Vraždy z prestiže
Prolog: U kolotoče
Fandom:
Úvodní poznámka:
20. 8. 1968 Louny
Drabble:
„-kuju, kucí,“ vítá Václav, „že jste přišli. Zítra zas jedem domů.“
„Zdrh jsem akorát včas,“ ukáže Robert na modrající oko, „táta řádí.“Ke kolotoči dolehne sakrující hromování.
„Halaska,“ zabručí ústa pod monoklem. „Někdo jí ukrad kolíčky.“
„Kdyby jen ty,“ směje se Milan a z pravé kapsy tepláků povytáhne košíček, „ta má dudy!“
„Ty krávo, normálka sji čórnul! Co s podprdou?“
„Visela tam volně,“ pokrčí rameny snědý chlapec.
„Si zhnědnul,“ prohlíží si ho Václav, „od minula. Já to nechápu, když fotra s mámou máš…“
„Sem adaptovanej, vole, už jsem ti to říkal nejmíň stokrát! Ptáš se pokaždý, co se znovu vidíme.“
Závěrečná poznámka:
Výkop letošní série. Uvidíme, co témata a čas dá.
Téma:
Prolog II: U krimu
31. 1. 1978 Stráž pod Ralskem
Byl snědší, hubenější, ostříhanější.
„-kuju, kucí, že jste přijeli! Už se tam nikdy nevrátím, nikdy, rozumíte?!“
Mávne za sebe k vězeňské bráně.
„Dyť máš, vole, ještě flastr,“ chmuří se Robert, „co to bylo, udělat ještě ty podbořanský vilky? V den nástupu!“
„Protest, Berto, i cigoš má svou čest. Odsoudili nevinnýho!“
„Co blbneš,“ nechápe Václav, „vždyť jsme…“
„Ale už to bylo promlčený, chápeš? Tady starej,“ ukáže na Roberta, „si to odkroutil tři roky přede mnou! A vůbec, buď sakra rád, žes tomu unikl. Tam nesmíš mít zachovanou paniku, jinak je s tebou úplně špatně zle.“
„Asi myslíš panenství, ne?“ upřesňuje Robert.
Téma:
Prolog III: Brigate Rosse
9. 5. 1978 Řím
Po pětapadesáti dnech věznění už sotva vnímal. Když začal Mario Moretti, šéf Rudé brigády, číst rozsudek, poznal ze strnule slavnostního tónu, že ho ministr vnitra Francesco Cossiga spolu s premiérem hodili přes palubu.
Výměna se nekoná, s teroristy nevyjednává. Možná je to jen záminka k zaříznutí jeho koncepce vlády národní solidarity, přizvání eurokomunistů k moci.
Nechali jej v kufru auta na via Caetani. S jedenácti kulkami v těle.
Aldo Moro už neslyší bzučení much ani necítí jejich sosáky ve své krvi.
Svět je teroristickým činem otřesen, v Československu zvažují, jak o něm referovat. Brigate Rosse pod patronací StB cvičila tady.
Téma:
Východ na západě
22. 5. 1978 Říčany
„Kdo to tu zas tak z paty smrkal?“ nakoukl do dveří dětského pokoje táta.
Denisa stáhla mokrý kapesník pod polštář a mrkla na bráchu.
„To já,“ houkl neochotně.
„Holka se z toho dostává a kluk to chytí,“ zavrčel otec, „já se z vás picnu!“
Vešel, rozhlédl se.
„Deny, nevypadáš furt dobře. Ještě se změř. Nemocnou tě nikam nepustím, nezlob se.“
„Už jsem se měřila!“ lhala, „třicet šest sedm.“
„Nechci, abys tam padla, a na řeči, žes někoho nakazila, taky nejsem zvědavý!“
„Já se do Výmaru hrozně těším, tati! Je to cizina!“
„Ne tak docela, milá zlatá. Je to Východní Německo.“
Téma:
Nic pro cikány
22. 5. 1978 Straškov-Vodochody
„Dnes má nástup, ten dacan,“ zavrčí nad pěnou Robert.
