Magický realismus
Jedno tělo
Přirostla k němu, jak přes šedesát let podpírala.
V pondělí se zapotácela. Musel se rozkročit, aby neupadl. Berla ztěžkla.
Doktor jí dal sluchátka a řekl:
"Vaše žena umírá, pane. Budeme se muset pokusit vás oddělit, jinak zemřete s ní."
"Ne," zavrtěl hlavou, "jsme jedno tělo."
Leželi na dvoulůžku, když se přišly rozloučit děti, vnoučata, pravnoučata.
"Buďte na sebe hodní," ona.
"A více si uklízejte!" on.
"I na smrtelné posteli si ze mě střílí!" ztěžka se usmála. "Děti, dětičky, už běžte a zamávejte, ach, nám..."
"Kachnám," doplnil.
Zamávaly, ale staženými hrdly neprošla hláska.
Když odlétaly, životy v tělech samodruhých následnic koply.
Ale já vám říkám...
Angelo tušil, že je zle. Jakmile se první várka dětí začala vylupovat, poznal se. Bylo jen otázkou času, kdy na to přijde i policie.
Ta se už tři léta trápila s pátráním po záhadném stvořiteli. První rok šílela z vražd ze žárlivosti, které se podařilo zastavit až obecní vyhláškou, že ženy nejsou nevěrné, neb ve stejné dny obtěžkány staré i mladé, vdané i svobodné, děvky i panny.
Přestal chodit ven, aby zastavil ten příval.
Jen občas vykoukl z okna. A olízl se.
Mnoho zcizoložil, aniž by.
Teď slyšel zuřivý dav před domem, na schodech okovanou obuv.
Oči si vypíchl sám.
Velmi vážný věk
Chvátal na poslední chvíli, ale před ohněm a vodou musel zastavit.
Pevnina hnědá a černá.
"Dělej, už zvoní!" houkli na něj poslední probíhající opozdilci.
"Vám se to řekne," hlesl jim do zad, "když nevíte!"
On věděl: červená hoří, modrá topí.
Živly se mstí.
Z pastí pod sebou by se vymotal, ale nesplněná zkouška předznamenávala špatné známky, výprasky, šikanu.
Poskakoval po pestrobarevné podlaze, tam na ostrov, tu na kámen, tady je celý světadíl.
Ke schodům zbývala poslední překážka, Mars s tmavými koly, když země dýchla:
"Nevstupuj na mé kruhy!"
Zůstal ohromeně stát.
Trubka na stěně, po které ručkoval, horká, bolestně horká.
Moc tmy
Psal stížnost, když mu na papír ukápla černá slza. Vpila se, roztáhla, stůl ztmavl.
„Krucinál,“ zavrčel do pavoučích vláken, která se mu soukala z úst.
Muselo to přijít, hlava k prasknutí přeplněna nocí, temné křivdy a vzpomínky rakovinově bobtnaly.
Nemluvil, neplakal. Spánek odvrhl, neboť během jednoho jediného zdřímnutí, kdy dýchal pusou, se pavučiny rozzávojovaly po celém bytě a požraly barvu.
Zamkl, zatáhl záclony, zahyne. Jako zatoulaný pes.
Třeštilo ale moc, tak o skobu rozrazil lebku.
Z díry se mu sypaly tisíce kuliček máku. Třepotal, třepotal, až vytřepal.
Otevřel okno. Na stráni rostly vlčí máky. Sytě červené. Byl v babím létě.
Když se čas naplnil
„Drahá,“ řekl ženě, „je to tady. Chceš jet se mnou?“
Otevřela jedno oko.
„Jsem hrozně unavená, miláčku.“
Políbil ji na čelo, namazal si svačinu a odjel do porodnice.
„Budeme vás muset uspat,“ pravili bílokabátníci.
„Nesnáším řezání,“ usmál se, „já vám to prsty otevřu, vyndejte mimčo, řekněte už a já se zavřu.“
„Vy jste pacient, vy rozhodujete,“ přikývli.
„Krásná holčička,“ přišel se podívat primář, když už bylo po všem. „Ale jednu věc mi musíte vysvětlit. Na formuláři se jménem dítěte je podpis váš, manželky, rodičů, tchyně… Kde je podpis tchána?!“
„Už je mrtev,“ hlesl unaveně, „potvrzení jsem samozřejmě přinesl s sebou.“
Dva na cestě
Než se vzali, upřímně se nenáviděli.
„Hnusíš se mi, miláčku,“ říkala mu po ránu.
„Tvůj drahý hlas slyšeti – šavli musím hoditi,“ odpovídal nad mísou.
Na svatbě mu rozbila několik lahví šampaňského o hlavu, on z ní strhal šaty a na holou ji přede všemi naplácal.
Na líbánkách zdůstojněli v tiché, zlověstné pohrdání.
Občas si odplivl, ona odskočila do cizí náruče.
Zlom nenastal ze dne na den, žádné před tím, než.
Přestal pít, ona trajdat.
Najednou si měli spoustu co říct. Vlastně o sobě nic nevěděli. Hltali se.
Ke stáru vzájemně objevili svá těla. Propleteni, utápěli se ve vráskách toho druhého.
