Něžná realita
Soulad dole
Pampelišku a mrak ani duha nespojí.
Bez odění najednou blízcí, žlutorůžově hnědí. Kyprá, skvrnitý. Ocelot dlouhoocasý, louka úrodná.
Nakonec barevný soulad.
Šťastná to sirka!
"Jeden hlídá, kdyby šel nějaký fotr!" prohlásil Ten, který nejdál doplivne.
"Žádný rozpočítávání, Plivko," ohradil se Remcal. Náčelník má spočítané slabiky a rychle nakombinuje, kdo musí jít z kola ven.
"Dobře, sirky, ale já netahám, vedu vás!"
Uvaděči jsme se složili, na šou nás propašuje zadem, v sále se někam zašijeme.
Ale fotři jsou fotři, jestřábí zraky.
Samozřejmě jsem vybral zlomenou. Tahal první, takže možná byly zlomený všechny.
"Tady máš vysílačku, SOS a my padáme!"
"Co ty tady?"
Přes vnady na mě skoro neviděla.
"Hlídám. Parta je vevnitř."
"Pojď, něco ti ukážu."
Moje tajemství. Kluci nikdy neviděli tolik, co já.
Květina a hlína
Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.
Naděje v hrůze
Pohrouženi do sebe mlčeli o křivdách.
"Víš," protrhl sebekruhy, "asi jsme si dost ublížili navzájem."
"Ty mně!" vyhrkla.
Nikdy mi nikdo neublížil tolik, co ty mně!, polykal sliny na jazyku.
"Třeba je očistec jen takovou bolestnou procházkou kůžemi těch, na kterých jsme se provinili," zkusil ještě.
"Třeba. Třeba ne."
Věří sám svému obrazu?
Chceš-li otevřít světu oči, otevři ty svoje.
Na chvilinku pohlédl zvenčí.
Stačily záblesky, jen doteky vlastních trámů v oku.
"Fujtabl!" řekl.
"Fujtabl!" řekla.
"Odpusť," děl.
"Odpusť," děla.
"A na to se napijem!"
"Lej to tam pod tlakem!"
Pohrouženi do sebe oddychovali.
Uvnitř se zablýsklo na lepší časy.
Líc temné představy
"Představ si, že bys byl okem. Jedním okem napojeným na mozek! Bez čehokoli dalšího!"
"Kdyby bylo navíc slepý..."
"Nech na hlavě, vidoucí myslím! Ale stejně by to bylo naprosto strašný. Roald Dahl má o tom jednu povídku, brr!"
"Chtěl bys být snad jenom uchem?"
"Asi radši, čéče. Všechno vidět a nemoci zasáhnout...!"
"I slyšet je někdy vejvar."
"Na nás!"
"Ať nám hučí!"
"Mě to fakt žere ta představa!"
"Nedíváš se na věci z lepší stránky! My voajéři to máme snazší."
"Jak to myslíš?"
"Klidně bych moh´ bejt okem zabudovaným do dámských sprch..."
"Si děláš kozy!"
"O tom to je, vole."
Tvář uprostřed zad
Věnováno Rakům
Zaškraloupen od hlavy k patě, proto na parketě.
"To jsi tam propašoval ty, Ríšo?"
Nemůže prášit.
Navíc viník premiant, tátu se šarží. Nepromluvil.
Rušný oddech všech, ať to odnese prašivý.
Jenže průšvih s alkoholem na výletě vyhodnocen jako šikana: žádná důtka, ale marš ze školy!
Najednou záda všech, jen jedna tvář. Přišla za ředitelem a zalhala, že se v inkriminovaný čas líbala s Ríšou. Kryl ji, proto vzal vinu na sebe.
Proč, Šárko, široce stavěná, přehlížená?
"Pamatuješ, tenkrát ve třetí třídě, pofoukals mi koleno, když jsem upadla..."
Cože? Kdy?
"Já jsem korýš, víš? Rak pamatuje dobré i zlé, každou stopu."
Jak to přišlo aneb bohyně se radí
Pokus o souhrn letošních témat. Věnováno Nifredil a KaTužce.
"Ententýky…"
"Ty seš stará škola. Nikoho nezmasakruje!"