„No jo, máš pravdu,“ jeví se Václav, „proto tu není!“
„Ty seš fakt vymaštěnec, vždyť tady nežije!“
„Ale připít na zdraví bychom mu mohli, ne?“
Ťukli a pozvedli dvě umaštěné hořčičné sklínky, když vešel.
„Krim je možná úděl pro ženský nebo gádži, ale ne pro mě!“
„Já se z tebe zvencnu, co teď?“ objímá první Robert.
„Slyšeli jste toho autobusáka tenkrát, ne? Jak jsme bavili o tom unesenym letadle?“
„Že by letěl, kam by se mu zavelelo!“ vzpomíná Václav.
„Právě,“ má promyšleno Milan.
„Kde chceš, vole, sehnat letadlo?“
„Žádný letadlo. Autobus.“
Téma:
Pečlivá příprava
23. 5. 1978 Slaný
„Kucí, co se stalo?“ přikluše s očima navrch hlavy k bráně závodu ČKD Slaný Václav, „Prej něco s mámou?!“
„Ty seš, vole, marnej,“ obrátí ty své vzhůru Robert.
„Musíme tě přeci pod nějakou záminkou vytáhnout,“ šeptá Milan, „s matkou nic není!“
„Z práce? A proč?“
„Vašku,“ drtí mezi zuby Robert, „utíkáme na Západ!“
„Dyť jo,“ klepne se do čela zapomětlivý, včerejšek trochu zamlžen, „počkejte chvilku!“
„Co teď?“ zeptá se kompliců, když se vmáčkne dozadu do trabantu.
„Potřebujeme zbraně.“
„Aby měly dobrý hlavně!“
„Hlavně levně,“ uzavře ping-pong předních sedadel Milan. „Zadarmo.“
„Vím o dobrý hájence u Zbrašína!“ pochopí i nedovtipný Václav.
Téma:
Zádrhel nezadrží
23. 5. 1978 Zbrašín
„Tady to je!“ hlásí nadšeně Václav.
„Nezastavuj!“ sykne rozčileně Milan.
Václav se zmateně ohlíží.
„Ale to jsme přejeli!“
„Zmerčil jsem hajnýho!“ drtí mezi bílými zuby snědý muž.
„A těch chatek okolo,“ zuřivě zatíná prsty do volantu Robert, „ty jsi fakt korunovanej vůl, Vašku! Potřebujeme něco o samotě!“
Zastaví, ztěžka se vyvalí z trabantu a zapalují si.
„Kucí,“ obrátí se na starší kumpány Václav, „neměli bychom to brát jako znamení shůry? Možná…“
„Co jako?“ naběhnou svaly pod ušima Milanovi, „Uvědomuješ si, že mě už dneska nahánějí chlupatý?“
„Zbraně potřebujeme,“ opatrně naváže Robert.
„Jedem k Řevničovu,“ utne pochyby cikán, „a řídím já!“
Závěrečná poznámka:
Václav je ze všech tří nejvíce slaboduchý, proto je dle všech měřítek nejhorším rádcem... Aktuálně ale radí dobře.
Téma:
Odjezd navždy
23. 5. 1978 Říčany
„Co si dneska vaříte?“ zavolal na Irenu, když se holil.
„Koprovku!“
Zarazil se.
„Když tu nejsi… Víš, že já ji mám ráda!“
„Snad má kluk chutě po tobě!“
Podíval se na hodinky, nejvyšší čas!
„Máš všechno?“
Zkontroloval startky, klíče, peněženku…
„Chybí mi zapalovač!“
Rozeběhla se po bytě.
„Někam jsem ho položil, tady se všechno ztratí!“
„Tati,“ vybatoumal se z dětského pokojíku dvouletý chlapec, „ty jedeš plyč?“
„Za dva dny jsem doma, bumbrlíku, buď tu s maminkou hodný!“
Ve dveřích se na sebe usmáli. Tehdy ho viděla naposledy živého.