Nahoře sám
Byl to jeho první a poslední let.
Nejraději by vše zaspal, ale budily jej v pravidelných dávkách servírované bezpečnostní instruktáže. Snažil se soustředit, letušky však měly o číslo menší uniformy.
Nakonec se stejně – tanečky i tanečnice – ukázaly k ničemu.
Země zešedivěla, voda hořela a nebylo kde přistát. Panika ho znervózňovala, vyděšení lidé se chovali nedůstojně, jejich rysy trochu zdivočely. Vzduchem plachtila spousta nepřístojných slov. Nasadil sluchátka, zavrtal se do sedačky a ponořil do řízných tónů Nightwish. Když se probral, byl na palubě sám, motor nevrněl, palivo došlo, letěl.
Vznášel se v oblacích a přemýšlel, zda se přeci jen nebude nudit.
Kopřivňák, smrkáč a zlatoústý
"Jsme tým, tak mě poslouchejte," kladl nám na srdce ten, co nejdál doplivl.
Nemusel. Každé spojení má svou hierarchii.
"Vždycky hledím na dobro všech," zdůrazňoval, "kdybych jednou jedinkrát měl upřednostňovat sebe, nechť mi z uší rostou kopřivy!"
Nosil čepici, pak beranici.
Na tvářích čím dál zarudlejší.
"Nastal čas utužit partu, kopřivňáku," vyzval jej jednoho dne jeden z nás.
Připojil nějaký slib, říkáme mu smrkáč.
Nechci, aby mi z půlek rostl smrk, tak se nederu.
Čekám, co poslední z naší čtyřky.
Nakonec jsem ho předběhl.
"Ať mi z úst teče zlato, kdybych vám lhal!"
Jsem bohatý, ala ta bolest. Nekonečná, trýznivá.
Dlouhá práce
Za Smuténkou ráno, vodnatá a nafouklá, v objetí bublala.
Slepá stařena vzpomínala, soustřeď se, abys nic nezapomněl!, škobrtavě šišlala. Rodičům vypral, uklidil, navařil a uklidil. Batolili se po pokoji a stahovali ze stolu ubrus. Děti napomínaly, narůžověle vpíjel kaňky jejich hněvu. Odpoledne točil vodu vyschlým pijákům, krájel chléb vychrtlým žroutům a čtvercovým otvorem ve skle tiskl ruce vězňů. Večer se ženou, ženami, umyl záchody, vyfénoval vlasy, napekl cukroví. Pofoukal, vyslechl, nehty zastřihl. Bezdomovci nastlal ve svém pokoji.
Dnešní za kolik nepřineslo sub specie aeternitatis žádný vejvar, tři čtyři roky od každého, Smuténka vtiskla do dlaně pětiletku.
Zítra znovu, vina zavazuje.
Pod hřívou had
Byl trochu roztrpčen, když mu v zavinovačce přinesli hada.
"Máte chlapečka!" vrkala zdravotní sestra.
Už druhého plaza. Jeho bratr, dvojče, o pět let mladší lenochod, ani z lůna se mu nechtělo!, přitom počal krásné zlatohlávky.
Vždy svého sourozence podceňoval, otce - hada a lva - oba neznali, matka svobodomyslná a divoká!, ale jako starší podědil lví tělo a hadí povahu, bráška naopak. Hlazen po hřívě, obletován děvčaty, zatímco dvojče - šupinatec - vzbuzovalo odpor. Hbitý jazyk proti tupému řevu, smýkl se tam, kde bratr bušil hlavou do zdi. Vždy napřed, ohebný, přehlédl silnou vůli.
Jak jeho děti rostly, pochopil, že hadí povaha lví nevychová.
Tichý, pokorného srdce
Živí nechť se voní, mrtví mohou smrdět, napadlo jej, když ze sebe střepával hlínu.
Hlad neměl, žízeň necítil, a to si dole poležel týden.
Ani na záchod se mu nechtělo.
„Ty vypadáš,“ hartusila žena.
Oholila, vykoupala, navoněla, najíst dala.
„Vítej zpět,“ řekl děd, „a do dna!“
Ukládal opilé do postele, protože – ač prolil hrdlem půldruha korbele – zůstal střízliv.
„Co tady strašíš?“ zlobila se teta, když přistihla u knihy, „hybaj do práce!“
Nabytý čas se zaplnil.
Koňské dávky kolínské, večer plný talíř, aby neurazil, v noci pitky, ještě do sedmý nohy, zeťáku!
Za týden vzal krumpáč a šel se zakopat zpátky.
Rybář a panna
Zasekl a cítil, že ano.
Do noci zápasil jako Jákob s andělem, pouštěl a přitahoval, až unavil. Na břeh vytáhl s krvavými ústy, peánem šetrně vyprostil háček. Jen do půli těla rybou, prsy špičaté, ramena oblá, vlasy zelené. Oči únavou téměř vyhaslé.
Trochu přiklepl kamenem, na mrtvolné mimikry nedal!, přehodil přes rameno a doma uložil do napuštěné vany.
Brzy se zotavila, krev spolykala.
