Legendy o svatých
Panna v soukolí
Ještě nesvatá Kateřina se ofrňovala nad každým, až potkala něžného milence z Nazareta a o krůček předešla pádu, aby vydala svědectví – rety v ústrety útrapám – o svém Ženichovi;
s modlami císaře zdvořile vyrazila dveře a neohroženě si to rozdala, panna, s jeho padesáti pohanskými mudrci a filosofy ve veřejné disputaci, anti-Slovo tehdy ještě nebudovalo bezpečné zóny; dojdou-li argumenty, nastupují klacky, takto ozubený mlýn, zakusující se do panenského těla: všechny ty hroty a nože odrážely stav vládcovy mysli, strachu i chtíče plné; zrno nerozdrceno, soukolí polámáno, katovská sekyra uzavřela spor.Tváří v tvář síle víry nebyloť nabídek, které se nedají odmítnout.
Rychlé dospívání v kotli
Svatý Vít, co Vít, Vítek, holobrádek sotva dvanáctiletý, rané a ranní ptáče, byť ve víře skoro mazák, sav ji s mlékem své kojné, císaři syna uzdravil, ale nevděk světem vládne, neklaníte-li se modlám: neúspěšně vařen v kotli a navoněný předhozen lvům, ale až stětí přineslo kýženou žeň ostatků. Na paži vystavěna rotunda a české sebeurčení, lebka světošlápkovější: z Říma k Paříži, z Francie do Němec, ale všechny cesty nakonec vedou do pražského chrámu.
Zapomenutý panovník si rve vlasy, ach běda, malým dítětem jsem byl přemožen, Vítek, vzývaný se svítáním houbaři i rybáři, se usmívá pod neochmýřeným podnosím: nejsem žádné dítě!
Po Libuši Vojtěch, víc vidoucí
Biskup Vojtěch je prvním lamentačem nad divokými sveřepy v opohořelém kardiu kontinentu: co je to, Sundanci Kide, za lidi?! Tluče bubeníček, tluče na buben: svých model drží se jak alkáč sklínky, chlastají nad duhu, celibát kněžím nevoní, světským zas jedna málo (utnout cizoložničí hlavu jim však nezabrání ani církevní azyl!), bez otroků ani ránu. Povoláván znechuceně odcházel. Žehnaje zvedá po jonášovsku vyčítavě zrak vzhůru: To jsou snad ještě zatvrzelejší šíje než Tvůj vyvolený národ! Jak nepochopitelně Tě jímá lítost nad každým zlem! − Zmizel včas, Slavníkovec, ale stáří nedočkal: šahej Prusům na jejich duby a dostaneš pádlem po hlavě, patrone vodáků...
Prokop, náš osud
Není stavby bez ornamentu, aniž stonku bez květu: poustevník Prokop je ryze český svéráz a samorost, neuznávající krom Krista žádné autority, dříč a lidumil, na řeči vám kašlu, máš-li něco proti, přijď a suď. Ďábel se zachechtal a osobně dostavil, ohromující hráč na harfu hrdosti: zapřažen do pluhu, nechápal! Nepáře se opat se Světlonošem, natožpak démony: latinskému opatovi namlátí a papeži, jenž se jej zdráhá kanonizovat, dá čichnout své pěsti: smrdí hřbitovem, Inocencku, cítíš? Dalo se už tehdy tušit, že s touto plebejskou kotlinou budou jednou problémy. Ani čerta, vlastně tam na severu směšné postavičky, se nebojí, neřkuli nehodných hodnostářů!
Námluvy panny v draku
Dračí Markéta, přemožitelka ďábla, nepuklá pukla svého polykače, satana-saň, pozvednuvši v jeho sirnatě nakyslém břiše kříž, odolávala srdnatě námluvám odmítnutého lidského nápadníka, hle, křesťanko, mou antikulmou je vyvěsit za vlasy, každý chloupek tvého těla učešu železným hřebenem, chytneš bronz u ohýnku a svaly protáhneš na skřipci, nalíčím bičem a vykoupu topením!, až nebylo úst odmítajících, byvši obdarována ostrým náhrdelníkem, zamečel a ona zkrácena o hlavu.
Ještěže Mel Gibson netočí o mučednicích, jeť krása a věrnost trpkým, co trpkým, jak ocet kyselým darem nevěstám Kristovým. Nápadník zapadl, Markéta žene rok co rok žence do žita, sladká patronka panen a sedláků.