Zapalovač našla chvíli po manželově odchodu na stole v obýváku. K nepřehlédnutí.
Téma:
Překročení Rubikonu
23. 5. 1978 Řevničov
„Není to přesně to, co hledáme?“ zamne si ruce Robert se zálibným pohledem na lovecké zbraně na věšáku v osamělé hájence za Řevničovem.
„Ještě potřebujeme náboje,“ ušklíbne se Milan, „jdu se vychcat…“
„Počkej,“ nechápe Václav, „musíme co nejrychlejc vypadnout! A žádný stopy…“
„Naopak,“ značkuje snědý mladík kožešinu u krbu, „ať pěkně vědí, kdo to udělal!“
„Přestaň blbnout,“ zavrčí Robert, „a raději přines nějakou tašku. Našel jsem střelivo!“
Václav stáhne z ušáku deku a podá ji Robertovi, Milan přistoupí k jedinému zrcadlu v předsíňce, dýchne na něj a do zamlžení obtiskne ruku.
„Moje reklama,“ směje se, „ať se vztekaj, komouši zasraný!“
Téma:
Nevinné začátky
23. 5. 1978 Říčany
Tak dlouho se s matkou dohodovala, že fakt nechce doprovodit, je mi šestnáct, mami!, že vyrazila na sraz pozdě. Brala to ke škole zadem, v parku přeskočila zídku, ale nártem levačky škobrtla.
Teď tu leží jak dlouhá tak široká, zrovna před… Bolest kolene je nic proti návalu horka ve tváři.
„Čus, Deniso,“ sklání se k ní Honza, „kam ten spěch? Znáš je, nevyrazí dřív než ve dvě!“
Vstane, opráší se, pokusí o úsměv. Rty splývají s tváří.
„No bóže,“ mávne rukou, „menší držkopád, to je hned! Máš bezinfekčnost a vízum?“
Kývne, mluvit ještě nedokáže. Zrovna on, to to pěkně začíná!
Téma:
Pod modrou oblohou
23. 5. 1978 před Karlovými Vary
„Tady na tu polňačku odboč, odpočineme si. Akci provedeme vpodvečer.“
Na stráni u lesa si lehnou, Václav zamíří mezi stromy.
„Ty vole, volný nebe!“ žmoulá stéblo trávy Robert, „to mi v base chybělo!“
„Mně zas zpívání,“ přihodí Milan. „Dostávali jsme nakládačku, ale stálo to za to!“
„Vás bili za… zpěv na kobce?!“
„Dvě tři cely jsme se dohodli a pak po večerce hezky z paty spustili tu naši!“
Cikán se posadí a s chutí zapěje:
„Bachařova stará na nás píská,
jak se jí po flétně stýská!“
„Neřvěte tu!“ vrací se Václav s vykasanou košilí plnou hub, „Podívejte, co jsem našel!“
Téma:
Změna plánu
23. 5. 1978 Říčany
„Milí studenti,“ vysvětluje třídní učitelka, „původní plán nám bohužel nevyšel, do NDR nepojedeme přes Cínovec, ale Vojtanov. Spaní jsme sehnali jen v rekreačním zařízení u Jesenické přehradní nádrže.“
Třeťáci propuknou v jásot.
„To snad nemyslíte vážně,“ zuří řidič Jan, „a to mi říkáte až teď? Já si vůbec nenastudoval trasu!“
„Určitě si poradíte,“ špulí rty a trojky níž vedoucí zájezdu, „takovej zkušenej mužskej!“
„Půjdeme se koupat, ne?“ otočí se Honza k Denise.
„Nemám plavky,“ rozhodí ruce oslovená.
„Tak půjdeš na Adama,“ přikření se Martin.
„Když už, tak na Evu!“ odsekne Denisa, po očku sledujíc, jak rázná reakce působí na Honzu.