Koupat se spolu nemohli, teplou vodu nesnášela.
Panenky se vybarvily šedomodře, dvorce tyrkysové.
V objetí přemýšlel, zda ji láska promění a prolomí šupinatý pás cudnosti.
V objetí se přestal sledovat.
Jednoho dne už nevstal, místo nohou ploutev.
Dveře, tma, déšť
V nepravý čas na nepravém místě otevřel dveře. V objetí žena a přítel. Ze stínu mezi nahými těly se vznesla noční můra a vletěla mu do nosu. Až v mozku svěsila křídla a zmagnetizovala.
Přitahovala stíny, vysávala energii a vypíjela potoky. Země prahla, elektřina vypadávala, rozpraskané rty vesničanů prosily o trochu vody. Vyhnali jej jako kozla. Sucho praštělo.
Vyšel na kopec, přetížen nahromaděnými slzami, poloslepý pohlcenou tmou.
„Tak vzlétni,“ pravil můře v hlavě, „ty stvůro!“
Odpoutal se od vrcholku a letěl, z očí mu pršel déšť a sršely blesky, z uší se valily bouřkové mraky. Zem zazelenala, děti hltavě pily.
Když neopatrná slova
Když dosáhli čtyřicítky, kdo je potkal, myslel si, že je otcem své mladičké malebné ženy. V šedesáti, že je prachatý dobytek.
Ona se jen švitořivě smála, nápadníky odháněla. Do schodů mu pomáhala.
Přes den přebíral léky, luštil křížovky a čistil si zuby, večer však zatáhl záclony, rozsvítil lampičku a prohlížel si ji.
Až do své smrti nedokázal rozhodnout, zda měl tenkrát před svatbou mlčet.
Věnem dostala krásné tělo.
„A víc nic?“ zeptal se opatrně.
„To ti nestačí?!“ odpověděla dotčeně.
„Stačí, samozřejmě, co bych mohl chtít víc, miláčku! Ale jednou tvé tělo zestárne…“
„Za tyhle hloupé řeči ne!“
Jak řekla, splnila.
Nespěch
„Úplně ti nerozumím,“ děla žena v pondělí na třetí výročí svatby, „přesto respektuji tvé přání. Dohodli jsme se dopředu, uznávám. Ale já tak chci miminko!“
„Máš ho mít,“ řekl. Téhož dne těhotná, v úterý široká a vzdychavá, ve středu rodila.
„Chlapeček,“ pravila. „Ano,“ odpověděl. Do dvou let holčička.
„Dvě děti,“ pravila. „Ano,“ odpověděl. Za dvanáct měsíců trojčata.
„Výborně!“ pravila. „To jsem rád!“ odpověděl.
Viděl, že je dobrou a obětavou matkou, spolehlivou a podpírající manželkou.
„Myslím,“ děl v sobotu o sedmém výročí sňatku, „že jsme se už dost poznali. Víme, co můžeme jeden od druhého čekat. Co kdybychom spolu poprvé ulehli?“
Změna plánu
Lazario dorazil na letní sídlo rovnou ze služební cesty, upraven, umyt, v saku. Z dvojpostele na něj skelně hleděl krvavý Sebestián, manželka plakala.
„Chceš mi k tomu něco říct?“ zeptal se unaveně.
„Nemohu,“ vzlykla Mária.
Upravil si vázanku a vzal to na sebe.
Když podepsal přiznání, rovnou jej zastřelili, jasný případ žárlivosti, soudy přetíženy.
V rakvi jej probudil Máriin pláč.
„Já to nebyla, nebohý muži, to Ricardo, můj druhý milenec! Bála jsem se ti přiznat…“
V noci se vyhrabal a zaklepal na žárlivce.
„Ricardo, za tebe jsem nezemřel!“ podával mu – nahý – své sváteční šaty.
„Chápu,“ kál se vrah, „kde ležíš?“
Blátivé obrysy
Při pohledu do zrcadla strnul. Jeho rysy rozmazané.
„Zlobí mě oči, nebo jsi něco udělala se zrcadlem?“ houkl směrem k ženě, ale hlásky se vpíjely do sebe a vzešel z toho roztahaný, nesrozumitelný houkosten. Z kuchyně ozvěna.
Místo manželky viděl šmouhu. Podal jí zrcadlo. Skvrna se zavlnila, zabučela.
Předměty ostré, vytáčel jeden kontakt za druhým, ale vždy – slova, skutečná slova, byť divně strojová! – volané číslo neexistuje. Sluch i zrak slouží, pokud se ovšem nezblázní jen při kontaktu s živým organismem. Hmatem tvary a rysy druhého cítili.
V bačkorách vyrazili do města.
Všude pusto a prázdno, na obloze černé cákoty vran.
Kameny, bláto a křídla
Nesoutěžní, bez nároku na bod.
Zatímco spal, zašili mu do žaludku kameny.
Ráno se na cvičišti sotva ploužil, těžko mu, přetěžko.
Za trest vytíral večer záchody, pořád dokola, sotva začal, dávil se. Když konečně hotov, přišli mazáci, prasata.