Obhajoba: námluvám Markéta odolala, tedy zvítězila, nicméně její vítězství dost bolestné=kyselé; z pozemského hlediska svůj spor s nápadníkem prohrála, ale její prohra, jsouce odměněna v nebi nebo minimálně věčností na zemi, sladká.
"satana-saň" beru jako dvě slova, ač mi počitadlo ukazuje o slovo méně.
Svěží panna s věží
Jsouť prvněnky první ligou, by bylo co nepřekonati.
Přitažlivá panna Barbora nehynula snadno, k větší slávě Boží i z Jeho dopuštění zázračně uzdravována pro další a další týrání, krutě od krve vlastní: tříokenní pokořitelka těla, jež navrátivším prachem jest, jak pes do krve bičována, jak pole kovovými rádly brázděna, jak strom pochodněmi pálena, jak hříbek o hlavičku o prsa skrojena, vydechla duši, až když nemohla vzývat a přijímat svého Pána, neb nahá a zohavená pohanským tátou svým sťata.
Nečekal Boží blesk na mlýny téhož a na místě netvora sežehl: třeste se, všichni otcové, jež ubližujete svým dcerám, před Jeho trestem!
Poustevník bez samoty
Ani světci-svědci neušetřeni vynalézavosti uctívačů děl lidských rukou, jejichž nejzazší hrůzou časná bolest a kteří ve střetu s odlišným kultem dokazují ten svůj právě a jen mocí konání, jímž člověk od pádu disponuje nad nestvořeného Boha: trýznivým týráním.
A tak ze čtrnácti svatých pomocníků v nemocích a nouzích nejvyšších jen poustevník a pijan laního mléka Jiljí, rozdav všechno, co měl, a uchýliv se do samoty neprostupných hvozdů, prodíraje se trním a bodláčím, dožil smrti nenásilné: ani on však neušetřen pekla těch druhých, vyhledán zbloudilým šípem lovícího panovníka a povolán za opata na místě nehody vystavěného kláštera. Mniši však tišší.
Svědectví tichého jazyka
Nebeské shlížeče uzavírá Svaté mlčení, Animuk, v protykaném a prostykovaném národě nebývalé zjevení, nechoď, Johánku, s králi jednat, mnohý příklad známe, tak to chodí, pán chce vědět, ty nepovíš, vaz ti zláme, z mostu shodí. Hlavo skopová, na co si hraješ?, ctíme utajení, koukej mi pod prsty a skončíš pod Řípem!, ale tajemství pode mnou smrdí vzpourou!
Vztyčen nad varhany, bezeslovnými zvěstovateli Boží slávy, chová Ježíška na kříži jako děťátko a šeptá mu do uší: neměl by, Pane, nade mnou žádnou moc, kdyby mu nebyla dána shůry; Jan Křtitel povolán ke svědectví, já, Jan z Nepomuku, k tichu, jazyku nepodmaněnému.
Obr s děckem na ramenou
Pohany počat znal neznal Reprobus své meze, vysoký a mohutný hledal nejmocnějšího, komu by sloužil: ani ďábel, tohle všechno je moje!, neshledán dost náležitý, vždyť podivně bojí se protnuté horizontály s vertikálou, sebemenší; poustevníku, poraď, chimérám neholduji; nasměrován, přenášel obr přes řeku, tlusté, vypínavé, mocné, až na ramenou lidské mládě, těžkneš mi, lehký náklade, nesu na ramenou všechnu tíhu světa, dí dítě, když se nepřipojíš, neuneseš nic! Titán topě se uprostřed vod, zpokorní před nepochopitelným a kývne, dotykem dětské ruky zazelená obrova hůl, opři svou sílu o milost a nosičem Krista, Kryštofem, budiž! I stal se jím, sťat posléze, jedno.
Na hlavě svaté ruce
Iniciační zážitek záchrany umírajícího chlapce skrze modlitbu nasměruje k Pantaleonovu křtu a takořka raketové kariéře, pověst navraceče zraku přivádí k osobnímu dozoru nad zdravím císařovny, úspěch se však všude tam, kde jsou dva nebo tři nestejných výsledků (viď, Ábeli), neodpouští, a tak si nějaká nízká průměrnost ve jménu transparentnosti vzpomněla (kratčeji: udala), že léčí ve jménu náboženství císařem stíhaného; v exploatačním trestu hrají roli kyje, trhání masa, škvaření ještě neoplešatělého těla na rozpálených pleších, hlad, žízeň, topení, divoké šelmy, ale omezme se na samotný skon, dle něhož svatý snadno rozpoznán od jiných mučedníků: setnut s oběma rukama přibitýma k hlavě.