"Možná ne. Superman snad jo?"
"Lovíme naslepo. Mít tak věšteckou kouli."
"Gin s vodkou. Dvakrát. A krevety, ty tu máte skvělý!"
"Existují neznámá rčení, ale pak je na náhodě, co strejda Google poradí."
"Složit je v prvním kole! Nějaký geniální nápad, jak jim nedat šanci."
"Vadí až tak moc? Žádná práce pro třasořitky, ale s tím si do toho šla!"
"Dyť já vím. Kdyby jich jen bylo méně. A druhé identity! Jeden anonym vedle druhýho!"
"Život není peříčko, holka. Skončí duben, odzvoní nám."
Nakonec se ale shodly: daly další čtyři giny a Džina.
Pro jistotu - aby byl uznán bod - je to ještě akrostich.
Potkal lev vodnářku
Na břehu řeky si řekli. Přímo, otevřeně.
Hlavně letmo, bez lásky, levně. Pro okolí.
Vodnářka, nohy nakřivo, v kříži lehká. On kořist, já kořist, nestvořím příběh bez vnitřního křiku…
Lev, velitel bez vojska, brýlatý intelektuál. Má-li být král, volí i na levačku.
„Třepot řas, přítelkyně mé, a je napřímen!“
„Zalovím vilným pohledem, volové, lusknu, vlhko.“
Netušíce, panic a panna, že před sebou křest.
"Překvapila!"
"Spíš bych věřil v levitaci, než že on..."
"Překvapilas!"
"Já levitovala!"
Když kořen do chřtánu dokořán...
Plány zhatily pleny.
"Já se - upřímně - chtěla předvést!"
"A já - víš - sledoval svou prestiž!"
Obklopeni dětmi děkovali za dávné vytahování.
Taky, broučku
Věnováno dospělosti, která to umožnila...
"Ty máš taky mámu, tati?"
"Samozřejmě, Beruško, to je přeci babička Vlasta z Podolí."
"Babička Vlasta? Ale jak tě unesla?"
"Já jsem byl menší. Já jsem byl malý jako ty. A ona byla... vlastně větší."
"A to jsi taky zlobil?"
"To víš, že jo, broučku."
"A babička tě naplácala?"
"Někdy jo. Když jsem zlobil moc. Když jsem třeba utíkal do ulice - jako ty dneska!"
"A já až vyrostu, tak budu mít taky děti?"
"Dá-li Pánbůh, tak budeš."
"A jak je budu nosit?"
"Budeš velká, maličká."
"Jako ty? Takový obr?"
"Doufám, že i trochu větší..."
"Já od tebe ale nikdy nepůjdu!"
Pastelka a fix
Skvostem vesmíru, zářivou korunou, modelem Platonovy idey krásy!
Dobrota sama, něžnější než Sněženka.
A on? Hampejzní ohava, nenasytný syčák.
Protivy se přitahují, soudil.
Obyčejná holka s neobyčejnými vlasy a nízkým sebevědomím. Kudy kam? V něm jistota, pevnost, směr.
Bála se protivenství.
Tělo jako nástroj mučení muže, tanečnice venku, doma bolavá hlava. Jako jediná na širém světě dokázala spojit v jedno líné sobectví s udřenou starostí o všechny, kromě něho. Než ustaranost zadělala na šediny, olysal.
Jen občas vytrčit růžky z obalující kukly, vytáhnout nos z hradu, rozhlédnout se po obzoru!
Měla ráda pastelky, on fixy.
Stále spolu. Protiklady se doplňují.
Přijedou příbuzní!
"Trpím!"
"Trapná, trapnější, nejtrapnější!"
Usmáli se na sebe.
"Panna, nebo orel?“
"Tyran! Se mi ti ptá, kde jsem v noci spala. Chápeš to? Jako bych byla jeho majetek!"
Pokyvoval hlavou. Nač olej do ohně?
"Nech na hlavě. Tvoje ségra mně každý večer kontroluje mobil!"
"Je tak trapná! To je furt mrkanec sem, mrkanec tam, já se ti za ni v jejím věku stydím!"
"To máš dobrý, šváro. Ten můj polkne pivo a svlíká se!"
Když společně, pokyny už potajmu předány.