Žaludeční šťávy nakonec rozmělnily šutry na bláto. Noční můry se sletěly na ten div podívat, leč zapomněly na svou nakynutost a zapadly.
Za tváře zvlhčené slzami bit, tak plakal dovnitř a zaléval.
Na bojišti zahnáni do bažin, první bublali důstojníci, prasata, těžká výstroj a balvany pod levou plící stahovaly všechny vojáky do lepkavého objetí. Vychrtlý a lehký strhl uniformu, na zádech křídla motýlí, zatřepotal a vznesl se.
Zpátečník
Ohlížeje se, uklouzl po banánové slupce.
Uvítal to, od rána strašně natlučený, teprve s pádem zase svěží a jako rybička. V práci krvácel, než se řízl o papír.
"Vlastně jsi nekonečná kráva," řekl kolegyni, kterou znal po pihu nad travnatým trojúhelníkem. Sblížili se, na okamžik, začal ji nadbíhat a zapalovat a pomáhat do kabátu, dráždivě neznámé.
V krámech jej neměli rádi, věčně něco reklamoval, nové, zatavené nezbytné zbytnosti, použity nepřispěly k žití. Hluboce nejistý vlastní práci rozkládal na písmenka až do nicoty. Nadřízené rozčiloval, neb znal odpovědi před otázkou.
Až když zhnědlé banány začaly žloutnout, pochopil, že musí plavat vpřed.
Smířit se s chmýřím
Když v úterý ráno pleš zezelenala, nepřikládal tomu váhu.
Ve středu na hlavě džungle pampelišek. Střihací strojek nespokojeně bzučel, ale kosil jak žnec.
Narůžovělá poušť vydržela sotva do odpolední píchačky, navečer už mu zase padaly do očí žluté kvítky.
Vzal si sick day. Porost na hlavě rostl a bujel, až zechmýřil. Vyšel na balkón, aby nechal vítr odvát bělostné pavučinové vločky.
Ve čtvrtek si jej povolal do kanceláře nadřízený.
„Budu tě muset vyhodit,“ sdělil, „naše píár barva je aktuálně fialová, nikoli žlutá!“
Bez práce hladověl, sedl si před zrcadlo a začal kreslit.
„To jsou krásné obrazy,“ uznale kývaly vlasaté hlavy.
Nepoeti
Vždycky když složil z papíru zvířátko a vdechl mu život, biologiářka běsnila. Honila koníčka, velrybu nebo vlaštovku po třídě, dokud neulovila, neroztrhala a stvořitele nenafackovala.
„Holubník mi tady z toho dělat nebudete!“
Zlobilo ho to, život se má dávat, a ne brát, jednou se dožral a zpod prstů mu vyrostl štír.
Učitelka vyjekla, zděšením jí zapadly oči, musela do nemocnice a on ze školy.
Když vyrostl, oblíbil si krabice. Kancelář zazvířetil spoustou pomocníků, chobotnice podávala tužky, sponky, razítka a nůžky, želva podpírala nohy, slon vozil na záchod.
Spálili je. Vedoucí ochranky, personální ředitel, vrchní bezpečák.
Jeho bestiář se rychle zaplňoval.
O balóncích a copech
Když zemřela žena a děti, přestaly chodit pozdě, vstávaly s kuropěním.
Nespěchal, nebylo vpřed.
Vyčistil si zuby, snědl rohlík, vypil trochu mléka.
„Rád bych si s tebou promluvil,“ řekl své choti. „Necháte nás chvíli o samotě?“ obrátil se na potomky.
Po anglicku se vytratily.
„Nechci se hádat,“ ohradila se.
„Ale vůbec ne,“ děl. „jenom spolu nafoukneme balónek. Zaslovíme ho vším, co nás od toho druhého zabolelo, a pošleme do oblak.“
Drželi se za ruce, když vítr odnášel k prasknutí napěchovanou kouli.
„Musím jít se synem lepit modely,“ šeptl. „A dceři uplést cop.“
„Jen utíkej,“ smála se, „ať to tentokrát stihneš!“
Samojediná oslava
Loni touhle dobou ještě žil.
Nejvíc ho mrzelo, že krvavý sníh kolem jeho mrtvoly roztál, než ho našli. Nikdo nezvěčnil, nikdo nevytrhl ze zapomenutí poeticky rudý květ. Život uprchl, tělo v prach spáleno, vědomí tísní.
Slaví své první úmrtiny. Vraha ještě neodhalili, Tobiáši, zešedivěls od té doby, tlačí tě můra, chichichi, nervy pocuchané, aby ne, neopomene noc, aby nezaklepal, nezašustil, nezpřítomnil. Pomni, abys zabíjels nezapomněl.
Ťukne si o urnu panákem, na rysy!, barvu ztratil brzy, ale i kontury se rozmazávají, žena odložila vdovský šat, děti zahlceny živým.
Vytratí se do beztvářnosti, sám, zoufale sám, bez hlasu, bez masa, bez krve.
O mrkvi a párech
Posnídal mrkev, vyčistil si uši, vylezl na komín. Zaposlouchal se, rozhlédl. Paní Mráčková si povzdechla, pan Kočí nemohl najít cestu domů.