Téma:
Malá fatální zdržení
23. 5. 1978 Říčany
„Tak máme pět minut po. Jestli tam máme být včas,“ vrčí řidič, „musíme vyrazit!“
„Vydržte chviličku,“ prosí třídní třeťáků a majitelka trojek, „paní Skokanová ještě letěla pro bezinfekčnost… Malé, neškodné zdržení!“
„Vám se to řekne,“ mračí se Jan Novák, „ale já jsem zodpovědný za dopravu!“
Jedou necelé dvě hodiny, když zezadu k učitelskému dozoru doručkuje bledá studentka.
„Potřebuju na malou,“ šeptá Denisa, že slyší i volant, „nebo tady udělám velkou škodu!“
„Soudruhu řidiči,“ naklání se třídní.
„Slyšel jsem. Slečna musí vydržet. U nejbližší pumpy zastavím!“
Nakonec z toho je třicet minut, než se všechny holky vystřídají.
Pro Jana osudná půlhodina.
Téma:
Hlavně zdravě
23. 5. 1978 před Karlovými Vary
„Tak mládeži,“ otočí se k osazenstvu autobusu tělocvikář Míra, „je čas na svačinu! Kdo z vás má chleba s řízkem?“
Hlásí se všichni krom Honzy.
„Jasně, vždycky něco extra,“ pohrdavě zavrčí zdravotník výpravy, ale hned se znovu rozzáří: „Zdravá strava to je, což o to, ale něco tomu chybí, že? Miluško?!“
„Sím, soudruhu,“ úslužně pípá oslovená, „zelenina!“
„Přesně tak! Tak kdopak k tomu má kyselou okurku?“
Les rukou prořídne.
„Já to věděl,“ luskne prsty Míra, „mladí a nezodpovědní! Naštěstí máte přes zdraví mě!“
Sáhne do batůžku a vytáhne zavařovací sklenici nakládaček.
„Nenadělejte mi tu bordel!“ hodí dozadu podrážděně řidič Jan.
Téma:
Žluto-bílý kazisvět
23. 5. 1978 18.00 Cheb
„Stoč to k té benzínce,“ vyhrkne Václav, „autobus tam bere naftu!“
Zastaví na přilehlém parkovišti a vysoukají se z trabantu. Robert otevře zadní dveře a vytahuje zbraně. Václav, kterému výstup ze zadního sedadla trvá o poznání déle, sykne:
„Kucíí, počkejte! Fízlové!“
Po hlavní projíždí žluto-bílá Lada.
Oba muži vzadu, s puškami v rukou, strnou jako sochy, pak se srazí rameny, jak se oba snaží sklonit do miniaturního zavazadlového prostoru.
„Dobrý,“ hlásí po minutce Václav, „jsou pryč!“
„Autobus startuje,“ napřimuje se Robert.
„Jak já je nenávidím,“ jak papiňák upouští cikán, „karanténu na ně až do smrti! Kam se vrtnou, všechno poserou!“
Téma:
Když bloudíš, neptej se na cestu!
23. 5. 1978 18.15 Jesenice u Chebu
„Zastav tady u silnice,“ zasípe Robert, „potřebuju hulit.“
„Ty si o to přímo říkaj,“ blyští se Milanovi oči při pohledu na chatky před nimi.
„Dole je koupání,“ vrací se z průzkumu Václav, „nepůjdem si zaplavat?“
Autobus zastaví kousek za trabantem.
„Hej, mládenci,“ vystoupí kyprá třídní, „jedeme správně k Jesenické přehradě? Má tam být rekreační zařízení…“
„Nezlobte se,“ odbývá Robert, „nejsme místní!“
„Viděls to?“ otočí se na Václava Milan. „Ta mě chtěla!“
„Co? Jak to poznáš?“
„Mám na to čich, vole. Jak chtěj voklátit, tak vysílaj nějaký ty fremony…!“
„Držte huby a nasedejte,“ velí Robert, „sledujem je! Zahlíd jsem tam mládež!“
Téma:
Zábava vázne
23. 5. 1978 18.30 Jesenice u Chebu
Zaparkují v lese. Jak se od autobusu odlepí učitelský dozor, vyrazí. Tři muži, tři zbraně; malorážka, brokovnice, kulobrokovnice.
