Pět pokladů
Co bylo, nebude
"Je to jen zkušební téma," praví Taura, "takže v klidu."
"Já jsem trochu nervózní!" Filcin na to.
"Nehádejte se, předci," utíná v zárodku Thea, "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se!"
"Dalas mu za pravdu, šprtko," cedí Sikar.
"Dala mi za pravdu!" vítězoslavně otec. "Ach jo. Když se řekne kachny, vybavím si Peckinpahovy Strašáky a Hitchcockovy Ptáky! Víc nic."
"Uáá," Viktorčina troška do mlýna.
"Kde jsou sluchátka na ticho?!" rozhořčeně Apolo.
"Vždyť nemůže mít hlad!" matka, vyčerpaně.
"Raďte, rodino!" patriarcha patriarchálně.
"Všechny je zabij a pak jim zamávej!" radí Sikar.
"Kachny jsou i neověřené..."
"Moment," utne Linkva, "nebudou kachničky, chápete to?!"
Už je to tady!
"Už je to tady," praví otec zachmuřeně, "svolávám rodinnou poradu!"
"Mě vynech," houkne nejstarší dcera Linkva, "učím se větněsémantickou povahu komplementu verbálního."
"A víte, že Hitler prý miloval párky?" zahlásí od monitoru nejmladší syn Apolo.
"To dost mění celkové paradigma vesmíru..." Thea na to, "našeho!"
"Můžete to trochu ztišit," sykne Taura. "Kojím!"
"Pšt, děti," burácí Filcin. "Vegetariánství je zlo tak jako tak! Kde je Sikar?!"
"Co máš za problém, fotřisko?" volá z koupelny starší syn.
"Zázrak tvoření..."
"Zázrak zrození, tatínku!" opravuje Thea. "To by zrovna pro tebe nemusel být problém, ne?"
"Uáá," Viktorčin příspěvek.
"A ven, všichni!" srší blesky matka.
Téma:
DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození
Pro dobrotu na žebrotu
Klika cvakne, dveře letí...
"Tak co, už to vyvěsili?" vbíhá do obýváku Filcin.
"Nešlapej mi tu v botech!" hučí Taura.
"Táto, teď nemůžu, fakt nemám čas!" odkloní od jednoho ucha sluchátko Linkva. "Účastním se jedné videokonference k splynutí diftongických řad v nové horní němčině..."
"Já spím," převrátí se na druhý bok matka, "po mně nic nechtěj! A běž se zout!"
"Já se z vás zblázním," rve se za nejsoucí vlasy Filcin, "kde jsou ostatní moji zplozenci?!"
"Já jsem na záchodě," křičí poslušně Apolo.
"Pouštíme ptáčka," křičí ze zavřeného pokoje Thea.
"Uáá," křičí Viktorka.
"Neruš moje kruhy!" křičí Sikar.
"Ty drzoune!"
Téma:
DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy
Matka a zbraně
"Vzhledem k tomu," pravila Linkva, "že každá změna je k horšímu, soudím, že nejcivilizovanější byla prvobytně pospolná společnost."
"Když už, tak ráj," řekla Thea, "před utrhnutím jablka."
"Zbraně, konečně něco, o čem můžu psát!" zavýskl Apolo.
"Čím civilizovanější, tím smrtelnější," zasnil se Sikar, "napíšu o atomovce!"
"Možná," Filcin v koncích, "to uchopujeme nějak moc... doslovně?"
"Není důležité zvítězit," pronesla do ticha Linkva, "ale interpretovat."
"Uáá," rozčísla debatu Viktorka.
"Nemůžete rokovat jinde?!" přiběhla rozčileně Taura, "Nevidíte, že tu spí malá?"
Naštvaná, civilizovaná, unavená a moderní.
Všichni se jí zalekli.
"Já vám na nějaké zbraně kašlu," hartusila, "stačí mi ruka a vařečka!"
Odpověď za dveřmi
"Vlastně mně přijde fascinující," praví Filcin unaveně, "jak dokážou dát každý den nejhorší téma na světě."
"To je, fotřisko, logicky sporné," zamumlá Sikar tak, aby nebylo bráno jako drzost. Je přeci jen čerstvě po zpovědi.
"Mák není fér," podpoří naopak Thea, "není to biblická rostlina!"
"Ale makovice je taky hlava, ne?" rozhání mraky Apolo. "Ta se dá třeba useknout!"
"A máš to, sestřičko," vzhlédne od slovníku Linkva, "makovice Jan Křtitele na stříbrném tácu pro Salome!"
Viktorka ani nedutá.
Román je román a ona se vyvíjí.
Ani Taura netiší a nesrší blesky.
Nejsou doma.
Shánějí mák na makové placky.
Chystají překvapení.
Před soudním tribunálem
"Můžete mi vysvětlit," vklopýtal do obýváku v jedné botě Filcin, "proč zrovna dneska, kdy jsem pryč, vyjde téma už v šest?!"
Děti u stolu mlčely.
Taura se i s přisátou Viktorkou zvedla.
"Myslím, že si s tebou chtějí vážně promluvit. Půjdu raději pryč."
Zkoprněle usedl.
Linkva mu zašermovala před nosem Bachtinovým Románem jako dialog.
"Kde je náš vývoj?"
"Jsme teprve na začátku," hlesl.
"Proč se jmenuju tak pitomě?" vyjel starší syn.
"Když přeložíš svý jméno, je to Sikar..."
"Proč z Viktorky děláš ubulenku?" přiložila polínko Thea.
"Minule už spala... Dneska dudlá."
"Mám spoustu komentářů, tati," usmál se Apolo. "Koupils maršmelouny?"
Ukažme si na něj!
"Nemají tam chybu?" zeptá se Sikar u večeře.
"Já myslím, že v tom je právě ten vtip!" radostně Linkva. "Zvlášť je to předložka se zájmenem, dohromady příslovce a teď to dejte takhle dohromady, ha, ha!"
"Já se nesměju," pochmurně Thea.
"Já tomu nerozumím," ještě pochmurněji Apolo.
Viktorka se usměje.
"Ty se krásně směješ, holčičko moje," zjihle Taura.
"Dva dny před tím, než ho zabil, se ho bál. Potom už ne. Správně?" nedá se Sikar.
"Musíme se u každého jídla bavit o tématech?" méně zjihle Taura.
"Souhlasím s maminkou!" vyhrkne Filcin.
Všichni k němu překvapeně vzhlédnou.
Potí se, otec.
Něco zvoral.
Tanec na palubě
Taura se rozesměje.
"Já vám to ukážu!"
Vstane, rozkročí se, zvedne ruce, vyšroubovává žárovku, předpaží, roluje svetr, pak zatáhne záclonu přes své poprsí...
"Grhm!" zavrtí se dotčeně Viktorka.
"Co to je?" vytřeští oči Apolo.
"Asi že máš tančit, když padá letadlo!" houkne Sikar.
"Univerzální posunková řeč," upřesňuje Linkva.
"Buď to máma ukazuje špatně," ušklíbne se Filcin, "nebo tak moc univerzální není."