Pospíchal, ani modlitba se nezdržuje a dýmá vzhůru.
„Pojďte,“ podepřel vrávoru, „dokočíruju domů.“
Paní Kočí málem vzala válečkem, ale ráda, že starej nespí ve škarpě.
Babču Mráčkovou trápilo, že sama doma a ti mladí se nikdy nestaví.
Nanosil vodu, naštípal, sedl si, poslouchal.
Mladý Mráček zastihl při předčítání, ty špíno, chceš tu něco ukrást?!
Pohrabáč vzal, švihl, oko vypíchl.
Ráno vylezl na komín. Uši zaječí, oko ostříží, nohy rychlé, ruce pracovité. Vždyť jsem skoro celý, smál se do větru.
Odložený kat
Rád utínal hlavy, hrd na své stařičké povolání mezi psychiatry a chirurgy. Z obnažených krků se vždy vyhrnula stoka špíny, doktoři našili odetnuté zpátky (jeho katana ostrá jak žiletka), klienti děkovali a občas láhev podstrčili, pojišťovna platila. Bublající močál skladován v hlubokých podzemních slujích.
Ve svém oboru už vrchním referentem specialistou, slavil čtyřicátiny, když ministerstvo lidské důstojnosti vydalo nařízení o zákazu sečných zbraní. Prostá, rychlá procedura se stala extrémně drahou a složitou. Do hlav nově zapouštěna rypadla, která důkladně rozorala mozkové brázdy a vysála jedovatý kal. Trvalo to déle a bolelo více.
Sám přišel o práci. Padl na něj smutek.
Slzy nad zlato
Kdesi daleko leželo království, kde lidé jednoho dne přestali plakat. Potoky vyschly a řeky netekly. Tváře a břicha se nafoukly jako balony, mračna se v nich hromadila a nemohla ven. Panoval hlad, žízeň a sucho.
Princové a rytíři neuměli pomoci, Ubulínek si však věděl rady, přišel, najedl se a řekl:
„Přijďte ke mně všichni, já vás vyslechnu.“
Chodili k němu a šeptali mu do ucha nahromaděné křivdy a úzkosti, zhubli a Ubulínkovi tekly z očí krokodýlí slzy. A plakal a plakal, až zem nasákla vodou, řeky se roztekly, prameny vytryskly. A bylo vlaho, pářilo se, nebesa ztěžkla a vydala déšť.
Aspoň v rakvi ne
Dráždilo, že si ho prohlíží nahého. Nůž z prsou vytáhl a uložil do igelitového sáčku, krk ohmatal, teď zkoumá nehty, zdali si je vyčistil?! Vousy na tvářích mu rostly i po tom, co dodýchal. Musí vypadat příšerně, úpně nedomrle ostrništěný.
Ale co, žádný krasavec na pitevní stůl nespadl, chtělo se mu usmát, kdyby to šlo. Smířit se se vším, má-li někdy vypustit duši. Jen jediné nesmí připustit.
„Zavři pusu,“ říkala mu máma, „ať ti to nezůstane!“
Má, nemá? Ohledavač se naklonil, ve skle jeho brýlí zahlédl svou tvář.
Zatahal za rukáv.
„Sešijte mi prosím rty!“ šeptal vánek vznášející se vzhůru.
Tak už plač!
Toto téma mě letos nějak pronásleduje... Ale snad zpracováno zase z jiného úhlu.
Obchodníci s deštěm využili suchého léta a dramaticky zvýšili ceny. Starosta s nimi vyrazil dveře. Nedošlo mu, že součástí kartelu. Každá další nabídka dražší. Zadlužte se, nebo žízněte.
Povolali Imberia, starého Lovce mraků. Řemeslo pozapomněl, s průmyslovou konkurencí s živností praštil. Najednou potřebný. Celý minulý týden odchytával beránky na obloze, napěchoval je do opuštěného vodojemu. Teď jim jen pustit žilou.
Musí je proplakat k olověnému ztěžknutí.
Vypil poslední kaluž vody, vyslechl příběhy Kvílející.
Před ním zabili roztomilé kůzle.
Všechno mu přišlo k smíchu.
„Asi mám emocionální zácpu,“ krčil rameny.
Až s pekelnou bolestí břicha vytryskl z Imberiových očí proud slz.
Hanbou propaden
Vyšetřovatel mé smrti byl něco mezi Sherlockem, Philem Marlowem a Dalem Cooperem.
Z otisků razítek na zadku dovodil, že vrah bude z okruhu výpravčích, podezíral ale i mlékaře Dana, který mu při výslechu rozbil ciferník, zpod nehtů mně vylovil písmeno Zet, což ho nasměrovalo k zahradníkům.
„Jedno můžeme vyloučit,“ pravil okruhu podezřelých u krbu. „Sebevraždu! S vidlemi v zádech a prostřelenou lebkou se ani blondýnka nedokáže oběsit!“
Viseli mu na rtech.
Zapomněl na motiv.
Na své odmítavé gesto, když na něj zamrkaly nejkrásnější oči na světě.
Na mé eso v rukávu. Cirkusové dětství.
Vstala jsem a eskamotérské harakiri všem předvedla.