"Předlož mobil, miláčku!"
"Dám si ještě jedno! Co tanec? Ukážu vám striptýz!"
"Ještěže my to máme jinak!" tulí se příbuzní.
Žena, muž a nicota
"Můžu být dobrou matkou?"
Pohlédl.
"Tou nejlepší!"
"Vždyť já mám ještě tolik starostí sama se sebou!"
Nenaplněna.
"Ubudou, věř mi! Na jejich místo nastoupí starosti... jiné, opravdovější."
"To jsou mi vyhlídky!"
Za obzor zrcadla.
"Možná máš pravdu!"
Ale co já za otce?
"Na to se stejně nedá připravit!"
Nezasadil strom, nepostavil dům.
"Víš, kde končí až? V nikdy!"
Ještě chvíli nezodpovědný rebel!
"Čím víc si zvykneš, tím méně se ti vůbec kdy bude chtít!"
Když ženu žene žár, ať muž nemuká.
Nakonec nejde jen o ně.
Tma bez paměti.
Z nicoty do nitra.
A pak do náruče.
Je dokonalejších hostitelů?
Dvojí smrt
"Je čas," zvrásnila ztěžka bezkrevné rty, "říci ti poprvé a na závěr: miluji tě."
Držel za ruku, když cítil výkmit živého ze schránky.
Otřelo se mu o uslzenou tvář, zvířilo vlasy i vzpomínky.
Zadumaně nepozoroval tančící páry, tiše u příšeří stěny.
Padl pohlavek? Jiný prudký pohyb?
Kráčela z parketu, anděl, víla, běloba.
Za sebou černý mrak.
"Pojď sem!" vyškrábla jej ze stínu, když procházela. "A na nic se neptej!"
Ani nemohl, jeho slova zdusila ve svých ústech. Sevřeli se, výčnělky vtištěny. Najednou sami na světě.
Okamžik věčnosti, zastavený čas. Malá smrt.
"Jak se jmenuješ?" volal do zad.
"Třeba Mary Sue!"
Pohyby, pochyby
Když už ve vesnici, stavil se. Esúvéčko, elegantní sáčko, interesantně prostříbřené skráně.
Piškot vlastně už od střední stejný, plešatý, pomalý, s bříškem, neohrabaný.
Kolem něj Piškoti různých velikostí a pohlaví, přes rozdílnosti podobní. Jako by s sebou tahal petřínská zrcadla.
"Dobrý den!" sborově.
"Koliks jich už naflákal, pardále?"
"Čtyři máme," skoro se omlouval.
"A máma? Jenom jedna?"
"Já nikdy nebyl hrr, vždyť víš. Stále ta jediná, nejmilejší, co věneček mi vzala!"
Ohníček, buřty, mami, tati, hemžení, neklid, nenuda.
Přespat nechtěl, vlastně mu šla hlava kolem.
Praštil do volantu.
On byl hrr. Bral po hrstích. Těch pohybů!
Odjížděl sám do noci.
Vykročení z krunýřů?
„Dva rumy, ať nám mají z čeho slzy týct!“
„Až tak zlý?“
„Jsme od sebe. Definitivně. Odmítá se scházet s mou rozdrbanou bundičkou!“
„Tak ji sundej!“
„Neexistuje! Jak říká Sailor ve Zběsilosti v srdci, tenhle kabát z hadí kůže je výrazem mé osobnosti!“
„To mně popr! Nejsi námořník a tohle není… Neplač, vole!“
„Neřvi, holka! Ty ho fakt snad miluješ!“
„Buď já, nebo…“
„No Bóže, tak vypadá jak trhan! Nechceš přece nějakýho seladona!“
„Jestli mu nestojím ani…“
„Ale stojíš, stojí mu furt, jen si nestav hlavu, když si stojí za svým!“
Přišel ve smokingu, ona v potrhané džínsce.
Objali se.
Na první pohled
Když vešla, zatajil se mu dech. Zapotácel se, ruku na srdci.
Kaštanový vodopád na ramena, jedna vlna stíhá druhou.
Ňadra archetypálně odkazovala na praotce Čecha a jeho výhled.
Zadeček pevný, souměrný a dívče ladný, jako by Michelangelo osekával Věstonickou Venuši do svého Davida a v půli práce se zastavil.
