovej, než tě tatínek vyhodí!"
"Nejsem kamínek," odvětil host dotčeně, "ale houba, lanýž, lovec ženichů!"
"Nelozumím. Ktelý z nich?"
"Houba, která se jmenuje lanýž a loví ženichy."
"Já mám na svatbu ještě čas, žíkal táta."
"To vidím! A sestry nemáš?"
"Dvě, ale mají hlozně pláce!"
"A s čímpak?"
"Se mnou."
"A manžela by nechtěly?"
"To nevím. Manžely vybílá táta, ale Bebe žíkala, že si stejně vybele sama!"
"A nepotřebovala by poradit?"
"Ta umí latinsky, houbo!"
A tak se Viktorka a lanýž neskamarádily.
Kdo dává i z mála, dvakrát dává
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Mrtvá Schránka.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravila.
"Ahoj, Mltvá Schlánko," pozdravila holčička, "Jak to, že žiješ?"
"Právě že už skoro ne," pípla sklesle návštěva, "jsem dočista zbytečná! Patřím jedné starší paní u vás v domě, pravidelně mě odemyká, ale ve mě nikdy nic není!"
"Ani letáky?"
"Nalepila tam nešťastnice nějakou samolepku, že je nechce!"
"A nikdo jí nepíše?"
"Představ si to, vůbec nikdo, a já z toho hynu!"
"Napíšu dopis a zachláním tě! Umím jen V a E a tlochu A, ale to nevadí!"
"Určitě ne!"
A tak se Viktorka a Mrtvá Schránka skamarádily.
Neostři meč katovi
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Síla Vpozadí.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, siláku," pozdravila holčička, "co ty tady?"
"Jdu ti nabídnout své služby!"
"A copak umíš?"
"Umím vést ostatní k tomu, aby konali mou vůli, ačkoli se mysli, že konají svou!"
"Vůbec nelozumím..."
"Prostě když si mě najmeš, budou ti všichni zobat z ruky."
"Jako ptáčkové? Já jim lohlíky házím, nechci, aby mě klovli!"
"Ne, nemyslím ptáčky, ale lidi! Rodiče, sourozence a tak. S mou pomocí tě budou poslouchat, aniž bys jim museli rozkazovat!"
"To dělají stejně. Asi tě nepotžebuju."
A tak se Viktorka a Síla Vpozadí neskamarádily.
Kdo se kaje, nechť vkane
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Patent Narozum.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Patente," pozdravila holčička.
"Říkej mi raději Narozume," pravil sklesle host, "křestní jméno mi dala sudička Emoce, aby mě zesměšnila!"
"Štěstí se musíš taky vyhýbat! Tys tomu Vaňkovi ale zavažil!"
"Právě. Býval jsem hodně pyšný a teď pykám... Čím jsem byl pyšnější, tím větší hlupáci se mě dovolávali!"
"Táta nechce, abych byla pyšná! Nesmím žíkat, že jsem klásná. Jenom když není doma. Ale můžu být hldá!"
"A chytrá být nesmíš?"
"Ale ne jak ládio. Plý mám hlavně poslouchat čtení."
A tak se Viktorka a Patent Narozum skamarádily.
Podmíněné přátelství
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Půst.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Tak to pll!" nepozdravila holčička, "Co tu děláš? Vždyť jsi teď skončil!"
"Já nejsem předvelikonoční," uklidňoval host, "já jsem páteční!"
"Ahoj, Půste! Je stšeda!"
"Jdu jen tak náhodou okolo..."
"Tak to jo, to belu. Kolik máš kamaládů?"
"Moc ne. Kdekdo se mě dovolává, ale skutek utek."
"My v pátek nejíme maso. A pšed Velikonocemi musíme vydlžet s tatínkem, co hubne! Jezdí na lotopedu!"
"Lepší než nic, ale pravý půst by měl být odepření bez užitku, pro větší..."
"Půste! Chceš být kamalád?"
"Chci!"
"Tak si každý zůstaneme svůj, jo?"
Rekviem za hosty bloudící
Času aprílového se Viktorie Helena z Bubenče, po matce Flavia Valeria Constantina, císaře římského, též Velikého zvaného, jenž ku prospěchu všeho lidu křesťanského Edikt milánský vydal a První nicejský koncil svolal, rodičce to právem nobilissima femina titulované a jako svatá Helena Augusta Konstantinopolská uctívané, neb Kristův kříž a hřeby ve Svaté zemi našla, kterýžto nehynoucí čin sto byl i neopatrné příklony k ariánství bludnému zahladiti, křtěná, po prapředku dědy z mateřské strany, neznámém to vojáku napoleonském, povahy bojovné, po bábě z linie mužské generacemi zředěnou modrou krev polských kmenů nesoucí, probudivši, seznala, že v jizbě své rozsahem nepatrné samotinká sama.