Pro připomenutí: Dale Cooper je Kyle MacLachlan z Městečka Twin Peaks.
Cena autenticity
Při premiéře potlesk vestoje. Agenti mu ještě zatepla přinášeli čerstvým tiskem vonící zítřejší recenze. „Nekompromisní a nesmlouvavý pohled na společnost.“ „Rána mezi oči!“ „Neuvěřitelné herecké výkony i digitální triky!“ „Režisér neodvrací pohled od zla, ale noří nás do jeho středu!“
Nepoužil jediný digitální trik. Natáčení utajené, herecký ansámbl posbírán na ulici. Nikdo nikomu nechyběl.
Vítězný raut trval dvě hodiny, žádných deset minut. Do nejzazší vlásečnice vstřebával lichotky.
Od poslední klapky věděl, že zaplatí svou daň. Na place se mihl pes, který o den dříve rozřezán.
Učísl se, zapil prášek, vykročil do svého apartmá. Čekají tam na něj. Oběti jeho úspěchu.
Němý křik
Když jsem se ráno probudil, nebyl jsem brouk, ale něco se dělo.
Kolem mě bílé rámy. Můj pohyb trhaný, nekontinuální, ruce čtyřprsté. Tíživé ticho, neslyším vlastní dech.
„Mami!“ zasténám.
Nevydám ani hlásku, jen bublina s ocáskem vzejde z mých úst. Je dvourozměrná, musím ji natočit, abych mohl rozluštit její poselství:
„Mami!“
Praskne a zmizí a já zas v dalším ohraničení.
Máma už je přeci mrtvá, napadne mě a nade mnou se vznáší nový bílý ovál s malými kroužky směrem k mé hlavě.
Než se rozplyne, stačím přečíst:
„Máma už je přeci mrtvá…“
„Nechci být bublifuk!“ bezhlesně křičím z plna hrdla.
Tlučhuba ve dni blbci
Dával nabídku, která se nedá odmítnout.
„Peníze, nebo život!“
Ten první, kravaťák, se rozesmál.
„Měl jste přijít dřív, mladíku! Uvěřil jsem a rozdal vše, co mám... Nehromadím pokladů časných, co stejně rzi, molům a zlodějům podléhají! Chcete-li oblek, berte, nahý jsem byl zrozen. Ale bude vám velký.“
Peněženka vybílená, kreditek prázdná.
Druhý pracháč po čichu.
„Vás mi, zbojníku, seslalo samo nebe! Peněz mám jak šlupek, ale nedám zadarmo ani korunku! Život mě ale nebaví, ba jsem ze své lakoty zhnusen! Vemte si ho, pro mě je nic.“
Prosil, láteřil, proklínal, ale já jsem zloděj, nikoli vrah.
Uprostřed úpadku světa hladový.
O prasečím ocásku a popravě (ne)vinného
Marcel, syn Popeláře, přivedl do jiného stavu Violu, dceru Zedníkovu, jenže místo andělských křídel jí narostl na pozadí prasečí ocásek. Skandál se nepodařilo ututlat, neb všichni chtěli u soudu vidět dívčí zadeček jako předmět doličný, a Cech stavitelů žádal nejvyšší trest.
Popelářstvo mě podplatilo, abych svědčil proti Františkovi z kantorské rodiny, mají brýle a žádné peníze. Soudce byl o všem zpraven, porota též, spiknutí všeobecné, jen Franta se bránil a kulil oči. Stačilo pod přísahou ukázat prstem.
„Pane svědku, koho jste viděl vejít do Violy?“
Nebyl jsem s to vydat hlásku, náhle němý.
Za trest to svedli na mě, nemluvu.
Oře, oře Jan
„Třikrát a dost,“ řekla řízně, když potřetí otěhotněla.
„Ani celibát zjevně nepomáhá,“ hlesla zhluboka nad šestým dítětem, „nesmíš se na mě ani podívat, ty plodný kanče!“
Jak přišel z práce, nasadil pásku přes oči, aby ne. Myšlenkám se však neubránil.
„Já už nevím,“ vzdychla vzdutá při přebalování osmého syna, „z tebe to vyžene snad jen kastrace!“
Bolelo to, ale zase doma nezakopával o nábytek a ratolesti.
Devět chlapců rostlo jako z vody, než bys řekl švec, rozprchli se po světě. Vráňata vzlétla. Hnízdo prázdné.
„Vlastně bych chtěla holčičku,“ přitulila se.
„To dáme,“ nepochyboval.
S každým dalším potomkem se stávala přitažlivější.
O veverce a moci
"Tady vládnu já!" řekne veverka.
"A co já s tím?"
Jsem z práce unaven vší tou nadřazeností.
"Nekuř tady!"
I ty, Brute?
"Nebo mi dej cigárko!"
Kouříme spolu, to sbližuje.
"A komu vlastně panuješ?!"
"Nechci žádné poddané! Pořád jen něco chtějí a nic jim nevoní! Kraluji tichu a kamení a houbám."
"To se nikdy nedozvíš, zda dobře..."
"Ani... že špatně."