„To je únos,“ vstoupí jedinými bočními dveřmi zprava. „Všichni dozadu!“
„My se nedáme!“ vykřikne kurážně Martin. Salva smíchu.
Robert se nakloní zpět ven a vystřelí do vzduchu.
Veselí utne, jako když sekáčkem oddělíš slepičí hlavu.
„Kluci,“ jako v mátohách vstává řidič, „vy jste se určitě zbláznili!“
„Seď, sakra,“ třese se Václav, „seď a jeď!“
„Hodím vás, kam chcete,“ vrací se za volant Jan, „jen dejte ty zbraně dolů a pusťte mládež!“
„Pěkný kulový, vole,“ neztrácí kuráž Milan, „děcka tu zůstanou!“
Dveře zafuní.
Téma:
Nabytá moudrost z krimu pro mladistvé
23. 5. 1978 19.00 Cheb
„Tohle si zapište za uši,“ prolomí tíživé ticho Robert.
„Jsme jedno velké ucho,“ neodpustí si třídní šašek Martin.
„Ještě cekneš,“ vyjede Milan, „a zabiju tě!“
„… že rozhodně nechceme nikomu ublížit,“ pokračuje nejstarší únosce. „Hlavně nedělejte žádný kraviny!“
„Chceme na západ, chápete,“ vysvětluje Václav, „a komouši nás nechtěj pustit!“
„Nevnucuj se,“ zavrčí cikán.
„Teď pošleme prvního z vás,“ nenechá se rušit malorážka, „aby řekl esenbákům, že jenom jedem s rukojmími do Německa. Ať hlavně nepanikaří!“
„Běž ty, klaune,“ namíří Milanova brokovnice na Martina.
„Pustíme holku, ne?“ ptá se Václav.
„Jsi do hajzlu s Četrhendem! Každej malej drzej je potenciálně velkej zmrd!“
Téma:
Pověst nás bude předcházet
23. 5. 1978 19.15 Podhoří
„Zelená tlama,“ hlásí Václav vyhlížející do lesa.
„Která?“
„Pohraniční!“
„Zastav,“ obrátí se Robert na řidiče.
„Další pán na holení,“ křikne k dětem Milan, „stejný vzkaz! Jsme vozbrojený a nebezpečný, hotový ďáblové, jasný?!“
„Puberťáci,“ krotí ho Václav, „už na čerty nevěří…“
„Bůhví zda někdy viděli cikána,“ zašklebí se snědý mladík, „slečinky…“
„Proč to děláte?“ zeptá se opatrně Jan, když chlapec opustí autobus.
„My sázíme na život, vole,“ poučuje malorážka, „ne jako voni, za smrťák metál! Nepotřebujeme – my ani ty! –, aby nás rozstříleli, ještě než začneme vyjednávat!“
„Nejsme žádný vypatlaný hovada, volante,“ připojuje cikán, „když unášíš, musíš bejt tak trochu ten psychyjatr!“
Téma:
Jak to bylo, proboha?
23. 5. 1978 19.45 Pomezí
Zastaví na dohled od signální závory. Únosci vyšlou dalšího mládence, ať ji pohraničníci otevřou.
Vstřebává, že je velmi zle: v autobuse má tři pologramotné grázly, proti nim tupou totalitní mašinérii, v jejíž hierarchii je lidský život, totiž jeho, na tom nejnižším stupínku.
Aby se nezbláznil, musí to dát dohromady. Vteřinu po vteřině rekonstruovat. Ano, sháněl se na poslední chvíli po zapalovači, asi i zvedl hlas, nesnáší zašantročování věcí!, ale s tím se přeci s Irenou nerozžehnal. Z dětského pokoje vyběhl kluk, dal mu pusu na čelo. A pak – pak se na svou ženu usmál. Kývl v něze na rozloučenou.
Určitě!