"Náhodou to předvádí přesně," dává na odiv svou prolítanost světem Thea, "úplně stejně nesrozumitelně jako letušky!"
"Trhněte si!" nenechá se rozhodit matka, "sundavám plovací vestu, nandavám plovací vestu, nafukuju plovací vestu... Jejda, teče mi mlíko!"
"Uáá," ozve se příčina.
Osamělý tým
"To je téma jako stvořené pro nás," řekl Filcin, "co říkáte, můj týme?"
"Kolektivní autorství je passé," neodpověděla mu Linkva, "od časů Descarta se subjekt pociťuje poměrně individualisticky."
"Mě vynech," neodsekl Sikar, "mlátí mnou sebevydělující se puberta!"
"Jestli je něco napsáno mnoha autory," nepravila Thea, "pak je to Bible!"
"Já radši dávám góly, než přihrávám," neupřesnil svou pozici k týmové hře Apolo.
"Uáá," nevrátila se ke své trošce do mlýna Viktorka.
"O víkendu si musíš poradit sám," pravila Taura, "vezmu děti za tetičkou do Olomouce. Navařila jsem ti, tak neumřeš hlady. Odpočiň si!"
Pravila o pár vteřin dříve, než osaměl.
Viktorka spí
"Není o tom pohádka," zeptá se Apolo, "jak dědeček měnil, až vyměnil?"
"Možná bych to moh´ otočit," sní před snídaní Sikar, "vyjde si s mrtvou žížalou a vrátí se s pytlem peněz..."
"Což mu jistě," ohradí se Thea, "nezaloží žádný poklad v nebi!"
"Pronominální numerale kolik, neřku-li za kolik je nejen v náboženství, ale i ve filosofii zcela zapovězeno!" doplní Linkva.
"Kolik párků si kdo dá?" křičí z kuchyně Taura.
"Já čtyři," hlásí Filcin, "za kolik se ptá buď nový zaměstnavatel, nebo... vlastně pak už nikdo."
"A co z toho udělat kolík?" navrhne Linkva.
"To si moc nepomůžeme," mračně otec.
Matoucí vzkazy
V předsíni šrumec, vrznutí dveří od záchodu.
"Táta se vrací z karet," pravila ponuře Linkva.
"Já spím," vytrhla se Thea z modlitby.
"Já taky," vypnul péespéčko Sikar.
Apolo, pravdomluva, neděl nic, neb spal.
"Vaše tvrzení jsou sama v sobě sporná," sykla Linkva, "srabi!"
"Děti drahé," šeptal halasně Filcin, "děkuju, že jste mi poslali téma."
Ani nedutali, děsíce se svolání rodinné rady.
"Aby bylo jasno," nedbal nereakce otec, "zabírám si blijící tramvaj!"
"Cože?" vydechli všichni tři najednou, mimikry nemimikry.
"No, když má být zle dvojce, tak mě hned napadla tramvaj s číslem dva!"
"Příště piš s diakritikou!" zahučela Linkva k Sikarovi.
Viktorka rázně vstupuje do děje
„Já to nechápu,“ řekne téměř plačky Apolo.
„Já znám akorát mrtvý, prd ví,“ podotkne Sikar, než přilétne pohlavek, „au!“
„Prosím, děti,“ mne si ruku Filcin, „raďte rozumně!“
„Živí se musí,“ odkládá Thea učebnici biologie, „vyhýbat trávení jedovatých hub, mrtví se jich mohou nacpat, co hrdlo ráčí…?“
„Sporné,“ praví rozhodně Linkva, „když se totiž nevyhnou, jsou mrtví a platí premisa bé. Takže vlastně mohou.“
„Dobrý směr,“ mne si tentokrát otec čelo, „živí se musí řídit logikou, duchové ne.“
„Mrtvoly prochází zdmi a straší a křičí…“ uchechtává se Sikar.
„Uáá!“ zařve Viktorka.
„Kde jste všichni?“ ptá se Taura.
„Tady, pod stolem,“ pípnou.
Hromadné interview estébáckého typu
Linkvo, udej jméno a přiznej se!
Tati, já to fakt nebyla. V živých mrtvých trochu namočená, ale s tímto nemám nic společného!
Theo, tak co ty?
To je z Palečka, táto, prostředníčku, tak co ty? Chlapečkovi zrudla líčka, šiška dělá drahoty...
Přiznání, to je přiznání! Odbíháš od otázky!
Ne, ne, ne, není! Kde je, prosím tebe, v bibli jaký kozel zahradníkem?
Třeba Šavel-Pavel, podezřelá! Sikare, Apolo, přiznejte se!
My nic, my muzikanti, fotřisko!
Viktorko?!
Uáá!
Jsem v koncích! Koho seřvat?! Tauro, miláčku...?
Já nedávala vůbec žádná témata, muži.
Někdo z nás je vrah, to jsem si jist!
Tati?!
Dotázaný mlčí.
Marx a dudlík
"Já nikdy nic neulovil..." konstatuje posmutněle Apolo.
"To musíš brát obrazně," poučuje Sikar, "třeba po nocích loupežně vraždíš - a šmik ho, podřízneš náhodou miliardáře s plnýma kapsama peněz! Kapitální úlovek!"
"Řekla bych," zasní se Thea, "že ďábel měl na Velký pátek také pocit totálního vítězství..."
"Výborně, rozeberte si poslední možné motivy," vzteká se Filcin. "Nějaké písmenkování nejde?
"Myslíš jako kapitál, únik a love?" reaguje bryskně Linkva.
"To je ono," jásá otec, "ex-bolševici střízliví z lásky k Marxovi..."
"Sháním něco jako Marxův Kapitál," vejde Taura, "potřebuju nějakou podpěru k Viktorce, aby jí pořád nevypadával dudlík.."
"Vem si Joyceho Odyssea," radí Linkva.
Thea je přerušena nostalgickým mozkem
„Mně se vždycky vzbouří mozek,“ prohlásí Sikar, „když vyjde nové téma!“
„Spíš vypne,“ hudrá Apolo.
„To je to samý, ne?“ odloží breviář Thea. „Každá vzpoura nakonec spočívá v odmítnutí –“
„Mně znostalgiční,“ vzdychne Linkva, „strašně se mu najednou stýská po včerejším zadání!“
„Tak to mám stejný!“ přidává se Filcin. „Občas ale prší nápady, přímo liják, nestačím chytat kapky! Když dopadnou na zem, jsou pryč! A v dlaních jediný motiv: muž potká ženu…“
„Já si všimla, že se opakuješ,“ nešetří Linkva.
„Co ti jen víří v té tvé hlavičce,“ kochá se dceruškou Taura.
„Uáá,“ odpoví Viktorka.
„Myslím, že má hlad!“ překládá Apolo.
Xantin se odhaluje
KaTužka: Pro náš DMD speciál se tě ptám, Xantine, co tomu říkáš, že jsme ti neuznali drabble?
Xantin: Jsem nadšen!
Opravdu?!
Mrzí mě to trošku, ale pravidla jsou pravidla, kde bychom byli bez pravidel!