"Vypadněte odsud," řekne on, protože vlastní. Něco, někde, jinde, více než já.
"Tahle cesta patří královně Veverce," řeknu odhodlaně.
Nechci nikomu brát žádná práva. Nechci nic zpochybňovat.
Ale když se střetnou mocní, tiše se směji. Rozsápala ho, starší, rezavější.
Tak.
Jejich nářky vzlínají až k nebi
„Já už za ty věky zežloutla, panna nerozřezaná,“ hlásí nešťastná Krásnohorská z bidýlka, „zleva se na mě tlačí ohmataný Kundera, zprava malomocný Kopta.“
„Co mám říkat já?“ huhlá rozklepaně z kufříku pod stolem psací stroj, „Bez soudu jsem v téhle temnici už bez dvou měsíců dvacet let!“
„Ale aspoň jsi někdy sloužil!“ triumfuje puzzle mačkající se mezi skříní a stropem. „Že mám spousty malebně blankytné oblohy, nikdy mě ani nesložil!“
„Psst,“ hájí si své monitor, „nerušte ho! Nemůže se vynadívat na mé hladké bříško!“
„Probuď se, spáči!“ vykřikne růženec, vyhákne se z hřebíčku a z letitého oběšence stane se škrtičem.
Třtinovatění
S nabubřelými hesly najednou bobtnali. Smáli jsme se, všichni ti vůdci a alfa samci se nám před očima měnili v balónky, zadul vítr a mizeli za obzorem.
Hesly dne se stala pokora a skromnost a drobná práce. Jenže úkaz pokračoval, nástupci chvíli bez vrásek a hladcí, ale pak průsvitněli, nafukovali se, nehmotní poletovali dle toho, kdo kde silněji zafoukal.
Smáli jsme se, ale smích nás přešel. I my jsme mládli a ztráceli rysy.
Jak chmýří z pampelišky odlétali bližní.
Báli jsme se mluvit, najednou každý blábol a přežvýkanost potenciální pumpičkou.
Nevážná slova nadnášela, udržet se při zemi volalo po tíze!
Hledám tvou matku, synu, starče
Narodil jsem se těhotný.
„Není to zrovna obvyklé,“ řekli máme doktoři, když ze mě vyndali vrásčitého stařečka, „ale stává se to. Musíte vašemu obsynovi najít maminku, my ho do ní zašijeme, a pokud to bude jeho pravá biologická matka, tak se život vnoučete vrátí do normálních kolejí.“
„To nedává smysl!“ zoufala si.
„Čas je občas prevít,“ krčili rameny.
Rostl jsem a potomek mládl. Dost jsme se hádali, rozčiloval se, ať mu laskavě neříkám „mé dítě“, když je o tolik let starší.
Poznával jsem jeho povahu, z vrásek se vylupovaly rysy.
Usilovně hledám svou nevěstu, jeho mámu. Budeme si všichni podobní.
My a oni: kritika obého
"Chce-li někdo něco," pravil, "musí být ochoten překonávat překážky. Proto jsme naši radnici − jednu jedinou pro celou zemi − vybudovali v horách. Na nejnepřístupnějších místech jsme zřídili stížnosti, trochu níže pak poradenství, stále dost vysoko jsou žádosti..."
"Nemusím souhlasit, abych se neptal: jste opuštění?"
"Právě naopak, naše slavné velehory, do reformy kartograficky nepodchycené, jsou nyní jedním velkým bulvárem! Děti, starci, beznozí, všichni jsou s to vyšplhat se až do nebes, aby nám nadávali!"
"Pak není bílých míst..."
"Jedno zbylo, s kostřičkou úředníka, kterého jsme před lety najali. Čekal, až někdo přijde, až z toho umřel. Šéfoval oddělení pochvaly. Při úpatí hor."
Já, buben
Přemíra pití piva přivedla mě k hudbě.
Kapelník skupiny Tlučte a bude vám otevřeno totiž hledal další nástroj a vida můj březí břuch, zaplesal. Zkouška dopadla na výbornou, linul se ze mě libý ruch.
„Na cizí kůži snadno bubnovati,“ vyučoval mě v muzikologii, „hlavně nesmíte přestat chlastat!“
Zaslzel jsem; toť žádost, která se nedá odmítnout! Splněný sen, vyslyšená modlitba. Tělo dostalo smysl.
Jezdil jsem vzadu v dodávce, mezi nejrůznějšími pokličkami, dřezy, konvemi, kbelíky a kyblíky, jedna stará pračka tam byla, dvě lebky a radiátor.
„Zpevnit břišní zpěv!“ velel kapelník před koncertem a já dal pár kousků.
Jen uf, uvázat uzel.
Zklamání na vrcholu
"Sni svůj život, žij svůj sen," říkala maminka.
"Čím déle budeš mlčet," poučoval otec, "tím mohutněji zakřičíš."
"Sklonit dýku žádná hanba," našeptával strýc, "když pak bodneš."
Jsa loajální, stoupal jsem výš a výš. Prohlíželi mě zprava zleva, zmateni, ale co vytknout ohebnosti?