Téma:
První krev
23. 5. 1978 20.00 Pomezí
„Je mi strašně zle,“ přišourá se dopředu Denisa, když k závoře dorazí motorizovaná poplachová hlídka.
„Teď ne!“ zavrčí Robert. „Co se to tam ksakru děje?“
Nebe rozsvítí světlice, ticho roztrhá ratata automatu a pohřbí řvoucí siréna.
„Útočí na nás,“ vykřikne Václav, rozbije přední sklo autobusu a dvakrát vypálí směrem k pohraničníkům. Odpovědí je krátká dávka ze samopalu.
„Ne na ně!“ vystřelí Robert do země před vozem, „Nechceme se vzájemně pozabíjet, vole!“
„Já… já to dostala,“ hlesne za nimi Denisa.
„Holka nešťastná,“ lamentuje Milan, „co se sem sereš? Hej, volante, nemáš kouzelný proužky?“
„Cože?“ vysouká šokovaný řidič.
„Myslí obinadlo,“ upřesňuje Václav.
Téma:
Malá kulturní vložka
23. 5. 1978 20.15 Pomezí
„Za tohle můžou komouši,“ ukáže Robert Denise na obvázanou nohu, „vyřiď jim, že příště budeme střílet my – do tvých kamarádek!“
Jakmile dívka opustí autobus, nažene zbývající do přední části autobusu.
„Nechovají se,“ nechápe Václav, „jako bychom měli rukojmí!“
„Soudruzi,“ protrhne večerní ticho tlampač, „propusťte mládež a vzdejte se!“
„Nejsem žádnej soudruh zelenejch sviní,“ zavrčí cikán, „já jim zahraju koncert!“
„Řvěte, holky,“ vystřelí ze dveří do vzduchu, „co se do vás vejde, nebo jde příští rána do vás!“
Nemusí ani pobízet, nahromaděný stres vybuchne v kakofonii strachu a hrůzy.
„To jsou ječáky,“ pokyvuje hlavou spokojeně Robert, „v metalu by se neztratily!“
Téma:
Poslouchat se musí!
23. 5. 1978 23.30 Pomezí
„Tvým úkolem,“ informuje velitel chebské brigády náčelníka pohraniční roty Pomezí, „je autobus na Západ nepustit, ať je v něm kdokoli!“
„Soudruhu,“ zalapá po dechu nadporučík, „to je proti čtrnáctsetsedmdesátce!“
„Příkaz shora,“ dí ustaraně major Charvát, „přímo od nejvyššího.“
„A máš to, Mirku, nějak písemně?“
„Kurvadrát, Pepo,“ vylítne nadřízený, „když poručí menstruovat, budeme menstruovat! Pošlou-li rozkazy k zvýšení naší porodnosti, splníme je! Tak to je, tečka. Nepotřebuješ papíry.“
„I když tam zůstanou děti?!“
„Šádek je vytáhne! Jede sem.“
Na silnici mezi zabezpečovací závorou a státní hranicí NSR tiše rozmisťují pohraničníci železné brány a prkna s hřebíky. Lesní cestou přijíždí obrněný transportér.
Závěrečná poznámka:
Podle interního „Opatření k zabránění násilných přejezdů vozidel do kapitalistické ciziny“, vydaného jako nařízení náměstka federálního ministra vnitra s čj. 001470, měla Pohraniční stráž (PS) po selhání všech vyjednávacích prostředků s únosci propustit unesený dopravní prostředek, aby neohrozila život rukojmích, a se zahraničními orgány následně vyjednat návrat unesených osob, příp. vydání únosců.
Téma:
Nerovná hra
24. 5. 1978 1.30 Pomezí
„Vašku,“ sykne Robert, „budeš celou dobu mlčet! Musíme se tvářit jako bezcitní teroristi!“
„A vy holky,“ houkne Milan, „buďte hrůzou bez sebe…“
„My jsme,“ pípne jedna.