Jenom jestli se nebojíš vyjádřit svůj skutečný názor! My jsme demokraté, i když ctíme řád, samozřejmě. Tak jak, bez autocenzury?
Fakt můžu? Tak abyste věděli... a navíc..., já se na to můžu taky...
Až tak, Xantine? Já se spíše ptala na upřímnou sebekritiku!
Jo ták! To se omlouvám, já to nepochopil. Jsem kolosální vůl, skoro negramotný, ani zadání si pořádně nepřečtu!
To už zní lépe!
Kráceno.
Tísnivé poměry
Viktorka řve jako na lesy, tak se mačkají v malé kuchyni s hudbou z digestoře.
„Aby bylo jasno, holky,“ praví Filcin unaveně, „najděte si, koho chcete. Já jsem nesmírně tolerantní otec, pár nápadníků shodím ze schodů, určitě se však dohodneme. Ale jakmile se vám někdo jen maloulinko zalíbí, opatrně se ho zeptejte na vlastní byt.“
„Vždyť my víme, tati!“ odříkávají Linkva s Theou naučeně. „Jsme krásné, chytré, vychované, na věno zapomeňme!“
„A co my?“ vykukuje zpod stolu Sikar.
„Ty budeš knězem, nekomplikuj to!“
„A já bezdomovec?“ Apolo dotčeně.
„Až ty budeš velký, já už budu mrtvý.“
Otec vše promýšlí dopředu.
Linkva pozdě bycha honí
„Děti,“ řekla Taura unaveně, „tatínek má nostalgickou a já musím kojit.“
„Grhm,“ potvrdila Viktorka.
Velký pátek, velké sebezapírání: všichni dosti hladoví, všichni s velkou vůlí, ale…
„Vím,“ pípla Thea, „že Bůh nedopustí zkoušku, která nad mé síly. Ale nechci to ani pokoušet!“
„Já už v limbu,“ vzhlédl od mobilu Apolo, „Já bliju,“ od umyvadla Sikar.
„Srábotky,“ frkla Linkva a o několik chlupů času později pravila: „Na co vzpomínáš, tati?“
„Na své první drabble,“ něžně a teskně upíral zrak v minulost Filcin. „Na svůj první kontakt se světem Déemdé… Tys mě přivedla, pamatuješ?“
„Aby ne,“ zachmuřeně dcera, „není dne, abych nelitovala!“
Taura s Viktorkou ještě spí
"My musíme plíst pomlázky, vy malovat," velí Filcin, "takže šup, šup! Písmenka, Linkvo?!"
"Pole olova," odpoví pohotově dcera, "lán PéBé!"
"Zabírám," hlásí Sikar, "to je hromada postřílených vojáků na bojišti. Krajina po bitvě. Mouchy..."
"Stačí!" spěchá otec, "tím je to vyčerpáno... Další možnosti?"
"Á pln Bé," kombinuje Linkva, "nebo Bé pln Á!"
"Hm," mručí Filcin, "napadají mě jen..."
"Čistému vše čisté, tati," napomíná Thea, "beru Bibli, studnici archetypů!"
"To je krátké á," ušklíbne se Linkva, "já si vezmu Ámose opilého becherovkou."
"A co já?" vrčí Apolo.
"Záložní plán?" tahá se za oholené vousy otec.
"Zkusit původní zadané téma," dí Thea.
Taura se vybarvuje: znovu a lépe!
„Ruším poradu,“ praví Taura nekompromisně. „Holky na vajíčka, já se pustím do mazance, Sikar vezme Viktorku ven a táta udělá s Apolem obrázek do zážitkovníku!“
Rozčilovat Tauru se nevyplácí, všichni na place, než bys řekl plác.
„Každý měsíc tři zážitky,“ brblá Filcin, „kdo to má pořád vymýšlet!“
„Co namalovat,“ navrhuje Apolo, „jak hraju na počítači?“
„Jasně, posedmnácté!“
„Ale novou hru!“
„Myslíš, synku, že to učitelka na tvém obrázku pozná?!“ čílí se otec. „Co třeba… výlet do Stromovky?“
„To nebyl zážitek, ale otrava!“
Nakonec společně kreslí, jak Apolo drabblí.
„Co to je za mazanici? Apolo poosmnácté paří?!“ trhá Taura jejich dřinu.
Příprava na boj
"Na řadě je Linkva," velí Filcin, "zastavuje Sikar. Teď!"
"Á..." nadechne se nejstarší dcera
"Stop!" vyhrkne Sikar.
"Cé!" odfrkne zastavená.
Čtyři páry očí se upřou na otce.
"Cukrovka v cévách cesmíny!"
Na stole tančí pět per.
"Uáá," protíná ticho Viktorka.
"Tak se netrhej," hučí Taura.
"Konec!" vykřikne Thea.
"Nemám ani třicet slov!" protestuje Apolo.
Thea předčítá, z kytky udělala jméno, ale dočká se trojrukého potlesku.
Když zadává na es Apolo, neskrývá svou aktuální naštvanost: "Sketa sestra!"
Vyhrává on. Drabble je plné slušných nadávek.
Uprostřed dalšího kola na téma Příšeří příšery vzkřikne Linkva:
"Konec cvičení! Je tu válka! Vyšlo opravdové téma!"
Odhalená znamení
"Řekl bych," řekne Filcin, "že mě potravinová témata poněkud rozčilují."
"Já mám banány rád," neodpustí si dráždit Sikar, "to je jistotka!"
"Já ne," zamumlá Apolo, "stejně jako hrášek, kukuřici, rybíz..."
"Stejně jako všechno ovoce a zeleninu!" praví káravě Thea.
"Banány jsou také góly!" hlásí Linkva. "Masopust třemi banány jistil výhru!"
"Copak jsme ňáký fotbalisti?" zavyje otec.
"Ty se krásně směješ!" rozplývá se Taura.
Viktorka se krásně směje.
"Nevěš hlavu," obejme Filcina Thea. "Teologicky vzato je banán obrazem pravé chvíle. Předbíháš-li, tvá nezralost odrazuje. Opozdíš-li se, jsi nechutný. Bible nemá ráda ani šplhouny, ani lenochy."
"Mám tě rád, lvíčku," dí lev.
Filcin opravuje a Apolo má špatnou náladu
„Všechny moje starosti jsou hnusný,“ praví Apolo.
„Říká se hnusné,“ řekne Filcin, „a moje jsou taky hnusný.“
„Vy máte náladičku,“ dí Thea, „co uklízení před Vánocemi? Nakupování dárků? Vybírání květiny pro milou?“
„Trhni si,“ vyjede Linkva, „to je jeden hnus vedle druhýho!“
„Říká se druhého,“ opravuje otec, „a máš pravdu! Všechno to je krásný akorát v porovnání s hnusnějším!“
„Starostlivě rozmýšlet,“ uchichtne se Sikar, „zda budu svý postavy škrtit, nebo topit, může být docela malebný!“
„Říká se…“
„To je nám jedno, tati!“ vykřiknou všichni.