Nakonec zdráhavě jmenovali vrchním ředitelem otázky přechylování a skloňování jména panovnice. Můj život mohl odumřít, kdyby... Nezemřela stará, nepřišla nová.
"Máte tu čest," přišli.
"Chci osobní setkání."
"S ministrem vnitra? Premiérem? Prezidentem?" znali své pappenheimské.
"S ní!"
"Připadá mi ptákovina Vaše ctěné jméno nepřechylovat a neskloňovat," těšil jsem se na reakci, abych naplil do tváře.
"Mně taky," děla.
Lítý boj o levý bok
Farář řekne, že jeho dcera zbožná, spanilá, rozumu rozprostřeného, věna věru věhlasného, boku levého, dám jen tomu nejlepšímu!
Statní a lepí jak koně já a Simeon, vzájemně se upřednostňujeme, až kolárek zakokrhá:
„Budete se o ni bít, nebo!“
Nelze odmítnout, nejsme rouhači ani svatokrádežníci; však-li holka krev a voda, v kříži krapet pokřivená, trochu šizuňku i Pánbu přehlédne: bijeme se nedomrle.
„Pořádně a po hlavě!“ skanduje skanzen.
„Kdo prohraje,“ povstane z balvanu velebný pán, „dostane ji!“
Z taktiky harakiri kohoutí bitka na jednom smetišti.
Domlátiv, zvednu vítězně paži.
„Je tvá,“ zeširoka směje se ta liška podšitá, „první slovo platí, druhý...“
I slepý musí vážit slova
Slepec (vyděšeně): Nevidím na krok, tma za mnou, tma přede mnou! Tma tmoucí všude kolem!
Slepcova žena: Protože jsi slepý.
Slepec (ulehčeně): Aha, já zapomněl.
Slepcova žena (nazlobeně): Jsi hrozně zapomětlivý, choti, budeme s tím muset něco dělat!
Slepec: Protože nic nevidím. Úplně jsem z toho zmalomyslněl!
Slepcova žena: Něco zkusím. (mumlá) Možná jen nikoho nenapadlo, že je to návod…
Slepec: Co to děláš?
Slepcova žena: Potírám ti oči hlínou, kterou jsem smíchala se svými slinami!
Slepec (nadšeně): Vidím! Vidím!
Slepcova žena: To jsem ráda.
Slepec (uznale): Ty jsi docela hezká baba, to mě překvapuje!
Slepcova žena: Že tě kopnu!
Pozdní bycha honitba
V týden starých botách připadal si jako hastroš.
Sotva vstoupil do obuvnictví, vyrostly mu rohy, jazyk se protáhl, druhý ocas vzadu, ťuká kopytem!
„Alou ven,“ vzkřikl švec, „jednonohým neprodáváme!“
Vylezl a vše zmizelo.
Jenže v knajpě jak přes kopírák!
„Naše pálenka spálí i pekelníky!“ vykropil ho dryákem výčepní.
„Čadit mi tu nebudeš, čerte!“ hnala koštětem Káča, trafikantka.
V pekárně zůstal svůj, rohlík nakoupil.
To před měsícem.
Špatná pověst rychlejší světla a nábalnější laviny.
Pekelnému zákazníkovi vstup zakázán, obrnily se obchody.
Marně vysvětloval; teď hladoví.
Cpe se knihami, mezi zuby drtí přísloví.
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.
Jen chci vědět, já, popravený
Justiční omyl řekne se, ale popraven nechtěl to nechat být.
Křivopřísežnictví přišlo od přátel, prý příliš nepřizpůsobivý.
„Na jásání jsi kašlal,“ přiznal domovní důvěrník, „kdybychom nenahlásili, sami podezřelí. Město to mělo odložit!“
Budova radnice pevně zakořeněna, jak pštros starostu někde v hlubokém podzemí.
„Já nic, já pošťák!“
Adresátem soudce, hrášek pod matracemi paragrafů, když nezalehne princezna, nehrbolatí.
„Toť litera.“
A kdo ji naškrábal?, kutal dál, dobere se dna?
„Lid si to přál!“ vlaje třtina, ač v podsvětí nefouká.
A kde jsou kořeny tvé, můj lide?
„Jdeš špatným směrem,“ volá za ním dolů sousední rakvář, „ve středu země tě to spálí!“
Černobílí: hovory z pouště
Potkal jsem ho na poušti, tučňáka.
„Není ti horko, bráško?“ „Je.“
„Nálada pod psa?“ „Nejsem dobře naložen.“
„Jak ses tu...?“ „Zabloudil jsem.“
„To je hned,“ pravil, „oblek se sem vůbec nehodí.“
„Od tebe to sedí! A zatoulal ses z větší dálky.“
„Všechny cesty vedou na poušť.“
„Zdržuješ mě, strašně pomalu se kolíbáš!“
„Nakonec se ti budu hodit. Jeden z nás to nedá. Druhý se nají.“
„Tísní mě představa,“ vyhrkl jsem, „že bych byl ten první!“
„Tak si představuj, že to budu já.“
Uklidňovalo to, skutečně.
„Měl jsi být psycholog, tučňáku.“
„Však jsem. Ale maso mám tuhý. Jak si mě naložíš?“