Svíčkový děda šel okolo na popravu
Nejen duchem živa lidská bytost, vece agnostikům biskup a lékař Blažej a chrání život před běsnícími nadbližními meditací v jeskyni; nelibuje si však Člověkem Žárlivě Zaujatý v poustevnictví (už pohled na zplihle motivovaného Adama přesvědčil, že není dobré, aby byl sám, ostatně i proslulý samotář Šimon nakonec na poušti obklopen davem!), a usmívaje se pod vševědoucími vousy (Jonáši, pamatuješ?), nechá jej vyhledat náhodnými náhončími; žalářovaný Blažej zbožně odmítne modloslužebnou žertvu, pročež počechrán železnými hřebeny, přímluvce zaniklého řemesla hřebenářů, vyjde vstříc svému pravému času na pravém místě: cestou na popraviště zachrání ucházející život chlapci s rybí kostí v krku, patron otorhinolaryngologie.
Popravou přerušená honička s ďáblem
Ďábel posednuvší dceru Bohoklícky se s pohanským póvlem odmítl bavit a jako důstojného soupeře žádal jáhna Cyriaka, vězněného v Diokleciánových kobkách; povolaný jako Friedkinův vymítač nabídl satanovi tělesnou schránku svou vlastní, démon se mu však vysmál (spíše na holčičky, navíc Cyriak přímo páchl svatostí) a utíkaje zaprorokoval, že se nevidí naposledy; uzdravená Artemia byvši pokřtěna, zešedivěla svého otce, exorcista vyžádán k posedlé perské princezničce, že si nedáš pokoj, vece starý známý, co jsem říkal? Mohli se, braši, honit až podnes, jenže martýria neznají VéVé podmínkovou „a jestli nezemřeli“: Cyriak přeživ zalití vařící smolou odevzdal svou duši Pánu o hlavu kratší.
Drakobijec ve službách Beránka
Následník Achilla i Samsona nad ně povýšen novým kristovským paradigmatem: lpi na životě a ztratíš jej, pro Mě ztrať a nalezneš navěky. Vstupenkou superhrdiny a přesvědčivého misionáře („Draka zabiju, na princeznu s půlkou království kašlu, ale necháte se pokřtít, milánkové!“) do panteonu svatých je tak až vzepření se vezdejší moci uzurpující víru: muč si mě, jestli to dokážeš, modloslužbě nepropadnu! Nenechal se Dioklecián dvakrát pobízet a projevil v dané disciplíně nestvůrčí fantazii; když došly nápady, Jiřího sťal: tu hadi a štíři vylezli, ve svém přízemním rozhledu soudíce, že s umlčeným svědectvím změní se skutečnost a oni nebudou již muset zalézat.
Nestvůrčí fantazie možná krapet rozkošatělá (překladatel osekává, vypravěč roubuje!) postupným podáváním („Nekaž historku pravdou!“):
„Svázaného zavěste na trám, nahoru a dolů pohoupejte a železnými klikami zederte! Sůl do ran sypejte! Pochodněmi připalujte! Vnitřnosti trhající jed s vínem smíchaný vypít mu dejte! Nohy do klády vsaďte, na prsa balvan položte! Kolem s hřeby trhejte! Do nehašeného vápna vhoďte! Lahodnou řečí k němu mluvte!“
Dokud nás býk nestmelí
Tísněn, vzpomněl Řím na výtečného válečníka Eustacha, povolali, vojenské tažení stmeluje rozmetané: šťastně spolu – dospěvší bratři, prošedivělí rodiče – však není happy endem, ale nadechnutím k poslednímu svědectví. S poctami přijatý vítězný velitel odmítne modloslužebničit pohanským božstvům; pro křesťany přežranou dravou zvěř moc šlachovitý; nakonec s rodinou pozřen a usmažen rozžhaveným kovovým býkem (ne nepodobným otci Mínotaura a oplodniteli Pásifaé), přímluvce klempířů.
Uměřená, nanejvýš v rozkoších vypjatá elita říše nechápavě kroutí hlavou, Plinius mladší si odplivne: Co je to za Marťany, že si tak libují v martyriích?
„Okouzlující idioti!“ nenamítne markýz de Sade, ještě na houbách. Narodí se do jiné doby.
Komentáře
Okomentovat