Jen Taura s Viktorkou zaujaty samy sebou.
„Tys má krásná starost!“
„Uáá!“
„Jak kdy,“ podotkne Apolo.
Podezřelé prostředí
Stařena si z vlasů vyčesávala strupy a klíšťata.
Oslepené děti tleskaly sedmiprstýma ručkama a prozpěvovaly:
Je zima a tma,
choděj strašidla,
žerou mrňata,
dělaj bla, bla, bla...
Poustevník okusoval poslední zbytky masa z lidské stehenní kosti.
Nevlídné prostředí, napadlo Aarona. Něco se mi tu nezdá!
Žena prohrábla houštinu v podpaždí a vylovila pavouka.
"Dostane se mu péče, kterou zasluhuje??" zeptala se.
Děti se rozřehtaly.
Nejdřív trochu naklepeme,
potom zlehka osmažíme,
nakonec jej s chutí sníme!
Snad nemluví o mně, hrklo v Aaronovi.
"Host do domu, Bůh do domu!" zašeptal.
"Tos vystihl přesně, Hoste!" zaskřehotala Stařena. "My jsme všechny bohy ukřižovali!"
Bonus je u Pěti pokladů vždycky minus.
Atmosféra by se dala krájet.
„Jak můžeš parodovat fandom, který ani neznáš?“ zeptá se Linkva.
„Vždyť já neznám žádný fandom!“ ohradí se Filcin. „Tak co mám podle tebe dělat?!“
„Bibli trochu znáš,“ opraví Thea, „ale na ni nesahej!“
„Dobrý nápad,“ přemýšlí Sikar. „Pán Bůh tvoří svět a po čtvrtém dni je vyčerpán. Tak už toho nechá!“
„To bychom měli neděli každý pátý den,“ raduje se Apolo.
„To bychom nebyli,“ usadí jej pochmurně Thea.
„Uáá!“ ozve se Viktorka.
„Myslím,“ praví velmi vážně plodná Taura, „že mně i malou vaše neplodné řeči k smrti unavují!“
Filcin vzpomíná
„Já vím,“ ví Thea, „co je breviář. U bestiáře si jistá nejsem.“
„Já, já, já,“ hlásí se Apolo, „já vám to všem vysvětlím!“
„To jsem zvědav,“ neodpustí si Sikar.
„Prosím,“ pokyne rukou mladšímu synovi Filcin, zjevně znaven parodickými bonusy. Zdá se, že vyždímán.
„Bestiář,“ vstane celý zardělý Apolo, „je takový seznam v Dračím doupěti, ve kterém jsou popsány všechny nestvůry ve hře!“
„Myslím,“ wikipédí Linkva, „že to má starší původ…“
„Dungeons and Dragons,“ zasní se otec, „jsem poprvé hrál osmnáctého listopadu 1989. Nikdy jsme to nedohráli… Přišla zpráva o smrti Martina Šmída a bráchové jeli zjišťovat, zda je to pravda.“
Děti dráždí otce
„Nestíhám!“ zasyčí Sikar. „Bude rodinná porada dlouhá?“
„Uč se, synu, trpělivosti,“ rozvláčně začne Filcin, „ve stáří jako když ji najdeš! Kde je u všech všudy Apolo?!“
„Na záchodě,“ ozve se ze záchoda.
„Když svolávám rodpor,“ běsní otec, „tak zapomeňte na…“
„Tatínku, zkraťme to!“ chlácholí Thea. „My ti můžeme říct, co všechno nestíháme, že?“ Obrátí se na ostatní.
„Všechno!“
„A ty,“ naváže Linkva, „nám zase řekni, co doháníš!“
„Nebuď drzá,“ zavrčí Filcin. „Nejsem tak starý.“
„Teď se zasmála skoro nahlas!“ hlásí nadšeně Taura, přebalujíc Viktorku.
„Nestíhal jsem vás pořádně řezat,“ drtí mezi zuby patriarcha, „všechny!“
„To už asi nedoženeš,“ ušklíbnou se.
Viktorka utne teologické rozjímání
„Tak se nám s kruhy,“ praví Filcin unaveně, „letos roztrhl pytel! Nejdřív nerušit, teď bludný… Jsme snad nějací buddhisti?“
„Buddhisté,“ opravuje Linkva.
„Myslíš spíš taoisté,“ opravuje Thea.
„Já vůbec nevím,“ brblá Apolo, „o čem mluvíte!“
„Já znám bludný kořen,“ hlásí Sikar, „a roste přímo ve mně! Jmenuje se Sobota, odpočívám.“
„Kdybychom nebyli tak tolerantní,“ zasní se Linkva, „mohli bychom napsat, že všechna kruhová náboženství jsou tak trochu mimo…“
„Jasně,“ konstruuje otec, „kruh je svou podstatou blud!“
„Grhm, uááá!“ umí víc Viktorka, jediná vpravdě románová postava.
„Nevím,“ zahudrá Taura, „jak náboženství, ale ženství se točí v kruhu pořád! Musím jít kojit!“
Tajná rodinná porada
"To se myslí," ptá se Apolo z vany, "jak si v mrazáku schovávám sníh z minulý zimy?"
Taura slaví narozeniny, rodpor se schází tajně v koupelně.
"Já pořád," mručí Filcin, třesa se na pračce, "co je to za divnou zmrzku!"
"To je takové račí téma," usměje se Linkva, "prostě - nostalgie!"
"Já bych to spíš viděl," dumá Sikar, "co se skrývá pod sněhem! Obleva a ejhle - mrtvola! Pěkně zamražená, už z loňska!"
"Palestina závějemi zrovna neoplývá," vykoukne Thea zpod umyvadla, "ale kdekdo tam sněhově zbělá!"
Dveře se otevřou, vstoupí Taura, nikoli bílá jak stěna, ale brunátná.
"Mně jsou dneska narozeniny, holoto!"
Apolo nerozumí minám
„Tyhlety miny jsme ještě nebrali,“ zlobí se Apolo.
„To je jednoduché,“ poučuje Filcin, „když přijde tulák a rozdělíme dort, zbude na rodinu sedm osmin.“
„V žádném případě nedovolím,“ zvedne hlavu od žehličky Taura, „dávat Viktorce pevnou stravu!“
„Tak dva tuláci,“ nedá se otec.
„Trochu se ztrácím,“ pípne Apolo.
„Ach jo,“ kroutí hlavou Sikar, „rozčtvrtíš člověka, čtyři údy, trup, hlava, zvlášt uši. Jedno ucho se ti ztratí. Co ti zbyde?“
„To je absolutně nepřesné!“ protestuje Linkva.
„Osmička je každopádně šťastné číslo,“ vysvětluje Thea, „po potopě zachoval Hospodin osm lidí!“
„Jenže nás je jenom sedm!“ nechápe Apolo.
„Jenom?! Říkáš jenom?!“ strne Taura.