Špína cti netratí
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly Cizí Boty.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, Cizí Boty," pozdravila holčička, "komu jste se ztlatily?"
"My se neztratily," řekli hosté, "ale byly odloženy."
"Jste lozbité?"
"Vůbec ne! Šlapeme jedna radost!"
"I do kopce?"
"Úplně všude! Jen jsme trochu špinavé..."
"Já ušpiním všechny boty! Když už se to nedá vydlžet, máma je umyje."
"Kdyby nás někdo umyl, jsme jako nové! Ale maminka se bude ptát..."
"Sama vás mýt nebudu, špindílové! Žeknu tatínkovi, požád něco sbílá! Plý i věci si zaslouží tlochu úcty, že je někdo vylobil."
A tak se Viktorka a Cizí Boty skamarádily.
Kdo brzo chodí, sám sobě škodí
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly Řetězy Svobody.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, Žetězy," pozdravila holčička, "Ztlatily jste se čeltovi?"
"My nepatříme čertovi," pravily hrdě návštěvnice, "ale svobodě!"
"A to je kdo?"
"Možnost volit si, co je správné!"
"Tžeba nanuka?"
"I nanuka, když hezky papáš."
"Ale když je někdo svázaný, tak to není hezký!"
"Ale my svazujeme nectnosti, zlozvyky a..."
"A fantazii taky?"
"Ano, kdyby odváděla od dobrého..."
"Táta mi požád čte, abych měla velkou fantazii. Co největší!"
"Ty jsi ještě malá, tak..."
"Víš co? Skamaládíme se, až teda budu velká!"
A tak se Viktorka a Řetězy Svobody neskamarádily.
Najdi si svůj talent
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Řasa.
"Ahoj, Viktorko," pípla.
"Ahoj, Žaso," odpověděla holčička, "ještěže jsi úplně maličká!"
"To snad ještě nikdo nikdy neocenil!" pookřála příchozí, "A proč?"
"Plotože mě poslední dobou požád někdo navštěvuje a já se láda kamaládím!"
"A? To vadí?"
"Tatínek se tlochu zlobí, že se chovám, jako bych žila na zámku! Pšitom jsem plincezna!"
"To je vidět na první pohled! Takové velké oči! Já moc místa nezaberu..."
"To se ví! A jsi chytlá, to se hned pozná. A umíš něco?"
"Jsem tak krátká, že se ani nezakroutím!"
A tak se Viktorka a Řasa skamarádily.
Kdo se směje, slunce nese na ramenou
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Cíťa.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Cíťo," pozdravila holčičko, "ploč blečíš?"
"Já jsem strašně citlivý, víš. A vidím, že už tu máš spoustu kamarádů. Budu maximálně další v porrzadí. Nikdo mě nemá rád!"
"Hlom do Blestu a tži sta tži tisíce stžílen! Kluci pšece nepláčou!"
"Bé, bů, breky brek..."
"Tys ještě pšidal!"
"Ty se vysmíváš vadě mé rrzeči!"
"Jaké vadě?"
"Neumím rrz!"
"Já jo! Tžeba žežicha!"
"Bé, bů..."
"Ty jsi divný kluk, Cíťo. Když já blečím, tak něco chci! Ale ty požád blečíš, že něco nechceš..."
A tak se Viktorka a Cíťa neskamarádili.
Cesty do hlubin velkého jazyka
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji nikdo, krom čtyř pochrupujících sourozenců a hromady kamarádů pod postýlkou. Otřením tvářičky o tátův nos vybrala ranní obsluhu.
"Ale, Viktorko, je hluboké ráno!"
"Vstávat a cvičit!" odpověděla, "Já mám hlad."
"Dáš si..."
"Kuličky s mlíkem a panáka!"
"Džusu nebo kofoly?"
"Kofoly!"
Sobě nalil dvojitýho, co dvojitýho, stakana.
"Ještě do druhý nohy?"
"Ještě, táto!"
Pomalounku se probíral.
"A do třetí?"
"Do tžetí!"
"Píše co?"
"Píše, ale už jsem napitá! Ty si dáš do čtvltý nohy?"