Vosí pas podtrhoval ženskou oblost nad i pod.
Nohy gazelí, dlouhé až do studny.
V andělských očích čertovy plamínky.
Rty popraskané, nesmyslně smyslné. Rty šeptající, rty líbající.
Ani nemusela promluvit. Hned při prvním pohledu zasažen sedmi ranami. Přímo do srdce.
Kdyby kulky, po první mrtev.
Amor na něj vystřílel celý toulec.
Útěky do propastí
16+, vulgární slovíčko
Doma lomoz, že by hejkal nepřehlušil.
Mezi nimi ticho, že bys pavouka slyšel tkát.
Těhotné ticho. V tělech křivda, výčitka, výbuch, tato trojčata. Ale největší z nich byla křivda.
Se třemi užnasvětě dětmi na čtvrté koleji. Průsvitný pro něhu, Zeď nářků pro musíš.
Kam zase jdeš, ty sráči?, bezhlesně proklela očima.
Do hospody, za děvkama!, zavrčel zpátky z lesa.
„To musí být obdivuhodný,“ řekla, „jak takhle kutáš ve starých dokumentech.“
„Ty fakt posloucháš The Doors?“ řekla. „Já taky!“
„Nechceš mě doprovodit?“ řekla. „Dáme si u mě ještě kávu.“
Najednou zase muž, s prací, zálibami, tělem.
„Nahoru nepůjdu,“ řekl. „Jsem těhotný.“
Tma tam ve tmě
Věnováno Aries.
„Když si necháš celou noc svítit lampičku, budou ti po stěně běhat obludy!“
„Jaké obludy, tati?“
„Třeba liška, vidíš? Klape mordou!“
„Vždyť nemá žádné zuby! Lišky se nebojím!“
„Nebo havran, černý pták! Koukej, jak mává křídly!“
„Havran je manžel vrány, tati. Vrány děti nežerou!“
„Hrůza! Kdo to tu tancuje? Ušatá stvůra!“
„To je přeci zajíček!“
„A co tohle? Dvouhlavá saň!“
„Táto! Dvě sovy, co se tulí! Jako ty s mámou!“
„Zhasínám, broučku, stíny jsou stíny!“
Stíny jsou stíny.
Na šedivém pozadí tmavější šmouhy.
Žádná liška, havran, zajíček, drak! Strašná strašidla jsou beztvará!
Zavřít oči a pod peřinu.
Ale slyším je.
Když táhne vůl s krávou
Měl takové zlobivé období.
„Ty seš fakt na hlavu, že si to necháš líbit!“
„Ono to kolouška přejde, holky, vždyť ho znám!“
Pak přišel její zlobivý čas.
„Myslíš si, že seš jako dobrej vůl? Ne, jenom vůl seš! Korunovanej!“
„Neblbněte, kluci, já jsem rád, že se chce ještě líbit! Jen ať se cítí co nejdýl krásná a žádoucí!“
Rádci se rozváděli, oni, po všech eskapádách a karambolech, stále spolu.
Nakonec už jenom spolu.
V jejich širokých srdcích vždy spousta místa, nemohla se cele zaplnit pouze tím druhým.
Jak se zmenšovali, stahovala se i srdíčka.
Místa ubylo.
Zbyli si pro sebe.
Když zázemí
Přispěchá obejmout.
"Hrůza?"
"Hrůzoucí! Dopoledne instaluju výstavu dětských obrázků, aby pak zavolal starosta, ať všechno sundáme a na hodinu to sakumprdum přeneseme do parku, kde má setkání s voliči! Když se doplazím do práce, čeká mě pan inženýr, kterého sledují mimozemšťani, CIA, FBI, Mossad a KGB dohromady, a co s tím budeme dělat. Tady mám důkaz, ukazuje na plombu v horní čtyřce. Dorazila mě paní, co chce od obce proplatit zápisné do Guinessovy knihy rekordů, že absolvovala nejvíc kurzů na světě!"
"Mohu pro tebe něco udělat?"
"Vystřel mě do vesmíru, prosím."
"Aspoň na konec světa to snad dám," usměje se.
Komentáře
Okomentovat