Čeština zrazuje vysvětlování
„O mečích napíšu cokoli,“ zahájí Apolo, „ale nevím, co je pluh!“
„S pluhem se orala zem,“ vysvětluje otec, „než přišly kombajny nebo co.“
„Nesmysl,“ povzdychne si Thea, „jen koně nahradily traktory, pluh vlečou pořád!“
„Takže dřív byly traktory,“ nechápe Apolo, „a teď to tahají koně?“
„Tvrdé a měkké íčko je stejný foném,“ kárá sestru Linkva, „tak se vyjadřuj přesně.“
„Politiku do toho netahejte!“ houkne z kuchyně Taura.
„Rozumím stále míň,“ skoro fňuká Apolo.
„Já ti to vysvětlím,“ vezme jej kolem ramen Sikar, „prostě z mečů udělej ještě vražednější nástroj – velké traktoří makabrózně masakrující drápy!“
„Uááá!“ nesouhlasí Viktorka. Je to holčička.
Příliš velký domeček
Byl jednou jeden domeček a v něm bylo tolik místa, že když někdo umřel, pozůstalí bloudili a cítili kolem sebe veliké prázdno. A nemluvili spolu a nikdo se nechtěl radovat. Děti byly zaražené, nekřičely, neběhaly a nedělaly nepořádek.
„Srdce mi to trhá,“ nevydržela to matka a otec kývl.
I narodila se jim holčička a domeček se naplnil křikem, zase již nebylo tolik místa. Všichni spolu mluvili, děti běhaly a dělaly nepořádek a rostly.
A tatínek pak cítil, že už to na něj jde, a pravil nejstarší dceři: „Musíme se recyklovat.“
Dcera byla poslušná, a když Filcin umřel, už byla samodruhá.
Filcin neúspěšně káže
„Dovolte mi, děti,“ nadechne se Filcin, „využít dnešní téma k menší výchovné přednášce!“
„Nedovolíme,“ bezmyšlenkovitě okusuje tužku Linkva, „navíc nesnáším antinostalgická zadání. Já chci, aby všechno zůstalo, jak bylo!“
„V knize Přísloví ledacos nezůstane bez trestu,“ neposlouchá Thea, „třeba posměváčství chudému!“
„Výborný nápad,“ šklebí se Sikar, nahrben nad mobilem, „zabíjím tě, kámo, ať ti nezůstane vina, že ses na mě holedbal!“
„Já mám změnu rád,“ reaguje Apolo na starší sestru, škrábaje se pod zády, „kdo by chtěl mít pořád krátké vlasy?!“
Viktorka si dudlá paleček.
„Děti,“ praví káravě Taura, „nechte tatínka domluvit, nebo mu ta brunátnost z tváře nikdy nezmizí!“
Hrůza rodinná: Filcin sténá
„Já vím,“ dí Apolo, „od kolika budu velký, ale co je nemoční?“
„Já zas neznám pojem kolika,“ věší hlavu Filcin.
Sikar smaží se sluchátky na ticho, Thea medituje s peckami na hlasito, Linkva je s Hermionou v Narnii. Viktorka řve. Taura fejsbukuje.
„Asi se zhroutím,“ zasténá otec, „samota uprostřed davu! Hrůza rodinná!“
„Říkáš něco?“ odkryje ucho Sikar. „Téma je dneska o zaražených…“
„Tak to prrr!“ utne matka. „Doma jen slušně!“
„Když slušně,“ chytá se otec, „tak někdo obejměte vyčerpaného tátu!“
„V dubnu se neobjímá,“ zahučí Linkva, „posíláme ti přeci komentáře!“
„Jestli chceš,“ soucítí Taura, „pochovej Viktorku. Od rána má prdíky!“
Sikar má plán
„Měli bychom trochu resumovat,“ vezme si slovo Linkva, „jsme přeci v metarománu.“
„Recyklaci už jsem pochopil,“ šeptá si pod nevousy Apolo, „ale co je zase rezimace?“
„Myslíš nějaké eso na závěr?“ vytřelí Filcin obočí vzhůru.
„Kdybys byl co k čemu,“ houkne Sikar, „tak nás všechny vyhodíš do povětří!“
„Možná stačí jen přiznat barvu,“ moralizuje Thea, „že jsme jen ubohé figurky na šachovnici tvé imaginace!“
„Což realitě,“ svěsí hlavu otec, „skutečně neodpovídá!“
„Já jsem celkem spokojená,“ zachraňuje muže kojící žena, „už i žehlím a vařím!“
„Navzdory rodině básník zpívá…“ hájí se Filcin, „a maminka má vždycky pravdu!“
Viktorka si říhne. Dopila.
Pět pokladů přemýšlí o sobě
„Než zhasneme,“ začne otec, „než padne poslední klapka, než…“
„Venku neprší!“ vykoukne Apolo z okna.
„Ještěže jsem se nenarodil v Ježíšově době,“ zasténá Sikar, „to by byl táta prorok!“
„Včera jsem se ptala,“ vnáší nový prvek do metarománu Linkva, „zda naplňujeme skutkovou podstatu morfologie románu! Já se kupříkladu vůbec nevyvíjím!“
„Ale metafyzičtí jsme,“ přemýšlí Thea, „když nejsme fyzičtí!“
„Grhm, ééé,“ reaguje Viktorka.
„Vidíte,“ jásá Filcin, „naše nejmladší prodělala prudký vývoj!“
„Aby ne,“ zvedne hlavu od šití Taura, „když je o půlku svého života starší!“
„Kdyby ses, tati, nechal klepnout infarktem,“ uzavírá Sikar, „taky budeš úplně jiná postava než před měsícem!“
Maminka má pět dětí a pravdu
„Přiznejme si,“ praví Filcin do rodinného lomozu, „že v dubnu jsme oskořápkovaní, lesk v očích a kruhy pod nimi, mátožně se míjíme, nemluvíme spolu. Nejlepší obranou je útěk!“
„Razí Francouzi,“ houkne Sikar, „ale nikdo jiný!“
„Do Jeruzaléma bych se i podívala,“ sní Thea.
„Z bláta do louže,“ komentuje Linkva, ale patrně rozdělaný latinský překlad.
„Zaútočíme!“ velí Apolo malému vojsku.
„Bébébé,“ ví o ovečkách své Viktorka.
„Jestli nás chceš v jiném prostředí, budiž,“ shrnuje Taura, „aspoň virtuálně moci natáhnout ruku, aniž bych na něco narazila, beru. Ale na měsíční dovolenou zapomeň! Možná by stačilo ubrat identit a být víc v pohodě.“
Rodina dumá nad čárkou, zatímco
„Já to říkal,“ chmuří se Filcin, „měli jsem statečně zdrhnout!“
„Buď v klidu,“ chlácholí Linkva, „zadání je stejně nesplnitelné, neb s pravopisnou chybou!“
„Já bych to tak neviděla,“ chlubí se Thea, „pozemské všechno je v Božích očích nic a naopak! V průniku se ta množství nevylučují!“
„Třeba když okrádáš nahou bezzubou mrtvolu,“ chrochtá smíchy Sikar, „bereš všechno nebo nic, vyjde to nastejno!“
„Nechte těch nechutností u večeře!“ chvátá s napomenutím Taura.