"Ne, holčičko, tenhle už bude zase do první! Člověk nemá čtyři nohy, víš."
Viktorka a tatínek se kamarádili odnepaměti.
Jsi-li podezřelý, nenastavuj řiť
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Kolektivní Hluchota.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Hluchoto," pozdravila holčička, "Co ty tady?"
"Špatně slyšíme," odpověděla návštěvnice, "vyháníš nás, nebo vítáš?"
"Ani jedno z toho!" zakřičela Viktorka. "Chci vědět, kdo vlastně jsi?"
"Je nás víc, my jsme kolektiv!"
"Jémináčku, to se bude táta mlačit! Už je nás tu tlochu dost, víte! A copak umíte?"
"Neslyšet prosby, vyhnout se práci, neznat se ke společným úkolům! A dobře kritizujeme! V tom jsme mistři!"
"Moc se mi nelíbíte! Jste štědží? Máte doblá sldce?
"Cože? Co říkáš? Vůbec neslyšíme!"
A tak se Viktorka a Kolektivní Hluchota neskamarádily.
Vítej, chudý v duchu
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Dům Se Zatmělým Rozumem.
"Ahoj, Zdislavo," pozdravil.
"Ahoj, Dome," pozdravila holčička. "Nejsi tlochu popleta? Jmenuji se Viktolka!"
"Ahoj, Viktolko," opravil se host.
"Viktolllka!"
"Ahoj, Viktorko!"
"Ploč se tvážíš, jako bys neuměl do pěti počítat?"
"Neumím..."
"To je jednoduché: jedna, dva, tži, pět!"
"A jsem malý a neužitečný!"
"Kdybys byl velký, tak nemůžeš pšijít na návštěvu! Plo mé figulky jsi akolát!"
"Opravdu? Budeš si se mnou hrát?"
"Jasně! A budu ti číst, abys byl chytlý! Já už umím A a E a V!
A tak se Viktorka a Dům Se Zatmělým Rozumem skamarádily.
Žraločí princezna kontra sto slov
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly dvě princezny s pejskem a kočičkou přivázanými na provázku.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, plincezny," pozdravila holčička.
Kočička a pejsek jedli a pili, Viktorka jim dala misky.
Najednou přišel nějaký táta a máma a řekli:
"To jsou naše princezny!"
A pak už šli rodiče se svými princeznami domů a Viktorka si zase lehla.
Vrátila se kočička a usměvavým hlasem řekla:
"Pojď k nám, u nás se ti bude líp spát!"
Jenže Viktorka už spala.
Už nic.
Fakt nic?
Fakt už nic nežíkám.
A tak se Viktorka a princezny a psaní stoslůvek zatím neskamarádily.
Nelez do hrnce, když chutnáš
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zaháknutý Prasák Oháknutý Vepř.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Plasátko," pozdravila holčička, "ty jsi pěkně oblečené!"
"Já si na kůl," zapýřil se host, "hadry potrpím!"
"Taky mám láda hezké šatičky, ale jsem holčička! Tátovi je jedno, co má na sobě..."
"Šak jo, ould skůl, kámo."
"Blzdi, hoste, ještě nejsme kamaládi!"
"Mě si každej oblíbí, se neboj."
"A co ten tvůj pšeškltnutý stín?"
"Toho se nevšímej, ten přijde na scénu, až se tu trochu zabydlím."
"Víš, co nám dávají včely?"
"Med, hany!"
"A plasátka?"
"Hmm..."
"Masíčko!"
A tak se Viktorka a Oháknutý Vepř neskamarádili.
Dokud nebudete jako, tak marní
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl tatínek.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, táto," pozdravila dceruška, "ploč jsi smutný?"
"Nejsem smutný," pravil domácí, "jen dojatý."
"Dojatý?"
"Jako smutný, ale trochu šťastně."
"Zase nové slovíčko?"
"Pamatuješ, co je pražma?"
"Stšíblná lyba!"
"A palankýn?"
"Taková nosítka!"
"A pinie?"
"Stlom jako bolovice!"
"A milíř?"
"Kopeček, z něhož se kouží!"
"Mošna?"
"Chudá kabelka."
"Vidíš! Dojetí je setkávat se s tak chytrou holčičkou, jako jsi ty!"
"A babička není chytlá?"
"Je! Máma a sestry také! Ale já až s tebou tak maličký, abych to poprvé viděl tak jasně!"
"Ty slzy... to je zase to dojetí?"
Komentáře
Okomentovat