„Neblbněte,“ rozhodí ruce Václav, „my vám…“
„Drž hubu, jde zvíře!“
„Vy máte své plány,“ mluví na dostřel generál Šádek, náměstek ministra vnitra a velitel Pohraniční stráže, „já zas své rozkazy. Nepropustíte-li všechny děti, na Západ se nikdy nedostanete! Za druhou, zadržovací závorou je Německo. Doprovodím vás až k ní. Máte mé čestné slovo vojáka, že jakmile budou všichni venku, máte cestu volnou!“
Jedno ho vojenská a soudružská kariéra naučila bezchybně: lhát bez nejmenšího uzardění.
Závěrečná poznámka:
Téma je doufám jasné: únosci nasazují masky všehoschopných zločinců, což zjevně nejsou a nebyli, František Šádek zas rozvážného vojenského důstojníka, který umí držet své čestné slovo. Ve scéně tak nenasazují masky jen unesené dívky, které se velmi reálně bojí.
Téma:
Chtějí jen k nám!
24. 5. 1978 1.40 Mnichov
„Co se děje?“ ptá se rozespale Vilma, „Kdo to byl?“
Landmann, hlavní policejní komisař z Grenzpolizeipräsidium München, zavěsí sluchátko, přistoupí k lince a natočí si vodu.
„Volal Lang ze Schirndingu,“ řekne ustaraně, „z Československa se k nám prý snaží probít teroristé s autobusem plným rukojmích. Jestli komunistům vydáme únosce!“
„Tak to snad není těžké rozhodování!“ sekne žena, „Nebo je v tom nějaký zakopaný pes?“
„Právě že jo,“ mne si bradu muž, „nemůžeme jim věřit ani slovo! Nevíme, zda jsou to skuteční teroristé, skuteční rukojmí, ba i o autobusu musíme pochybovat… Instrukce velí jasně: vydání
údajných zločinců probíhá vždy diplomatickou cestou.“
Téma:
Podcenění cikánského senzoru
24. 5. 1978 1.50 Pomezí
„V krimu se musíš naučit všemu,“ machruje Milan, „ bejt ženská i chlap, mejt hajzly, makat na dílně, čórkovat výběrově, do knihovny zajít pro papírky na cíga! Úplnej Ferda mravenec, bílé tváře! A hlavně mít čich na svině! Šádek je svině skvrnitá!“
„Já tam byl taky, vole,“ odporuje Robert. „Věřil bych mu, když nám nechává řidiče!“
„Já chci spát,“ rozhodne většinu Václav.
Za ta léta už zfunkcionatěl, pocit kulky zaměřené do týla nepoznal nikdy. Kráčel rozhodně, autobus doprovodil až k zabezpečovací závoře. Zkontroloval, že jsou děcka venku, když přiběhl velitel brigády, že volali Němci. Únosce standardně vydají.
Jenže jde o prestiž.
Téma:
No pasaran!
24. 5. 1978 2.30 Pomezí
„Dost, stop!“ vykřikne nesmyslně velitel clony Komárek, když utichne poslední samopal. Došly náboje. „Vzdejte se, vyjděte s rukama nad hlavou!“
Autobus vklíněn pravým předkem do transportéru. Vysklený, s unikajícími dušemi. Když otevřou dveře na straně řidiče, vypadne jak cedník děravý Jan Novák. Po silnici od českého celniště se blíží tmavý vůz, až po něm sanitka.
„Přežil někdo?“ ptá se důstojník Státní bezpečnosti.
„Dva z nich. Ale to cikánské prase už si nezatancuje!“ snaží se Komárek.
„A řidič?“
„Toho museli zastřelit únosci!“
„Samozřejmě,“ stačí tajnému jediný pohled na dílo zkázy, „přebíráme v plném rozsahu vyšetřování! Pod naším dozorem proběhnou i pitvy!“
Téma:
Nabídka, která se neodmítá
18. 6. 1978 Praha
„Podívejte se, Roberte,“ začne vyšetřovatel kolegiálně, „vy stále vypovídáte, že jste vůbec nezačali střílet… Řidič byl ale zabit kulí z kulobrokovnice!“
„To není možný!“ vyrazí obviněný.