„Nechci strašit,“ chroustá rohlík Apolo, „ale s Viktorkou je podezřelé ticho!“
„Kdo ji zapomněl v obýváku?“ chytá se za hlavu otec.
Ze zásuvek vyházela všechno, neboť ji nic nezaujalo.
Tiché vody břehy melou
„To je přece lehké, ne?“ usmívá se Thea, „Budou-li učedníci mlčet, bude křičet kamení!“
„Zapomeň,“ utíná Sikar, „to si beru já. Z kamenného řevu udělám celosvětové zemětřesení! Masakr!“
„Co je za téma? Válka?“ dychtí Apolo. „Že bych se konečně dočkal?“
„Berte prosím ohled na pacifistku u společného stolu,“ praví rozčileně Taura, „nebo vás všechny zmydlím.“
„Já nic neřekla,“ ohradí se Linkva, „tiše a v duchu si přemýšlím, že světci a svědci se liší jen hláskou, nikoli fonémem!“
„Mlčel jsem jako hrob!“ hájí se Filcin.
„Mlčení znamená souhlas,“ rozhlíží se přísně matka, „všichni jste viníci!“
Viktorka ani nedutá, trhá hlavičku rohlíku.
Maminka má jiné starosti než ostatní
„Devítka je umocněná dokonalost,“ praví Thea. „Trojka symbolizuje Boha.“
„Krát se dá číst taky jako proti,“ přemýšlí Linkva.
„Na třetího čtvrtý vydat tohle téma nás zase dovede,“ počítá Sikar, „k trojici. Dvanáct bez devíti. Každopádně si zamlouvám devítiocasou kočku!“
„Moc nevnímám,“ podotýká Filcin, „jak vidím číslo, vzpomenu si na sedm osmin!“
„Když je někdo proti,“ propuká v jásot Apolo, „je to boj!“
„Nevím, jak se k našemu stolu vejdou ještě dvě místa,“ pípne Taura.
„Cože?!“ vyjeknou, až se Viktorka rozpláče. „Ty čekáš dvojčata?!“
„Ne!“ uklidňuje všechny maminka, chovajíc lidské mládě, „jen jsem na sobotu pozvala Sedláčkovy! Musíme být trochu pohostinní...“
Když se moc mluví, dlouho se hledá
"Když se řekne královna..." začne Thea.
"Co má Panna Maria," osopí se většina, co většinou nemá pravdu, "s cestami?!"
"S tou jednou, co je zároveň Pravdou a Životem, něco hodně jo!" nedá se Ukřičovaná.
"Já každopádně," hlásí nejhlubším hlasem, co umí, Filcin, "s láskou vzpomínám na banány, co to jistí..."
"Ponořit se," nevyvádí ze slepé uličky, ale neztrácí naději Linkva, "do beznaděje nám nepomůže!"
"Královna je moc. Moc je boj!" nemalomyslní Apolo.
"Vládkyní cest je smrt," soudí Sikar, "bez ní je nuda!"
"Na túru se najezte," podává večeři Taura, "to vás posilní!"
Nikdo netuší, že Viktorka objevila cestu na chodbu.
Rodinní hrdinové
"Dost apokalyptické," pípne Thea.
"Poslední může být i jenom v řadě," odporuje Linkva. "Třeba aktuálně poslední hrdina, co nás zaujal. Já žeru dona Quijota!"
"V době velikonoční je má volba snad jasná!" usmívá se sestra. "Tati?"
"Cože?" Filcin vzhlédne od mobilu. "Jo, aha, já hlasuju pro Lišku! Co ta všechno musí přečíst a na sebevětší ptákovině se snaží najít něco dobrého!"
"A já volím otce," směje se Sikar. "Jak dokáže s tak nesnesitelnou povahou sám se sebou vydržet?!"
Filcinovo tání ztuhne.
Apolo odvádí malou sestřičku za Taurou.
"Abyste věděli, moje největší hrdinka je maminka," krčí nos, "Viktorka se zase pokakala."
Únava se vznáší ve vzduchu
„Nenávidím bonusy,“ svalí se do křesla Filcin, „Probuďte mě, až vyjde téma!“
„Na to zapomeň!“ zahřímá Taura, „Kdybys nebyl polyschizofrenikem, mohl bys i v dubnu objímat!“
„Vždyť znáš tátu, mami,“ zastává se Thea, „je to prostě soutěživý typ! Ani nebe si neumí představit bez nějakého toho klání!“
„Já to beru, soudružko,“ nevědomky cituje Linkva, „ale kdo to má všechno komentovat?“
„Nikoho nenu... chrrr,“ spí otec.
„Ta-ty!“ ozve se z dětského pokoje.
„Viktorka se probudila,“ hlásí Apolo.
„Tati, volá tě,“ směje se Sikar, „vstávat, siesta is over! Je čas chovat!“
„Ještě chvilku...“ žadoní oslovený, ale pak náhle vyskočí: „Cože? Čas chovat?“
Nezná své ovce, ony znají jeho
"Rodino!" začne slavnostně Filcin.
"A jéje!" ví Taura, "Jdu s Viktorkou vařit!"
"Co se děje?" není tu ještě tak dlouho Apolo.
"Táta je v manické fázi," špitne Sikar. "Musíme ho rozesmutnit, aby měl zas depresi!"
"Na duben je nutné stanovit etická pravidla," pokračuje vznešeně otec, "miluj bližního svého nad drabble své!"
"A Déemdé je tu pro člověka, nikoli člověk pro Déemdé," doplní Thea.
"My to, tati, víme," vzepře se Linkva, probírajíc právě ve škole jazykovou kondenzaci, "stanov si třeba tisíc hesel, my je dodržíme, když ty to dokážeš!"
"Takže jenom já jsem ten špatný?" vzdychá šedivý.
"Vyhráli jsme!" zhodnotí Sikar.
Synové jsou (skoro) sami doma
„To znám,“ řekne Apolo, „když mi táta dává svobodně vybrat, zda chci žabí stehýnka s fazolemi, nebo včerejší ohřáté jídlo!“
„Jenom tě napaluje,“ směje se Sikar, „já mu onehdy řekl, že chci to první, a to bylo kroucení!“
„A kde jsou všichni?“
„Babička rodičům nabídla, že pohlídá Viktorku, tak toho nadšeně využili... Máma vzala holky do divadla, tátovi hodili kamarádi z mokrý čtvrti udičku na kartičky a pivíčko, měls vidět, jak se rozplýval, to se prostě nedá odmítnout, vysvětloval mámě. Nakonec ale zůstal doma. Že světské slasti nejsou nad život.“
„Cože, je tady? Ví, že smažíme?“
„Neboj, spí jako zařezaný.“
Děti se učí básničky a maminka se zlobí
„Ale já jsem dítě!“ řekne skoro plačtivě Apolo.
„Tak to máš blbý!“ vytahuje se holobradý Sikar.
„A my nevejdeme do Božího království, pokud jimi nebudeme...“ deklamuje Thea.
„Ne jimi, ale jako ony!“ opravuje Linkva.
„Všichni jste nevyzrálí,“ poučuje je Filcin, „takhle se hloupě hádat!“
Neradno vstupovati do sporu s dětmi, zvláště jsou-li soudržní.
Linkva prstem zadiriguje čtyřhlas:
„Puberto, ach puberto, kdy propustíš tátu?
Ať hledáme, jak hledáme, pořád doma klacka máme!“
„Jak malé děti!“ přeruší je rozčilená Taura s uplakanou holčičkou v náručí, „Tím svým řvaním jste mi vzbudili Viktorku!“
„Já nic, já muzikant!“ nedrží basu otec.
Pět pohlavků padne.
Viktorka spí: vážné hovory
"Už mě čeká jenom smrt," zavrčí Filcin.
"To říká, děti, od té doby," uklidňuje Taura, "co jsme se poznali!"
"Pro mě je to jasné," raduje se Sikar, "slepá mapa, vše vyplním, jen jedinou věc nevím. Poslední bílé místo. Dvojka."
"Já," přidává se Apolo, "to mám ještě jednodušší: vyplním Prahu, jinak celý svět je prázdný! Čtyřka."
"Nikdo nic neví," neoplývá Linkva dobrou náladou.
"Zjevil se bílý," přemýšlí nahlas Thea, "po smrti! Tuto bělobu zatím nejsme s to pochopit!"
"Kdybych byl básník," dí otec, "zapěl bych: každou část těla jsem ti zulíbal, jen do srdce ti šláp."
"Spíš nepoznal," směje se matka.
Maminka se směje, rodina pookřeje
„Stále je to lepší než šoupě,“ sporně porovnává Filcin.
„Prozpěvujte žalmy, bijte v buben!“ drží basu Thea, „Jednaosmdesátka!“
„Máme pušky a bodáky...“ mlýnově troškaří Apolo.
„Umět se podívat do očí průšvihu,“ kašle na těšínské ovoce Linkva, „je ctnost!“
„Já bych dodal,“ páře Sikar na dvě party, „už tak blbý duben, k tomu ještě buben!“
„Nejen krteček je v háji,“ vejde a odbočí Taura, „Viktorka nacpala leporelo do bubnu pračky a ta se ucpala!“
„Hlavně že to nebyl Hrubín,“ nezapře svůj vztah k zahradnímu škůdci otec.
„Řešíte téma, že jo? Tak copak máme? Jako fakt? O tom bych mohla něco vyprávět!“
Tatínek je pod vlivem
„Vůbec nevím, co to znamená,“ vzdychá Apolo.
„Kdybych neupřednostnil osobní setkání s vaší maminkou,“ vysvětluje Filcin, „nejste na světě!“
„Hele, kontroluj se!“ napomíná Taura. „Že tys měl pivko?“
„Jedno dvě,“ upřesňuje Linkva, „slovy dvanáct?“
„Ani jedno, abyste věděli!“ užívá si neobvyklé situace otec, „V dubnu jsem pod vlivem samovolně!“
„Duben je tu,“ přemýšlí Sikar nad rýmem, ale vzdá to, „a tátovi hrabe!“
„Ráda bych podotkla,“ vrací se k tématu Thea, „že osobní setkání Hospodin neupřednostňoval, nicméně pár výjimek by se našlo...“
„Sim vás,“ moderní se patriarcha, „dnes lze všechno vyřídit přes mobil!“
Když Viktorka vzlykne, je první u její postýlky.
Úplně sami doma
„To je dost biblické téma,“ soudí Thea, „soudím.“
„Až moc,“ zmůže se na dvě slova otřesená Linkva.
„Vyjdeme-li z premisy nebe,“ formuluje pro sudičky Filcin, „v zásadě na každého mučedníka padne jako ulité!“
„Tatínku,“ dospívá a poučuje Sikar, „případná obhajoba se píše do závěrečné poznámky, nikoli v rámci stoslůvka jiné identity!“
„Já tomu vůbec nerozumím,“ lamentuje jak nad domácím úkolem Apolo, „když vyhraju, jsem šťastný, když prohraju, jsem naštvaný!“
„Jejda,“ vzpomene si otec, že maminka na vínku, „hlídáte někdo Viktorku?“
„Jejdanečky,“ řeknou, když najdou ve spíži. „Ty umíš šplhat?“
V puse okurku sedí na balících cukru, co byl ve slevě.
Rodina se neshodne na úhlu pohledu
„Jé,“ jásá Apolo, „to si živě pamatuji!“
„To si všichni pamatujeme,“ usmívá se Linkva, rak, „je to takové nostalgické téma!“
„Všichni ne,“ zavrčí Filcin.
„Budeš muset, tatínku,“ nezapře se Sikar, „ještě trochu zestárnout, aby si ti něco vybavilo!“
„Já si náhodou,“ kasá se Taura, býk, „pamatuji leccos...“
„Děkuji náčelnici...“ přeruší ji choť.
„A není to nic pěkného!“ zkrabatí čelo žebro.
„Prvňáčci jsou,“ ujme se slova Thea, „většinou ještě v úžasu.“
„Já třeba stále žasnu,“ chytá se stébla otec, „jak každé téma umí být horší předchozího!“
Viktorka se mazlí s chlupáčkem a neví, co ji čeká. Minulost ostatních její vzdálenou budoucností.
Kluci se straší s nedozírnými následky
Sikar (ponuře): A jamamba dohnala děti a všechny je sežrala!
Apolo (rozčileně): To není žádná pohádka, ale horor! Já se bojím!
Sikar (dotčeně): Některé pohádky končí špatně, to už bys měl vědět.
Apolo (vystrašeně): Tma teďka úplně zhoustla! Můžu rozsvítit?
Sikar (rázně): Ať tě to ani nenapadne! Probudil bys Viktorku!
Nastane ticho, jen drobně narušované dětským pochrupáváním.
Apolo: Brácho?!
Sikar: Co je zas?
Apolo (prosebně): Podej mi ruku!
Sikar: Ty jsi ale strašpytel!
Apolo (úpěnlivě): Prosím! (po chvíli) Děkuju!
Sikar (překvapeně): Za co?
Apolo: Už tě držím za ruku!
Sikar (naoko vyděšeně): To není má ruka!
Apolo: Uááá!
Viktorka: Uááá!
Ve frontě ne za rodinkou!
„Vlastně je téma supermarket,“ směje se Sikar, „v něm je každý zákazník pekelný!“
„No dovol,“ ohradí se patriarchální prach země.
„Z hlediska pokladních!“ upřesňuje syn.
„Já znám spíš prodejce satanáše!“ prohodí Taura.
„Biblicky to rozhodně sedí lépe,“ podpoří Thea, „jablka, kupte si jablka!“
„Skoro zdarmááá!“ rozvíjí Linkva. „Lhali už od počátku...“
„Když někdo koupí něco posledního,“ přemýšlí Apolo, „nemají ho ostatní rádi. Proto nerad nakupuju pro celou naši rodinu!“
„Vidíš,“ pohladí ho Filcin, „jak tě rodinné povinnosti učí logickému uvažování!“
Viktorka odhodí tatínkův zubní kartáček a přitulí se k mamince.