„Rozmyslete si,“ nasadí ostřejší tón Kurvát, „co je a co není možné… Milan si svou verzi může vykládat leda v pekle, ale vy asi nechcete špagát, co? My máme pochopení, uvěříme, že střílel cikán, své si už odpykal! Vy se z toho vysekáte, recidivista vás navedl, že?, my taky, všichni budou spokojení! Změníme výpověď, rozumíme?“
„Že nedostanu trest smrti?“
„Je to jediná vaše šance!“
Tahal za kratší konec provazu, na kterém ho jednou oběsí.
Závěrečná poznámka:
Svědectví Milana Bareše, který byl při zásahu pohraničníků zastřelen, je z hlediska StB „historkou z podsvětí“ (z pekla).
Téma:
Podruhé napáleni
7. 9. 1978 Plzeň / 7. 10. 1978 Praha
Motto:
"Píseň si zpívám má jeden takt
s ďáblem se nesmí sjednat pakt"
Ivan Martin Jirous
„Neobvyklost projednávané věci je v tom, že naše socialistická společnost už nezná takový projev nejbrutálnějšího vyjádření občanů ke společnosti,“ deklamuje prokurátor.
„Odsuzují se… Robert Bareš k trestu smrti a… Václav Bareš k 25 letům odnětí svobody nepodmíněně,“ vynáší rozsudek soudce.
„To je omyl! To je… podvod!“ křičí šokovaný Robert.
„… na obranu nespravedlivě stíhaných,“ řekne v bytě na Karlově náměstí Otka. „Musíme hledět i na všechny ty, kterých se zastáváme! Barešovi jsou na rozdíl od nich vinni, jen trest je nepřiměřený!“
„Aby z nás nebyli ohleduplní sobci!“ rozčílí se Věra, „nezapomínejme, že ti pitomí kluci se jen
chtěli dostat za hranice!“
Téma:
K propadlišti a in memoriam
6. 12. 1978 Praha / prosinec 1978 Říčany
Motto:
Co tady civíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!
Karel Kryl
„Vstaňte, odsouzený Bareši,“ velí bachař, „konečně se dostavil pan soudruh prokurátor.“
„Chtěl bych… chtěl bych kněze,“ vysouká ze sebe vězeň.
„Moc koukáš na zápaďácký filmy, vrahoune,“ odsekne vrchní obsluha oprátky, „tady nejsme na nějakym kapitalistickym tržišti, co nabízí pozlátka!“
„Je svatýho Mikuláše,“ hlesne Robert.
„Dyť právě! Moc se necukej, ať se mi neutrhneš a já jdu někdy domů za dětmi!“
Prezident ČSSR udělil in memoriam státní vyznamenání Za statečnost při ochraně života studentů říčanského gymnázia řidiči Janu Novákovi, který byl zákeřně zavražděn teroristy. Vyznamenání odevzdali manželce zástupci politické správy Pohraniční stráže a správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje.
Téma:
Kdo je vrahem, Ireno?
„Jsme tam!“ zavýskne Václav, jakmile projedou pod zabezpečovací závorou, „Dokázali jsme to, kucíí!“
„Porazili jsme komouše!“ řehní se Milan, „Svoboda, volové, i pro cikány!“
„Před námi je tank!“ vřískne Robert.
S prvními výstřely se všichni tři únosci vrhnou pod sedačky. Řidič sebou trhne a zhroutí se na volant. Autobus jede dál, proti proudu hvízdající řeky.
Prudký náraz do transportéru na okamžik zastaví štěkání samopalů.
Z pneumatik probodených hřebíky uniká vzduch, sype se sklo. Práskne výfuk.
Jako na povel spustí kanonáda, zběsile mačkají spouště, dokud není i ten poslední z nejposlednějších zásobníků prázdný. Přes tisíc nábojů.
Zákeřní teroristé nevypálí ani jednou.
Komentáře
Okomentovat