„Je to tady,“ čichá k ní Taura, „můj pokakaný klient!“
Jaký otec, taká dcera
„Signifikantní,“ hlásí Linkva.
„Nerozumím,“ umí se ptát Apolo.
„Příznačné,“ hlesne hlína, „ve studně na dně vždy já!“
„Jen se nelituj, mami,“ rád zaměňuje rodiče Sikar, „vždyť tě čtou!“
„A kdyby opravdu,“ zná Davida Thea, „psal bys žalmy!“
„Myslel jsem si,“ brání své chcípáctví Filcin, „že komentáře se pohybují v kladných číslech: od nuly výš! Zapomněl jsem na záporné hodnoty!“
„Nerozumím,“ umí se přiznat Apolo.
„Mate tě,“ rád poučuje mladšího Sikar, „tatínek nesnáší kritiku!“
„Uááá,“ přeruší je Viktorka.
„Kdo zase mučí moji holčičku?“ vyskočí otec.
„Klid,“ usazuje jej Taura, „napomenula jsem dceru, ať nehází jídlo na zem. To se jí dotklo!“
Rodina nevidí, jak Viktorka chodí
„Cože?“ zavyje Apolo, „To jsou ty rybičky?“
„Tučňák, ne tuňák,“ zavrčí Sikar, „ty ťuňťo!“
„A jak se nakládají?“ je zmaten Filcin.
„Gůgl nám teď nic neřekne,“ referuje Linkva, „všichni déemďáci pátrají po odpovědi na stejný dotaz.“
„Biblenet hlásí nulový výskyt obyčejného tučňáka,“ vzdychne Thea, „natožpak dokonale naloženého!“
„To ses snad ani nemusela koukat,“ stírá Sikar.
„Nepropadejte trudnomyslnosti,“ vyskočí otec, „nepomůže Batman?“
„A že si jako Netopýří muž dá k večeři Penguina?“ bortí hrady Sikar, „Batman alias Hannibal Lecter?“
„Koupila jsem k večeři něco speciálního,“ nakoukne do obýváku Taura. „Dobře naložené utopence!“
„Zachránila nás. Buřty jsou každopádně tučné!“ shodnou se všichni.
Tatínka bolí záda a rodina se o něj bojí
„Umírám.“
„Co je?“ drcne Apolo do bratra.
„Asi ho bolí záda,“ nezvedne hlavu Sikar, „v jeho věku normální!“
„Jestli to budou dál natahovat,“ rozvíjí otec, „hoďte mi papírek s tématem do hrobu!“
„Vyšlo!“ uklidňuje Linkva, „Dožil ses bodláčí.“
„Cože?“ vstává z mrtvých Lazar, „Ňáká Ježkova píseň, ne?“
„Pleteš se,“ čte si Taura, zašívá ponožky a krmí Viktorku, „Je to Suchý a Šlitr a nikoli bodláčí, ale klokočí...“
„Biblicky celkem podchyceno,“ hlásí Thea, „zejména v kombinaci s trním!“
„Každopádně Samaritána hodili do křoví, ne?“ poskakuje vzkříšený.
„S tátou je to vážný,“ přitulí se k otci Apolo, „už aby byl konec dubna!“
Tatínkovi se pletou slova
„To sedí,“ hlesne hlína unaveně, „v tomhle horku.“
„Tatínku,“ pípne Apolo, „je docela chladno.“
„Dej si pivo, fotře,“ sykne Sikar, „nejsi na tom dobře! Sláva, skoro rým!“
„Táto,“ je s ním z potomstva nejdéle Linkva, „asi jsi zase popletl slovíčko: terno není parno!“
„Nepodceňujme otce svého,“ tápe Thea, „největší ternař byl dle Písma Abrahám, a stejně neuchránil Sodomu a Gomoru od výhně!“
„Ta-ty,“ chce do náruče Viktorka.
„Popletl,“ bere ji do náruče Filcin, „protože vůbec netuším, co je terno!“
„Jak bychom ti to...“ dumají.
„Vy jste mé poklady!“ řekne popleta náhle.
„Tvým největším životním ternem,“ uzavře tápání choť, „jsem já!“
Synové a dcery Filcina netrpělivce
„To jsem já,“ výskne Linkva.
„Já ještě víc,“ tančí Thea.
„Uááá,“ nechce být pozadu Viktorka.
„A já úplně nejvíc,“ zamutuje Sikar.
„Já zas ostrouhal,“ ušklíbne se Apolo.
„My jsme na ústrky zvyklí,“ obejme ho Filcin.
„Dovolila bych si podotknout,“ začne Taura, „že...“
„Ty nejsi dcera, ale máma!“ nenechá dokončit Apolo.
„To je trochu složitější,“ začne pozvolna tatínek...
Pozvolna, pomalu, uvážlivě...
„Pokud nevysvětlíš do tří vteřin,“ řekne Linkva, „nerozumíš tomu!“
„A teď, právě teď,“ doplní druhá dcera, „už ti čas vypršel!“
„Uááá,“ dere se na klín třetí.
„Řekla bych,“ směje se Taura, „že bys trochu té mé pomalejší krve občas uvítal!“
Rodinná porada v užším kruhu
„Nemám tušení,“ vzdychne Apolo, „co to je. Vím, co je skopeček a dokopeček, ale toto?“
„Skopec je beran,“ frkne Sikar, „a můžeš si to pamatovat ze včera skopový, dneska skopový, ajťsem trajcem...“
„Beran je znamení,“ přeruší Thea, „což je biblicky zapovězeno!“
„A berani jsou taky evangelíci,“ doplňuje Linkva, „ty už neházíme z kopce!“
Dobrali by se ledačeho, kdyby nepřibyl ze sportu unavený Filcin.
„Dík za zprávu,“ děkuje, „ale už se fakt zbláznili! Proč bych měl nějakého Skopčáka vodit ze schodů?!“
„Asi spíš shodit, ne?“ opatrně táží se.
„Psali jste mi schoď,“ bledne otec, „a já už vymyslel tři humanistická drabblata!“
Jen Viktorka pláče na rodinné tryzně
Ztište prosím svůj hlahol a smích a ctěte pietu okamžiku! Svolali jsme se, abychom vzpomenuli našeho drahého kamaráda Krtečka, zapomeňte na chvíli, co si o zahradních škůdcích myslí strýc Karel! Zemřel v strašných mukách, Krteček, ne strejda!, v útrobách bubnu naší pračky, že, Viktorko, netvař se, že ty nic, ty muzikant! Prosím Sikara, ať přestane tleskat! Možná jste Krtečkův leporelní život už nesledovali, ač nestárl, zestárl, ale svou dobou jste ho všichni vláčeli. A budeme i nadále: jako památku nám zanechal spousty žmolků na spoluvypraných šatech. Vemte si příklad z vražednice, jak srdceryvně pláče, už končím, dítě, dám ti najíst…